Online archiv

Veronika Válková je učitelkou a spisovatelkou. Vyučuje dějepis a latinu na pražském Gymnáziu Na Pražačce a píše fantasy romány, dobrodružné příběhy z historie pro děti i učebnice dějepisu. A jelikož patří mezi dlouholeté spolupracovníky našeho časopisu, požádali jsme ji o vylíčení jejího pracovní dne na gymnáziu.

Jak mám motivovat své děti k učení? Proč se mají učit třeba dějepis, proč mají vědět něco o faraonech a knížatech, když dnešní doba je úplně jiná? K čemu jim to bude?

JAK (NE)ZANEDBAT JAZYKOVÝ VÝVOJ DÍTĚTE

Slušný člověk obvykle rozhovory jiných neposlouchá. Nebo aspoň ze zdvořilosti dělá, že neposlouchá, protože někdy neslyšet nejde. Občas se i slušnému člověku přes veškerou snahu stane, že zaslechne něco, co raději slyšet nechtěl. Někdy nejsem schopná soustředit se doma na psaní. Napíšu větu, druhou si jdu rozmyslet do ledničky, pak se podívám, jestli mi nepřišly nějaké maily, no a za hodinu mám odstaveček. Pak obvykle sbalím notebook a odkráčím do své oblíbené kavárny za rohem, kde si můžu dát za padesátikorunu kávu a croissant a za dvě hodiny naklofu pět stránek. Tuhle jsem tam přičinlivě pracovala na své nejnovější dětské knize a k vedlejšímu stolku si přisedl mladý vystajlovaný pár. Mluvili tak nahlas, že bych si ten croissant musela narvat do ucha, abych je neslyšela. Nebylo to rande. Byla to pracovní schůzka slečny redaktorky jakéhosi lajfstajlového časopisu a perspektivního mladého muže z firmy na kožené manažerské aktovky, která chtěla v onom lajfstajlovém časopise mít reklamu. Plytkosti na téma, kde se seženou pánské košile šité na míru, jsem ještě zvládala druhým uchem vypouštět ven. Horší bylo, že slečna redaktorka (sic!) za každým druhým až třetím slovem používala protetické slovíčko jako. Jsem na to alergická a své studenty za protetická slovíčka týrám. Při zkoušení jim je počítám, takže pak hodnocení vypadá následovně: „Máte dvojku a řekla jste sedmadvacetkrát vlastně.“ Můžete vzít jed na to, že po takovém prohlášení vznikne ve třídě jakási vnitřní kontrola, totiž že všichni svým spolužákům (a pedagogům) začnou ta jejich vlastně, jakoby, jako a prostě hlídat, a protetická slůvka pozvolna mizí jako jarní sníh. No, takže slečna redaktorka nadužívala jako o sto šest, to se prostě vytěsnit nedalo. A tak jsem nechtě a vyloženě proti své vůli vyslechla i část rozhovoru. Slečna redaktorka totiž chtěla svůj protějšek ohromit tím, jak svou práci dělá zodpovědně a úžasně a na úrovni. „My se jako snažíme, aby se naši čtenáři jako i vzdělávali,“ oznámila mu. Zaujalo ho to. Mě také, protože jsem si nedokázala představit, jak by lajfstajlový časopis mohl vzdělávat kohokoliv. „Takže my jako do každého čísla zařazujeme i nějaký jako naučný nebo vzdělávací článek,“ pokračovala slečna redaktorka. No, pokud je naučný jenom jako, tak to vcelku dává u lajfstajlového časopisu smysl. „Takže já jsem teďka taky psala jako naučný článek, prostudovala jsem si k tomu spoustu jako materiálů, třeba jako na webu a tak,“ vykládala nadšeně slečna redaktorka a já jsem se nemohla dočkat, o čem ten naučný článek bude. „Bylo to jako o tom, jak si správně zabalit kufr jako na dovolenou.