Nesledujme pořád zprávy a „nekrmme bubáky“

To doporučuje psycholožka Radka Loja. Povídala jsem si s ní o tom, co pro sebe můžeme udělat v této náročné době a jaké strategie by nyní mohly tvořit náš pomyslný balíček pro přežití.

Ze dne na den jsme se ocitli v nouzovém stavu. Co omezení volného pohybu a další opatření dělají s naší duševní pohodou?

Každý to vnímá jinak. Rozhodně tato opatření psychicky posílila „nebezpečnost koronaviru“ a lidé se víc bojí. Strach z nemoci může situaci výrazně zhoršit. Sice známe rizikové skupiny, ale pak si přečteme palcové titulky „Na koronavirus zemřelo malé dítě“, „Umřela šestnáctiletá studentka“ nebo „Byl to nejhorší den v mém životě“. Kdo z nás si pak ještě bude myslet, že má toto onemocnění většinou mírný průběh?

Různá opatření situaci spíše zhoršila. Nemohu dělat to, na co jsem byl zvyklý, zůstávám doma s rodinou a dětmi, které jindy chodí do školy. Nebyli jsme zvyklí pobývat tak dlouho společně, a ještě s omezením pohybu. Roste stres, konflikty a podobně. Navíc existují i jiné nemoci než jen koronavirová infekce. Může to být rakovina, deprese. Mnoha mým známým krachují firmy, jsou to lidé, co pracují v cestovním ruchu nebo mají třeba kavárny…

Jak naše tělo reaguje na tato ohrožení?

Náš mozek vyhodnotí, že situace je ohrožující, a spustí v těle stresovou reakci, která přivádí organismus do stavu pohotovosti a připravenosti k boji, k útěku nebo k znehybnění. Např. stoupne krevní tlak, začnou se vyplavovat stresové hormony adrenalin, noradrenalin, kortizon a kortizol a utlumuje se to, co momentálně nepotřebujeme, což je mimo jiné i imunitní systém. Tato reakce se evolučně nezměnila, kdysi jsme ji nutně potřebovali pro přežití, třeba když se k nám blížil mamut nebo šavlozubý tygr. Teď ve většině situací reálně o přežití nejde, ale nám se reakce spouští úplně stejně, třeba při omezení pohybu a všech těch špatných zprávách.

Ačkoli nouzový stav trvá teprve několik týdnů a je možné, že v době vyjití našeho rozhovoru už budou opatření mírnější, už teď významně zasáhl do našich životů. Jako první bych zmínila izolaci od přátel, širší rodiny, někdy i kolegů… Proč nás to tak trápí?

Jednou z důležitých lidských potřeb je kontakt s druhými. Jsme sociální bytosti, potřebujeme se podělit o to, co nás trápí, a teď je toho hodně. Hypotéky, živnostníkům krachují firmy, propouští se v práci, lidé se přizpůsobují on-line prostředí, starší lidé jsou v izolaci, mají chronické nemoci… Také potřebujeme sdílet radost, působí to velmi pozitivně na naše emoce a naše zdraví. Tento ventil nám teď chybí. Takže duševní pohoda výrazně poklesla, čímž se zvyšuje riziko dalších onemocnění.

I když mnoho lidí o sobě mluví jako o samotářích, introvertech, vynucený pobyt doma a nemožnost vídat se s kamarády je rozhodně netěší. Proč nás mrzí něco, co bychom si za normálních okolností klidně vybrali sami, ale když nám to někdo nařídí, je to problém?

Myslím, že zpočátku, pár dní, to některým lidem docela vyhovovalo. Problém ovšem je, že nemáme volbu, že nám to někdo nařídil. Mnozí s tím nesouhlasí a jsou v podstatě v takovém vnitřním odporu. Jiní se podřídí třeba ze strachu, a potom se jejich úzkost ještě zvyšuje.

Pokud si vybereme sami, že zůstaneme doma, jsme s tím většinou srovnaní, a to i proto, že svoje rozhodnutí můžeme kdykoli změnit. Tady to ale neplatí. Někteří lidé toto nařízení nerespektují a navštěvují se dál, a já osobně proti tomu nic nemám. Je potřeba chránit svoje rodiče. Naši mi řekli, ať k nim nejezdím, tak jim každý den volám. Kdyby ale o to stáli, vezmu si roušku a úplně klidně tam pojedu. Musíme respektovat, že každý má jinou míru obav.

Mně tyhle kontakty strašně chybí. Mám za sebou třítýdenní pobyt v lázních a hrozně jsem se těšila, jak se po návratu se všemi sejdu, zajdu si na kávu s kamarádkami a všechno to probereme. 

A vlastně nemůžete ty lázně dozažít, že ano? Až bude po nouzovém stavu, už budou na pořadu dne jiné věci, a váš prožitek nebude pěkně ukončený.

Izolace, při které jsou celé dny pospolu oba rodiče, kteří pracují z domova, nebo v horším případě o práci přišli, a děti, které by se měly učit, je zátěžovou situací. Už teď narůstá počet případů domácího násilí a prý se situace bude ještě zhoršovat. Proč tomu tak je?

Protože nejsme zvyklí být doma pohromadě. Rodiče potřebují doma pracovat a do toho se ještě mají učit s dětmi, starat se o domácnost, vařit obědy, objeví se třeba problémy s firmou, prací, dluhy… Když jsme ve stresu, odpojuje se racionální myšlení. 

Placená zóna

Mgr. Marie Těthalová,