Goethe psychologem

Nikdo nepochybuje, že J. W. Goethe, autor slavného Fausta a mnoha dalších básní a románů, patří mezi největší básníky vůbec. Méně se už ale ví, že byl také nesmírně všímavý pozorovatel. V básni „Erlkönig“ (v českém překladu Jaromíra Erbena „Král duchů“) z roku 1782 se mu podařilo psychologicky velmi přesně, až kazuisticky popsat průběh dětského deliria, kterým se projevovaly v jeho době běžné infekční choroby. Geothe v básni vypráví, jak za větru a tmy jede na koni muž držící v náručí svého syna: „Ký pozdní to jezdec větrem a tmou?/Otec to s dítětem domů jedou;/synáčka milého v náručí má/a tiskne a hřeje a objímá!“ Dítě přitom pod vlivem deliria halucinuje „krále duchů“, který je líčen jako chlupatý čert s ohonem, mající na hlavě královskou korunu: „Mé dítě, což úzkostně tak se děsíš?/Tatíčku, což krále duchů nevidíš?/ Hle, krále se srstí a s korunou!“ Báseň nakonec vrcholí tím, že král duchů se zmocňuje dítěte a tak způsobuje jeho smrt: „Ach táto, tatíčku! Již po mně sahá, král duchů již v moci své mne má!/I hrůza jest otci a dává se v cval/ své úpící dítě v náručí jal;/přijíždí do dvorce v mysli traplivé/leč dítě v náručí již - neživé.“ Goethe zřejmě, aniž by to věděl, umně popsal vše, co k horečnatému deliriu patřilo, tedy halucinace vizuální, zvukové i hmatové (dítě vidí a slyší krále duchů, který se po něm sápe). Autorův článek na toto téma najdete v České a slovenské psychologii 2/2017.