“ Buch. Měla jsem pocit, že jsem dostala palicí do hlavy. Tak tomuhle se říká naučný a vzdělávací článek!!! „No a představte si,“ vykládala fascinovaně slečna redaktorka dál, „ono je jako lepší ty věci neskládat, ale stočit jako do ruliček, ono se to jako míň zmačká, a potom se to jako má pověsit nad vanu s horkou vodou, on to jako ten horký vzduch, co jako jde z té vody, vyžehlí - není to úžasné?“ Perspektivnímu mladému muži to úžasné připadalo, zatímco já jsem měla pocit, že jsem se setkala s někým z úplně jiné dimenze. Protože pokládat za vzdělávání to, že si stočím halenku do ruličky, a ještě o tom psát článek… Ne, na tohle nemám. Nicméně pánbůh mě za mou pejchu záhy ztrestal. Byli jsme s našimi studenty na exkurzi v Krakově, a když jsem je vedla do muzea Czartoryských, kde jsou fantastické antické sbírky, a například i da Vinciho Dáma s hranostajem, zaslechla jsem - opět nechtěně -za sebou rozhovor dvou maturantek. Jedna zkušeně (je přece už maturantka), s nadhledem a přehledem a rozšafně pravila: „No hele, von když se někdo vo to zajímá víc do hloubky, tak prostě tu gotiku a baroko rozezná.“ Neotočila jsem se. Nechtěla jsem si přisypávat sůl do ran tím, že bych věděla, kdo tu nehoráznost vypustil ze svých mladistvých rtíků. Třeba jsem ji učila já…

Když se řekne začátek nového roku, menší část populace si představí první leden, ta podstatnější první září. Skutečně, je to tak. Život drtivé většiny společnosti se totiž řídí školním rokem. Patří sem všechny děti chodící do školky, na základní a střední školu, a částečně i vysokoškoláci, všichni rodiče i prarodiče, tedy podstatná část produktivní populace a značná té postproduktivní, cestovní kanceláře, prakticky všichni zaměstnavatelé, kteří se dostávají do náročného období letních dovolených, MHD, která v době prázdnin redukuje provoz linek, televizní a rozhlasové stanice, které v létě zařazují prakticky jenom reprízy, a v neposlední řadě obchodní domy obtěžující už od půlky prázdnin jásavými hesly Hurá zpátky do školy, jimiž zbytečně kazí náladu všem školou povinným o měsíc dřív. Snad jediní, kdo se upřímně těší na konec prázdnin, jsou rodiče, kteří neoplývají ochotnými babičkami a pro které je komplikované pro děti na dva měsíce zařídit hlídání, a děti s poruchami autistického spektra, které milují řád, takže se s pravidelným rozvrhem hodin od pondělí do pátku cítí bezpečnější a frustrují je pouze víkendy. Ať se na to podíváme z jakékoliv strany, školní rok společností hýbe, červenec a srpen jsou měsíce s úplně jiným rytmem než zbytek roku. Zajímavé je, že se tomu ještě nepřizpůsobili například výrobci kalendářů. Kalendáře září–srpen by šly totálně na dračku. Tenhle rytmus začal pozvolna ovládat společnost od zavedení povinné školní docházky, což není, jak se urputně, leč mylně traduje, rozhodnutí Marie Terezie (ta zavedla všeobecnou vzdělávací povinnost), ale až Františka Josefa. Povinnou školní docházku nařídil druhý školský zákon, tzv. Hasnerův, v roce 1869, a byla osmiletá. Jenže ouha. Zavedením povinné školní docházky přišel pracovní trh o vcelku levnou dětskou pracovní sílu, což si uvědomovali nejen ti, které by komunistické učebnice dějepisu šmahem ocejchovaly jako vykořisťovatele, ale zejména rodiče, kteří potřebovali, aby děti pomáhaly na statku nebo v dílně, a ne aby se flákaly někde ve škole. A tak byla o čtrnáct let později