ZA VŠÍM HLEDEJ BABIČKU

Zkoušela jsem teoretizovat na téma, co se od babiček čeká a nečeká, kde jsou hranice jejich nároku zasahovat do výchovy vnoučat a dávat (nevyžádané) dobré rady, jak se liší babičky dnešní drobotiny od babiček našich či jak babičky v mnoha případech z rodiny mizí, protože vícegenerační bydlení už dávno (k radosti mladých párů, leč ke škodě vnoučat) není normou. Ale pak jsem se rozhodla to pojmout jinak. Začít konkrétně mojí babičkou a vzít to retrográdně až někam do pravěku.

Babi, vyprávěj...

Moje babička byla generál. Ač sama jedináček (či spíše právě proto), pořídila si čtyři děti, a když komunisté sebrali dědečkovi lékárnu, kterou koupili za babiččino věno, měla se co ohánět. Než její nejmladší děti dostudovaly, ty starší už ji obdarovaly vnoučaty (například mnou). Jeden čas nás tak ve 4+1 v secesním činžáku na Letné bydlelo deset a pes. Jak to zvládali dospělí, to si vůbec nedovedu představit, my děti jsme si to fantasticky užívaly.

Babička neměla lehký život a často to nebylo lehké ani s ní, uměla udělat pořádný kravál nebo se teatrálně urazit. Ale také dokázala vyjít s desetníkem, udržet čtyři děti na vysokých školách přes nepřízeň soudruhů a za všech okolností (včetně dědečkova pohřbu) si zachovat smysl pro humor. Každé léto, někdy už od května a někdy až do září, sebrala psa a nás tři nejstarší vnoučata a odstěhovala se na chalupu, kterou z jakéhosi rozmaru koupila v Jizerských horách. Elektřina tam, pravda, zavedená byla, ale pro vodu se chodilo k pumpě, topilo se dřevem a uhlím a nejbližší obchod byl jeden a půl kilometru daleko v městečku pod kopcem. Matky dojížděly na (některé) víkendy. I když byla babička trochu rapl a občas po nás házela nádobí, tu dobu, kdy jsme s ní žili v jedné domácnosti a trávili s ní léto na chalupě, dodnes pokládám za nejkrásnější období svého dětství.