Sloupek Milana Petráka: Co změní klinická smrt?
Americký neurochirurg Eben Alexander byl skepticky uvažující ateista. Z titulu své práce znal velmi dobře případy pacientů, kteří prošli klinickou smrtí, ale podařilo se je oživit a později líčili, že zatímco nehybně leželi na operačním stole, zažívali vizi průchodu tunelem, setkání se zemřelými příbuznými, zhlédnutí všech událostí svého života, případně setkání s láskyplnou světelnou bytostí. Eben Alexander byl přesvědčen, že vysvětlení tohoto jevu je v možnostech současné vědy.
V roce 2008 onemocněl bakteriální meningitidou a na týden upadl do kómatu. V tomto stavu i on prošel zkušeností blízkosti smrti. Vznášel se mezi růžovobílými oblaky a setkal se se zvláštními průhlednými světélkujícími bytostmi. Doktor Alexander považuje za jisté, že tyto vjemy pocházejí z období, kdy jeho mozková kůra nefungovala a on tedy měl správně ležet v bezvědomí a vůbec nic nevnímat. Svou zkušenost Alexander popsal v knize Nebe existuje: Cesta neurochirurga do posmrtného života. Z pohledu vědeckých skeptiků mohl nakladatel sotva přijít s více provokativním názvem.
Snahy vědeckých skeptiků jsou mi v mnohém sympatické. Díky nim se hůře daří podvodníkům nabízejícím „zázračné“ výrobky, rádoby léčitelům a šarlatánům, kteří se odvolávají na pseudovědecké argumenty. Mrzí mě ovšem, že skeptici házejí do stejného pytle i výzkumníky, jako je zmíněný Eben Alexander či autor věhlasné knihy Život po životě Raymond Moody. Napadá mě otázka, jaký důsledek by na postoje vědeckých skeptiků mělo, kdyby i oni prošli zkušeností blízkosti smrti. Alexander není jediný striktně materialisticky uvažující člověk, který po svém oživení začal věřit, že „náš“ svět je pouze malou součástí složitější a bohatší reality. Na druhou stranu lidé s dogmaticky náboženskou vírou se po zkušenosti s klinickou smrti zbavili svého netolerantního postoje a získali uvolněnější pohled na svět.
Jitka Skopalová, Jakub Hněvkovský: Smrt je přirozenou součástí života
Nedokážu se bez výhrad přiklonit na stranu vědeckých skeptiků, když jsem sám zkušeností klinické smrti neprošel a nevím, jak by mě změnila. Existují pokusy tyto zážitky vysvětlit třeba na základě snížení hladiny kyslíku v krvi a uvolněných endorfinů. Jedná se ale o zatím jen o spekulace, které nedokážou vysvětlit, proč jsou tyto zážitky vnímány jako „reálnější než naše běžná realita“, místo aby šlo o čisté halucinace, proč jsou „slovy nepopsatelné“ a proč ti, kteří jimi prošli, se často vracejí jako vyzrálejší osobnosti. Za nějakou dobu, řekněme za pár desítek let, se snad dozvědí odpověď čtenáři i autor tohoto textu. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Uvidíme, zda toto přísloví platí i po smrti.
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.