O vztah je výhodné starat se jako o zahradu

Když si na ni vzpomeneme jednou za pět let, nesmíme se pak divit, co tam najdeme, říká párový terapeut Pavel Rataj. Povídala jsem si s ním o tom, co vztahy potřebují, i o tom, že rovnoprávnost ve vztahu má různé podoby.

Budeme si povídat o partnerských vztazích. Co to je?

Partnerský vztah má mnoho dimenzí. Budeme-li vycházet z toho, že žijeme pořád v době, kde převažují monogamní partnerské vztahy, je to vztah exkluzivní. A to má svoje výhody a nevýhody. Výhody, že nikdo s vámi nebude mít takovou trpělivost, nikdo vám nepomůže tolik jak váš partner. S nikým se nebudete tak cítit blízko, tak zajímavý. Na druhou stranu vás nikdo nezraní tolik jako partner. S nikým nezažijete tak bolavé neporozumění, tolik zklamání a nepochopení jako se svým partnerem. Nikdo ve vás nevyvolá tak nepříjemné pocity nebo pocit osamění jako partner, který k vám z nějakého důvodu nemůže. Je tam ambivalence, není to jenom krásné, harmonické, plné štěstí, ale je tam i odvrácená strana.

A to pochopení přijde samo od sebe?

Zdá se mi, že pochopení přijde samo. Protože když se dva lidi najdou, když jejich nevědomí vybere toho správného partnera, zamilují se do sebe. Komunikace funguje „sama od sebe“ a máme pocit, že jsme si s nikým nikdy tak nerozuměli. Pak zjistíme, že je to přece jenom složitější a že se budeme muset vrátit do reality.

Říká se, že vztahy by měly být rovnovážné, že by si partneři měli být rovni. Já si ale se svým mužem v mnoha věcech nejsem rovná, nepoložím doma rovně dlažbu ani nepostavím zeď, a on by asi neupekl dort tak jako já. Jak je to s tou rovností? V čem je důležitá?

Pohledů na tuto otázku je spousta. Teorie rovnováhy říkala, že partneři se mají dobře, pokud jim někde pomyslně vychází, že jsou si rovni. To vůbec není excelová tabulka, kde je jedna ku jedné, dva ku dvěma. Je to na úrovni pocitů. Pokud mám pocit, že v  našem vztahu se k sobě chováme spravedlivě, nespouštějí se obranné mechanismy a jsme dál otevření, laskaví a ohleduplní, je to v pořádku. Tahle teorie rovnováhy upozorňuje na emocionální prožívání oné symetrie, i když ve skutečnosti může jít o velkou nesymetrii. Ale rozhoduje to emocionální.

Potom je druhý fenomén, který přišel v 80. letech minulého století, fenomén koluze. Ta říká, že i lidé, kteří žijí ve vztahu, který je asymetrický, on dominantní a ona submisivní nebo naopak, ve skutečnosti vytvářejí emocionálně-vztahovou symetrii, protože na základě koluze si oba dva něco dávají. Jeden dostává od druhého uznání, dostává možnost rozhodovat, dostává moc pečovat, dostává, že bude víc po jeho, že se může prosadit. Jeden je aktivnější v intimitě, druhý v komunikaci… Pěkně to funguje, než to někdo výrazně naruší. Třeba tím, že začne růst. Nebo onemocní, nebo se změní systém, protože do toho najednou vstoupí tři děti, nebo najednou ty děti zmizí. A nastává těžké období, které může někdy vrcholit partnerskou krizí. Což je další moment, který nás může zachránit. Partnerské krize jsou primárně jenom důsledkem něčeho, čemu dobře rozumíme a zpracujeme to, takže můžeme dál růst. Dovede nás to do nové koluze, do nové symetrie, když se to dobře zvládne.

Proč lidé do vztahu vstupují? Je to „jen“ zamilovanost? A pokud ne, co dalšího je ve hře?

Těch důvodů je spousta. Nultá fáze seznamování znamená, že cítím potřebu být s někým v nějaké intenzivnější blízkosti, otevřít se mu, milovat, být milován. Ústřední je potřeba blízkosti, potřeba se s někým propojit. Určitě tam je, že se někde nevědomě i vědomě očekává, že se budeme mít lépe, že partnerství je fajn záležitost. Nebo že si dokonce najdu fajn člověka, se kterým se konečně budu mít lépe než se všemi, co jsem dosud byl. Nebo že si najdu někoho, kdo mě konečně zbaví toho, co jsem zažíval v rodině, že budu mít konečně někoho, kdo mě přijme, kdo se o mě bude zajímat, kdo ze mě bude mít radost, kdo se bude chtít spolu se mnou rozvíjet, kdo bude oceňovat moje nápady, moji jedinečnost.

Na jedné straně máme pohádky a na druhé straně máme šílené zkušenosti z toho, co nám předvádějí rodiče, jak v tom neumějí chodit. Žijí vedle sebe, vzdali to a rezignovali. Nebo se hádají a pak se opakovaně rozvádí. To samozřejmě vyvolává v mladém člověku konflikt. Takže na jedné straně toužíme po vztazích a na druhé straně se jich dneska víc bojíme.

Má na život páru vliv to, že se nevezmou, pokud jaký? 

Žijeme v zajímavé době, kdy se objevuje trend, že manželství je nově atraktivní. Ne, že je stále atraktivní, ale že je nově atraktivní. To nově atraktivní znamená, že když se mladí lidé chtějí vzít, je to více jejich vědomé rozhodnutí. Je moc hezké to sledovat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová