Měly by rozvodové soudy dávat přednost střídavé péči? (PD 3/2011)

Souhlasíme samozřejmě s tím, že dítě potřebuje oba rodiče: tato zásada je ale naplněna pouze ve funkční rodině, kde má dítě možnost vnímat každodenní interakci mezi rodiči, jejich kooperaci, řešení konfliktů apod. Její uplatnění v situaci rozvedeného manželství je vždy už sporné, čímž nemíníme „nemožné“. Přesto však připomínáme, že jádrem problému je samotný institut rozvodu, který bere dětem zásadní jistoty jejich života, vyžaduje státní zásahy do soukromého života. Střídavá výchova, kdy dítě tráví určitý čas v domácnosti otce a další čas v domácnosti matky, může být dobrým řešením pro rodiče, ale sotva už pro dítě samotné. To ztrácí stabilitu rodinného prostředí, chybí mu jedno určité místečko, jež je pouze jeho, tráví svůj život na cestě, musí se střídavě přizpůsobovat rytmu a stylu dvou domácností. V každé z domácností mívá různé sourozence, ti je často (kvůli stálým přesunům jinam) vnímají jako „dítě 2. třídy“ a mnohdy se tak vnímá i ono samo. Pokud jsou rodiče ve sporu (a to většinou bývají), štve je střídavě otec proti matce a matka proti otci. I když jsou vztahy zvládnuty a rodiče o sobě mluví slušně, dítě vycítí kritický odstup. Pokud se už střídavá výchova navrhuje, musí se na ní rodiče shodnout. Dítěti by měla zůstat škola, vrstevníci, místa pobytu by měla být blízko sebe. Období pobytu v jednotlivých domácnostech by měla být delší než několikadenní nebo týdenní, např. 1–2 měsíce. Je škoda, že právě v době, kdy se hodně hovoří o právech dítěte, uplatňují se v debatě o řešení porozvodové situace hlavně práva dospělých na výchovu dítěte, zatímco se pomíjí právo dětí na stálý, klidný domov.