Co vám začne vířit hlavou, když se dozvíte, že v ní máte obrovský nádor? A co teprve, když máte doma pětiměsíční děťátko? Má první myšlenka patřila Magdě. Mé pětiměsíční dcerce, která na mě doma čekala, až se vrátím a nakojím ji. Doktoři ale měli jiný názor. Bylo mi 28 let. Přežila jsem to, začala vnímat svět i život jinak a po několika letech o tom napsala knihu. Snad i vám v něčem pomůže, inspiruje a dodá optimismus a víru v uzdravení.

Na jaře roku 2013 jsem se dozvěděla, že se v mé hlavě zabydlel červotoč. Nádor. Byl to šok. Během pár dní jsem zestárla z osmadvacetileté holky v důchodkyni. Dokonce i mé tělo mě v tomto pocitu různými způsoby utvrzovalo. Díky kombinaci stresu, rozbouřených hormonů při zastavování kojení, operaci mozku, vedlejším účinkům léků a nevyspání jsem se dostala do jiného stavu vědomí. Pro mé blízké okolí to byla nečekaná zkouška nervů. Pro mě dny, kdy jsem objevovala nepoznanou krásu světa. Úchvatné barvy, chutě, zvuky, hluboké city, své obnažené vnitřní dítě. Ztratila jsem jakékoliv zábrany a zapomněla na vychování. Žila jsem naprosto spontánně. Lidé, kteří si prošli závažnou chorobou, se často shodují, že jim změnila život, a jsou za to vděčni. Já bych ráda ukázala, jakou moc přinesla má nemoc mně. Není potřeba nechat se vyděsit diagnózou a řešit prognózy. Nejdůležitější je náš přístup a víra v uzdravení. Kdo věří v dobré konce, uslyší o zázracích a možná si prožije i ten svůj. Psaní této knihy mi dělalo radost a fungovalo jako má osobní terapie.
Jak to začalo? Je osm hodin ráno, jedu autem na magnetickou rezonanci. Důvodem je zkontrolovat, proč jsem měla párkrát v průběhu šestinedělí silné migrény spojené se zvracením. Připisovala jsem to hormonům a porodu císařským řezem. Mamka ale zpozorněla a objednala mne na neurologické vyšetření.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Ivana Sedláčková