Naučí se „vlčí děti“ mluvit?

V roce 1969, kdy byl do kin uveden film Divoké dítě (L´Enfant sauvage) inspirovaný osudem francouzského chlapce z Aveyronu, čelila Amerika vlastnímu otřesnému novodobému případu vlčího dítěte, tzv. Genie. (Genie neboli džin byla přezdívka, pod níž se psalo a mluvilo o této dívce, která se jako džin vynořila na světě bez prožití dětství.) Genie byla svým despotickým otcem vězněna zavřená, a většinou dokonce svázaná v jediném pokoji se začerněnými okny. Otec ji od narození považoval za retardovanou (odborné posudky se na přesném zhodnocení jejího mentálního stavu však nikdy neshodly) a držel ji izolovanou od jakéhokoli jazykového projevu krom zlověstného štěkání, kterým Genii dával najevo její „neposlušnost“. Kvůli tomu nebyla Genie po svém osvobození z domácího vězení schopna jakéhokoli jazykového projevu. Protože se případ stal senzací (snad částečně i díky zmíněnému filmu), dostali američtí vědci brzy grant na zkoumání Geniina mentálního stavu a vývoje, přičemž se tým vědců, převážně lingvistů, soustředil zejména na otázku Geniiných jazykových kompetencí. V téže době se v akademických sférách vášnivě diskutovalo o teorii „kritického období“ pro schopnost osvojení jazyka (critical period for language acquisition). Podle teorie kritického období musí být jazyková kompetence postupně cvičena a vštěpována v určitém období (rozhodně do předškolního věku), přičemž po uplynutí daného času již plnohodnotné ovládnutí jazyka není možné. V té době 13letá Genie byla dokonalý „study case“, tj. případová studie, na níž se mělo prokázat, zda je teorie kritického období správná: Genie byla podle této teorie již příliš stará na ovládnutí prvního (rodného) jazyka. Zpočátku ovšem vše mluvilo proti tomuto závěru. Lingvistka Susan Curtissová, která Genii učila, přátelila se s ní a psala o jejím jazykovém vývoji dizertaci (která vyšla roku 1977), byla velmi optimistická: Genie se nadšeně učila nová slovíčka, chtěla vědět názvy předmětů, barev a všeho, co ji obklopovalo; rychle se také naučila mluvit ve dvouslovných větách, kterými při normálním vývoji mluví děti přibližně do tří let. Problémem ovšem bylo, že Geniin lingvistický vývoj se brzy zastavil; v pozdějších článcích popisovala Susan Curtissová, že Genie sice vládla velkou slovní zásobou, rozuměla i složitým promluvám druhých, dokázala některé větné prvky poskládat gramaticky správně (např. adjektivum a substantivum), ale sama nikdy nebyla schopná tvořit skutečně gramaticky správné věty (neovládala plurál, pravidla negace, časování sloves a další složitější lingvistické prvky). Případ Genie tedy hrál teorii kritického období do karet, protože se ukázalo, že Genie se nikdy skutečně mluvit, tedy ovládat gramaticky správně jazyk, nenaučila. Zatímco její nonverbální kontakt s okolním prostředím se rozvíjel od počátku velmi rychle, částečné jazykové dovednosti mizely při každém projevu sociální nebo psychické deprivace, které Genii v životě provázely. Přestože stále není jisté, jaká hranice pro osvojení jazyka je skutečně „kritická“ a zda po jejím uplynutí opravdu není již principiálně možné osvojit si jazyk, jedno zůstává jisté: zatímco nonverbální projevy jsou „intuitivní“ a po jejich potlačení se velmi rychle probouzejí znovu k životu, ovládání jazyka a jeho gramatiky je natolik náročné, že sociální a psychická deprivace v raných fázích dětského života je pro ně nejen neblahá, ale pravděpodobně dokonce zcela osudná.