LEŽ MÁ KRÁTKÉ NOHY, ALE HLUBOKÉ KOŘENY

Jednou nějací psychologové dělali pokus, při kterém chtěli zjistit, jestli batolata dokážou lhát. Pokusnému batoleti ukázali hračku, pak ji schovali do krabice a dítěti řekli, že se do krabice nesmí podívat, dokud nepřijde někdo dospělý. Pak ho nechali v místnosti samotné s krabicí (a skrytou kamerou). Všechna pokusná batolata, do jednoho, se do té krabice pochopitelně podívala. A všechna pokusná batolata, také do jednoho, na dotaz, zda se do krabice koukla, vrtěla hlavičkou. Závěr je, že batolata lžou. Jenže u batolat to není lež. Je to snaha vyhovět vychovateli. Vychovatel přece očekává, že na otázku „kouklo ses do krabice?“ odpoví, že ne. Složitější konstrukt batole nevytvoří. Postupem času přibude jiná motivace pro „lhaní“. Zachránit si kůži. Ale i tady většinou dítě vychází z principu „vyhovět vychovateli“. Dokáže odhadnout, co má říct, aby byl vychovatel spokojen (a nenařezal mu). Čím je mladší, tím obtížněji dohlédá, co se stane, až se na lež přijde, protože pouze zachraňuje aktuální situaci. Z toho vyplývá smutná pravda – děti učí lhát vychovatelé. Nejčastěji rodiče. Fuj, jak tohle může někdo napsat? Žádný rodič přece záměrně neučí dítě říkat nepravdu! No, záměrně ne. Ale co když chce rodina jet na prodloužený víkend, a protože nechce podstupovat peripetie s řádným uvolněním z výuky, omluví dítě pro nevolnost? To není lež? Je, a dítě pochopí, že lhaní se vyplatí. Ale nebude odlišovat, že lhát se někdy „smí“ (když chci něčeho dosáhnout na škole) a někdy „nesmí“ (když chci něčeho dosáhnout na rodičích). Častěji však rodiče vedou děti ke lhaní oklikou, ne takovýmhle prvoplánovým příkladem. Prostě je vmanévrují do situace, kdy je lež přijatelnější varianta. Andrea nebyla budoucí Marie Curie-Skłodowska. Primu proseděla mlčky, neodpovídala, ani když byla tázána, na konci roku byla z dějepisu mezi čtyřkou a pětkou. Věděla, že ji čeká rozhodující zkoušení, a nenaučila se. Druhý den, neohlášen, stál před kabinetem otec a očekával vysvětlení, proč dcera propadá. Protože byl neohlášen, a tudíž jsem na něj neměla čas, domluvila jsem si s ním termín na pozítří. Druhý den po obědě si mě zavolala zástupkyně. Rozhořčený otec jí poslal mail, že jsem prý dceru nevyzkoušela, přestože jsem jí to slíbila (což nebyla pravda), a jak to, že jí dávám pětku, když má v žákovské známky na čtyřku. Naskenovanou žákovskou poslal. Byla tam polovina známek, Andrea si prostě všechny nezapisovala, a kdykoliv jsem po ní žákovskou chtěla, „zapomněla“ ji zrovna doma. Rozhovor v přítomnosti zástupkyně nebyl nazítří pro tatínka moc příjemný, byť jsme byly laskavé, protože se cítil – no, jako hlupák. Dělal čóro, aniž by si předtím zjistil, jak se věci mají, a dcera mu navíc lže. „Já jsem chtěl, aby šla do devítky, to si vymyslela Andrea a manželka!“ vypadlo z něj nakonec. No a je nabíledni, proč Andrea lže. Proti tatínkově vůli si prosadila (byť za podpory maminky) gymnázium, které nezvládá, jenže to tatínkovi nemůže přiznat, zvlášť po pětce z fyziky v pololetí. Tatínek je pruďas, a tak Andrea infantilně oddaluje další průšvih tím, že nehlásí všechny známky. Když už musí s pravdou ven, snaží se definitivní malér ještě aspoň o dva dny odložit tím, že si vymyslí, že má být ještě zkoušená. Vzpomněla jsem si přitom na Helču, která doma pravidelně první čtvrtletí zatloukala všechny známky horší než tři. Po třídních schůzkách vždy následoval strašný průšvih. Na dotaz, proč to proboha dělá, když VÍ, že to praskne, odpověděla s upřímností, která rvala srdce: „Mně to za ty dva měsíce klidu stojí.“ Nebylo by lepší, kdyby měli rodiče na své děti úměrné nároky, dokázali si přiznat, že lépe než na víceletém gymnáziu jim bude na základní škole, na oděvní průmyslovce, na učebním oboru floristka? Anebo kdyby aspoň na špatné výsledky reagovali přijatelným způsobem?