povinná školní docházka zkrácena na šest let, což byl velký krok zpátky, a zasadil se o něj významně pan poslanec František Ladislav Rieger, takto majitel cukrovaru. Zřejmě potřeboval, aby mu někdo levně sklízel řepu. Proč jsou ale s povinnou školní docházkou spojeny tak dlouhé letní prázdniny? No právě kvůli dětské práci. Aby mohly děti v létě na statku pomoci rodičům se sklizní. Přes to prostě nejel vlak ani školský zákon. Prázdniny tedy původně nebyly vymyšleny proto, aby si chudinky děti po namáhavém školním roce odpočinuly. Prázdniny byly vyčleněny na polní práce. Odpočinkem přece byla škola. Takže dnes je to vlastně tak, že o prázdninách se odpočívá – od odpočinku. No, pochybuji, že by dnes někdo školní výuku vnímal jako odpočinek. Aspoň já jako pedagožka po deseti měsících přímé vyučovací povinnosti považuji za odpočinek klidně i ty polní práce nebo brigádu v kamenolomu. Dvouměsíční prázdniny tu tedy máme. Pro kantory díky bohu za ně, protože těch osm týdnů dovolené (což je jediné, co našemu povolání veřejnost závidí, ale zato vehementně a nekriticky) je nezbytné minimum na regeneraci psychických sil. Ale co pro děti? Pro ty (až na výjimky) není školní rok tak vyčerpávající, aby se z toho dva měsíce vzpamatovávaly. Navíc, čím je člověk starší, tím kratší dobu pro něj ty dva měsíce znamenají. Pro sedmileté dítě jsou dva měsíce jedna dvaačtyřicetina jeho života, pro čtyřicetiletého znamenají jednu dvousetčtyřicetinu života – téměř šestkrát kratší dobu. Dvouměsíční prázdniny mezi první a druhou třídou jsou tedy pro dítě zhruba takový časový úsek, jako kdyby měl čtyřicátník prázdniny rok. Dovedete si představit, kolik se toho dá za rok zapomenout, když se tomu vůbec nevěnujete? Dovedete. Takže teď je vám jasné, jaké problémy může mít na začátku roku váš druháček, pokud jste s ním během prázdnin aspoň občas něco neopakovali, jak vám určitě paní učitelka na konci první třídy doporučovala.

Jsou studenti, jejichž jména si člověk nevybaví rok po maturitě. Jsou studenti, na které člověk nezapomene celý život. A nebývají to vzorní, bezproblémoví premianti. Šprti jsou totiž nudná šeď. Tomáš rozhodně nebyl nic z toho (tedy vzorný, bezproblémový šprt – premiant). Když odmaturoval, jeho maminka poslala do školy děkovný dopis. Mimo jiné tam psala, že Tomáš odcházel ze základky jako problémový žák. Ne že by se prý z něj na gymnáziu stal mávnutím proutku žák vzorný, ale… Tomáš – a problémový žák? Užasla jsem, když jsem četla ty řádky. Pak mi na mysli vytanuly stohy třídních a ředitelských důtek za pozdní příchody, dvojky z chování za neomluvené hodiny (protože Tomáš zapomínal nosit omluvenky, ne že by tolik chodil za školu) a jeden školní výlet do zahraničí. No, když se to vezme takhle, tak asi problémový žák byl, ale já mám jiné představy o tom, co je to problémový. Pro mě je problémový ten, kdo lže, vykrucuje se, vymlouvá se a není na něj spoleh, ale Tomáš za své prohřešky vždycky čestně přijal trest a nikdy, nikdy nezalhal! Ale na tom výletu, na tom jsem o Tomášovi zapochybovala. Mimo jiné jsme navštívili jeden zámek, kde jsme měli zhlédnout dvě expozice, a mezi prohlídkami byla asi hodina času a vůbec to tam bylo organizačně tak složité, že jsem strávila v sychravém podzimním mžení a ledovém větru asi