Jak jsme zachránili sovičku

Naše děti nejraději chodí do lesa. Máme sice školku na velkém sídlišti, ale do přírody to máme coby dup. A když se dětí zeptáme, kam dnes? Vítězí les! Je v něm spousta věcí na pozorování – druhy stromů, keře, květy, šišky, ale také zvířátka – bažant, zajíc a hlavně naše tři kamarádky veverky. Každá má jinou barvu – oranžovou, světle hnědou, tmavě hnědou – a jsou to pěkné rejdilky. Co my se nasmějeme jejich artistickým kouskům! Vždy když přijdeme do lesa, povídáme si o tom, jak se v lese chováme – nekřičíme, protože jsme tu na návštěvě, neubližujeme hmyzu, který najdeme na zemi, neboucháme do stromů, netrháme lístečky, květiny, neběháme s klackem v ruce… A také co vše by se mohlo stát, kdyby… To naše děti všechno vědí, ale přesto se to některým musí zopakovat několikrát! Potom stromy pohladíme, obejmeme a víme, že si budeme pěkně hrát. Přihrnujeme hlínu ke kořínkům, pozorujeme pracovité mravence, jak neúnavně něco shání, drobný hmyz, jak kolem nás létá, leze po stromech, a pokud mezi nás přistane sedmitečná beruška, děti ji opatrně odnesou o kousek dál, abychom ji nezašlápli. Hrajeme si i hry, např. známá Škatulata hejbejte se. Dvojice dětí si najdou strom, který obejmou, a na domluvený signál se vymění jak dvojice, tak i strom. Pak už si děti hry vymýšlejí samy. Sbírají přírodniny – kamínky, šišky, klacíky – a vytvářejí obrázky podle vlastní fantazie, běhají mezi stromy, pozorují vše kolem sebe a neustále mezi sebou horlivě debatují. Samozřejmě máme mezi sebou uplakánky a žalobníčky, ale snažíme se, aby si děti vše vyřešily samy po dobrém, omluvou, pohlazením kamaráda. A tak jednou, když se naše děti rozběhly po lese, přiběhl náš šestiletý „přírodovědec“ Štěpán (zná snad všechna zvířata světa, i ta dávno vyhynulá), že tam na zemi leží sovička. A opravdu, na zemi ležela čtyři chlupatá mláďátka. Den předtím byl dost silný vítr, tak jsme se domnívali, že vypadla z hnízda. Ale zřejmě spadlo hnízdo celé, protože na zemi byly zbytky chlupů a také potrava. Bohužel tři mláďátka pád z hnízda nepřežila a jen jedno se trochu hýbalo. Kontaktovali jsme ochranáře, kteří třesoucí se mládě odvezli k veterináři a pak že rozhodnou, kam s ním. Hlavně aby mládě přežilo, protože bylo hodně vysílené. Dozvěděli jsme se, že to bylo mládě kalouse ušatého. Děti celý den nemluvily o ničem jiném než o zachráněné sovičce. Samozřejmě jsme si povídali o tom, že se na mládě nesmí sahat, protože může být nemocné, a pokud něco takového najdou, že musí volat dospělého. Ještě ve školce jsme si o celé příhodě povídali a děti s blaženým úsměvem na lehátku usínaly s tím, že pomohly zachránit malou sovičku.