Spolupráce s rodinou dětí

Jak ale takové spolupráce docílit? Co dělat, aby to v trojitém vztahu (rodič – dítě – učitel) klapalo? Pomůže nám jeden termín, který se jmenuje ‚partnerský přístup‘. A teď – co to je a jak na to?

Partnerský přístup

Hlavní myšlenkou, která je sice velmi prostá, ale její realizace může být časově i energeticky náročná, je to, že obě strany (učitelé i rodiče) jsou si rovnocenné, co se týče otázek vzdělávání dítěte. Všem jde totiž o jedno – aby se z dítěte stal plnohodnotný jedinec, efektivně zapojený do společnosti. Proto má podle partnerského přístupu rodič právo ovlivňovat to, co se děje ve školce, a zároveň má učitel právo vědět, jak probíhá výchova a vzdělávání v rodině. Nicméně aby se takový vztah podařilo vytvořit, musíme projít poměrně dlouhou cestou a splnit několik podmínek. Výsledek ovšem stojí za to, věřte mi, zažil jsem to a můžu jedině doporučit. Co tedy potřebujeme?

Partnerský přístup konkrétně

1. Otevřenost – pokud budu mít na tváři tzv. poker face, budu i řečí těla dávat najevo, že o žádný větší kontakt (dokonce jen verbální) s rodiči rozhodně nestojím, nemůžu čekat, že by mezi námi vznikl jakýkoli vztah a důvěra. Naopak, musíme to být my, učitelé, kdo dá najevo, že nám záleží nejen na dětech, ale i na jejich rodinách, jejichž jsou koneckonců nedílnou součástí. Takže jednoduchá věc – otevřeme se rodičům, aby se oni mohli otevřít nám.
2. Naslouchání – poslechněme si (ale opravdu poslechněme, ne jedním uchem dovnitř a druhým ven) to, co nám chce druhá strana říct. A samozřejmě to vyžadujme i opačně! Zkusme se vžít do pocitů a situace druhé strany. Jak to asi vidí? Co si myslí? A přijímejme kompromisy, protože bez těch se neobejde vůbec žádný vztah, jak moc dobře víme z osobního života, že?
3. Respekt – bez toho nemůže fungovat nic. Já musím respektovat, že rodič je zákonný zástupce a za své dítě plně zodpovídá, a na druhou stranu musí mít rodiče respekt vůči nám, protože my jsme odborníci na předškolní výchovu a vzdělávání, pracovali jsme s desítkami a stovkami dětí, své práci rozumíme a děláme ji dobře! A, přátelé, nikdo jiný než my to v celé České republice lépe neumí, to si musíme uvědomit!
4. Sledování společného cíle – jak už jsem psal, všem jde o jediné. Občas se totiž střetnou (a je to normální) dva výchovné styly – ten rodinný a ten školkový –, které nejsou stejné. Rozhodně to není zásadní problém, jen je nutné o tom mluvit a opět dělat kompromisy. K tomu je samozřejmě z naší strany nutná pádná argumentace, nicméně k ní jsme po všech těch rozhovorech s rodiči vybaveni dostatečně, jak věřím.
5. Strategie vítězů – já osobně jsem soutěživý typ (hodně), takže nerad prohrávám. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že vlastně nemusím nikoho porážet, abych byl lepší. Ne, lepší budu ve chvíli, kdy nebudu porážet nikoho. A ani rodiče mě. Dá se totiž docílit toho, že budeme vítězové oba, a to tehdy, když si vyjasníme, co kdo čeká, jak by co mělo nebo mohlo být a co je naším cílem. A tím cílem, přátelé, je vždy to samé – aby bylo dítě úspěšné a šťastné v životě i ve škole. Ten cíl máme všichni stejný, tak na něm pracujme. Spolu, ne proti sobě.

Partnerský přístup v praxi

A teď už tipy přímo z praxe, jak na to. Někdo totiž může být stydlivý (především introverti) a budovat podobné vztahy mezi dveřmi ráno, po obědě a odpoledne, kdy je ve třídě třeba pracovat s dětmi a rodiče spěchají do práce nebo domů, není věc úplně lehká, snadná a přirozená. Jsou však příležitosti, které toto všechno udělají tak jakoby za nás, přičemž budeme muset investovat jen minimum úsilí. Je to zvláštní, ale vážně to jde samo, prostě se to tak nějak stane a pak už z toho jen těžíme a prohlubující se vztah pouze udržujeme.

• Rodičovské náslechy – někdo podobné věci kategoricky odmítá, ale podle mého je to chyba. Pokud nějakého rodiče pozveme (ovšem po jednom, nepotřebujeme mít třídu plnou rodičů), aby s námi strávil ve třídě nějaký čas, dáme tím najevo důvěru, otevřeme se mu, a rodič naopak uvidí, jak opravdu pracujeme – získá přehled o tom, co vše se ve školce děje, jak v reálu vypadá naše práce, a samozřejmě zbude čas i na nějaký ten pokec, což je to zdaleka nejjednodušší a zároveň nejefektivnější pojivo a předivo, ze kterého můžeme vytvořit něco víc než jen „Dobrý den a na shledanou“. Pomůže to hlavně dětem, o což nám všem jde především.
• Konzultace – když budeme chtít být opravdu špičkoví, vyhradíme si nějaký čas, kdy budou moci rodiče přijít a zkonzultovat s námi to, co je zajímá, trápí a tak. Ve valné většině případů se tak děje mezi dveřmi, což není úplně ideální, jak už jsem psal výše. Nabídněme prostor pro dialog, protože těžit z toho budeme opět úplně všichni.
• Komunikace – samozřejmě nemůžeme rozebírat všechno s každým, především obecné informace týkající se všech. S tím nám pomohou nástěnky, ale jelikož už jsme dvacet let ve dvacátém prvním století, nebojme se používat i moderní prostředky ke komunikaci. E-maily, specializované facebookové stránky a další sociální sítě, WhatsApp a další a další pomůcky jsou pro dnešní dobu naprosto ideálním prostředkem. Sám jsem se tomu dřív bránil, ale jakmile jsem uviděl, jak moc to může být prospěšné…
• Multimédia – každý dnes vlastní mobil. A ten mobil má obvykle lepší foťák a kameru než profi foťáky a kamery před nějakými patnácti lety. Používejme je, protože lepší dokumentace a pozitivní sebeprezentace (kterou, co si budeme povídat, jako školství naprosto nutně potřebujeme) neexistuje! Rodiče přímo uvidí, co se ve školce děje, což zase napomůže tomu, aby v nás získali důvěru a mohl se mezi námi vytvořit nějaký ten partnerský vztah.