dvě hodiny na nádvoří rozdělováním dětí do skupinek a odesíláním do jednotlivých expozic. Celá prokřehlá jsem zjistila, že mi zbývají tři lístky. Propátrala jsem v paměti, koho jsem na nádvoří nezahlédla – no jistě, Libor! Přehlédnout dvoumetrového habána je stejně obtížné jako nevšimnout si, že v Paříži chybí Eiffelovka. A kdo se s Liborem nejvíc kamarádí? Jasně, Luboš a Tomáš! Lumpové byli identifikováni. Čekala jsem, jestli přijdou na sraz do centra, o kterém věděli. Dorazili, ale s pořádným zpožděním, a jako omluvu mi nesli tulipán. Prý na tom zámku dostali hlad a museli se jít najíst. To už jsem byla běsná. Kytky jsem si ani nevšimla, a když jsem od nich odcházela poté, co jsem je seřvala jako sirotky, zaslechla jsem: „Ty vole, asi máme průser.“ Měli, ale do rána si zadělali ještě víc. Kolega je načapal, jak oslavují Liborovy narozeniny. Vyházel jim slečny z pokoje, sebral a demonstrativně vylil všechno, co v pokoji našel, a pak je kolem třetí ráno ještě vyrazil z pánských záchodků, kde kouřili. Tak tohle mi provedli kluci, se kterými mám šest let vynikající vztah, v maturitním ročníku, kdy už by na ně měl být spoleh… Strašně mě to mrzelo. Nejvíc na Tomáše, o kterém jsem věděla, že mě má hodně rád a má smysl pro fair play, a teď tohle… Brala jsem to jako podraz. Ve škole při hodině jsem jim pořádně umyla hlavy. Luboš civěl trochu nechápavě, Libor zahanbeně provrtával lavici pohledem a Tomáš si sedl tak, aby mi mohl hledět do očí a přijmout trest v celé jeho tíži, protože už mu to všechno mezitím došlo, a kdyby to mohl odčinit tím, že nalehne na meč, udělal by to. Řadu dní se pak plížil po škole jako spráskaný pes, protože selhal, zklamal a to je nemužné. Do toho po něm kolegyně na semináři chtěla omluvenku za dvě zameškané hodiny. „Nemám,“ přiznal upřímně a smutně Tomáš se sklopenýma ušima. „Jak – nemáte?“ „Já jsem to, paní profesorko, zatáhnul,“ řekl Tomáš, protože Tomáš, jak už bylo řečeno, nelže. „Ale to vám tedy nemůžu omluvit.“ „To mi samozřejmě neomlouvejte, paní profesorko!“ „Tomáši, já vás zabiju,“ ulevila si ta dobrá duše. Tomáš schlípl uši ještě o něco víc. „To musíte do fronty, paní profesorko,“ vzdychl. Přebolelo nás to, mě i jeho. Minimálně dva měsíce se snažil chodit včas a nosit omluvenky do tří dnů. Pak se začal učit na maturitu a na administrativní drobnosti už mu energie nezbývala. Když jsem mu psala SMS, že už mi zase dluží omluvenku a co s ním mám, proboha, dělat, přišla mi téměř kurtoazní odpověď: „Vážená paní profesorko, dělejte si se mnou, co chcete, jsem Vám plně k službám. Omluvenku přinesu v pondělí.“ Když odcházel na svaťák, u vědomí toho, že zaspal i na maturitní písemku a že maturuje v pondělí hned od rána, jsem v záchvatu třídnické mateřskosti řekla, že mu snad ráno zavolám, aby přišel včas. „To v žádném případě,“ ohradil se, „to by pak nebyla žádná zkouška dospělosti!“ V den D mi v půl sedmé ráno přišla SMS: „Paní profesorko, už jsem vzhůru, můžete být klidná.“ Tomáš byl složité mládě, ale jak se říká, dobrý kůň musí občas rozkopat ohradu. Dnes je to složitý mladý muž, studuje dvě vysoké školy najednou, tykáme si a máme opravdu na co vzpomínat. Až budu jednou psát knihu o svých pedagogických zážitcích, bude se jmenovat „To musíte do fronty, paní profesorko!“.