Co cítí a slyší pacient v umělém spánku?

Umělý spánek (odborně analgosedace nebo sedace) je léky navozený stav útlumu vědomí. Může trvat dny, méně často i týdny. Cílem je umožnit lékařské postupy, které jsou bolestivé nebo nepříjemné, nebo snížit spotřebu energie v mozku, je-li poškozen.                                                    
Jednou ze základních složek směsi na spaní jsou obvykle benzodiazepiny – do této skupiny patří zejména léky na zmírnění úzkosti nebo k navození spánku. Mohou se přidat též opioidy, látky tlumící bolest. Dalším efektem je amnézie – zapomnění na vše, co se dělo v době podávání léku a krátce po něm. Účinné dávky léků k navození spánku jsou různé v závislosti na váze, věku, pohlaví a dalších specifikách. Hledání dávky k dosažení potřebné hloubky spánku (ani moc, ani málo) má někdy charakter metody pokus – omyl. Účinek ale není stoprocentně zaručený; některé podněty mohou do paměti proniknout.    

O mimotělních zkušenostech byly popsány stohy papíru. Někteří v nich vidí paranormální jev či důkaz existence duše a posmrtného života. Věda je vysvětluje procesy odehrávajícími se v abnormálně pracujícím lidském mozku nebo v neadekvátně fungujících smyslových orgánech.                                                           

Dosavadní zkušenosti s farmakologicky navozeným spánkem ukazují, že je výhodnější používat co nejnižší možné dávky uspávacích léků. Cílem je tedy spíše dřímající pacient, který se nesnaží osvobodit z lůžka a nejeví známky bolesti nebo strachu, který se dá lehce probudit (oslovením, dotekem) a poté, co ho opustíme, zase rychle usne. Tedy nikoli pacient v hlubokém spánku, který nereaguje vůbec na nic. Pokud se rozhodneme provádět nepříjemnější  nebo bolestivější zákroky, je možno přidat dávku léků a tím spánek dočasně prohloubit.

Přečtěte si také: Cotardův syndrom: uvězněni mezi životem a smrtí                                  

 Čtěte také osobní zkušenost mladé maminky Díra v hlavě                     

Cenou za tento přístup je ovšem riziko, že spánek někdy není dostatečně hluboký a že si pacient přece jenom odnese vzpomínky na průběh intenzivní péče. Některé zahraniční studie ukázaly, že k tomu opravdu dochází. Podle těchto výzkumů si pacienti nejvíce pamatují dráždění způsobené rourkou zavedenou do dýchacích cest a z toho plynoucí neschopnost mluvit, dále pak omezení v pohybu způsobené dráty a hadicemi nebo bolest. Menší, ale stále ještě významné množství pacientů trápí halucinace a noční můry. Barvitě to popsal jeden náš pacient: měl pocit, že se nad ním každé ráno shromažďují čerti v čele se samotným Luciferem a radí se, co s ním budou dělat dál – ve skutečnosti se jednalo o velkou vizitu v čele s přednostou…                                                     

Někteří pacienti v umělém spánku nebo v jeho různých fázích nejsou zcela zbaveni vědomí a mohou vnímat dění kolem sebe, byť poněkud omezeně. Je tedy důležité nevystavovat pacienty podnětům, které můžou vyvolávat úzkost nebo strach. Například diskuse o prognóze pacientů by se měly odehrávat jinde než nad jejich lůžky. Naopak návštěva milovaného člověka může i na člověka v umělém spánku zapůsobit příznivě, ač smysluplná komunikace není možná.

O autorovi| MUDr. Martin Kolář, Klinika anesteziologie a resustitace FN Královské Vinohrady, Praha

Přečtěte si také sloupek Milana Petráka: Co změní klinická smrt?