Online archiv

Z. K. Slabý Nedokončené pohádky Ilustrace A. Born Soubor pohádek s otevřeným koncem inspiruje dětskou fantazii, probouzí představivost a zároveň schopnost slovního vyjádření. Při četbě knihy tak dochází ke kooperaci dětí s dospělými. Autor nechal dětem prostor na dotvoření pohádek a svá rozuzlení zařadil až na konec knihy. K několika pohádkám přidal na ukázku i dokončení dopsaná dětmi. brož., 96 s., 175 Kč

Nikdo by tomu nevěřil… Ač budova nevypadá na svůj věk (zachovalý kabát, nová plastová okna a dveře, střecha je též „šik“), naší MŠ ve Vrchlického ulici v Kladně je 50 let. Ale jako zralá padesátnice i ona potřebovala nějakou tu retuš. A tak jí bylo dopřáno moderní vybavení tříd, nové koberce, fasáda byla vylepšena opravou vchodových částí. Dětem i rodičům se více líbí. Taková oslava padesátin školy dá opravdovou práci – plány, pečlivou organizaci, zařizování. V první řadě jsme seznámili s plány narozenin rodiče. Poprosili jsme je o pomoc a společnými silami se pustili do příprav. Následoval konkrétní obsah a organizace akcí, výroba loga, almanachu, příprava divadelního představení 45 dětí, zajištění pohoštění, dárků a odměn pro děti. Vše by se neobešlo bez pomoci Magistrátu města Kladna, Unie rodičů ČR a sdružení rodičů při MŠ a pochopitelně také bez sehraného kolektivu školy. Přípravy byly za námi a škola se „oblékla“ do slavnostního hávu. První akcí byl pořad Inky Rybářové – počasí nám přálo, rej písní, tanečků a hudby probíhal na vyzdobené zahradě školy. Dalším dárkem pro děti byl výlet na Petřín. Využili jsme jízdy vláčkem, prošli si zrcadlovou síň. To bylo smíchu, radosti a zážitků! A pak přišel vrcholný den, kdy děti pozvaly rodiče, všechny své známé, příbuzné. Vedení školy pozvalo rodiče i bývalé zaměstnance do Kulturního domu v Kladně, kde jsme zúročili dva měsíce příprav. Nejprve všechny přítomné uvítala paní ředitelka Stocklová. Následovalo milé představení nejmenších dětiček, třídy Broučků. Pak větších hudebníků, třídy Veverek. Vystoupení zakončili předškoláci, Zajíčci a Sovičky, divadlem O princezně Solimánské. Půlhodinový koncert veselých dialogů provázaných písněmi a tanečky, v krásných kostýmech zapůjčených z kladenského divadla, byl třešničkou na dortu. Radost dětí byla veliká. Ve slavnostně vyzdobené škole pokračovaly narozeniny s bývalými i současnými zaměstnanci přátelským posezením a besedou. Jídelna se proměnila v ukázku dětských výtvarných prací, keramiky. Nechyběla kronika školy, fotografická dokumentace jednotlivých školních let, dokumentace úspěchů. Sovičky a Zajíčci přivítali hosty krátkým hudebním pásmem. V sobotu nás čekal den otevřených dveří. Velmi nás potěšil zájem všech hostů – velkých i malých. Mile nás překvapil bývalý žáček, dnes již student gymnázia, jenž s maminkou přišel zavzpomínat na část bezstarostného života. A to je pro nás učitelky tím nejkrásnějším poděkováním. Naší MŠ je padesát let. Je to hodně, nebo málo? Určitě dost na to, aby se člověk pozastavil a zamyslel. Všem, kdo zde pracovali a podíleli se svou tvořivostí, trpělivostí, starostlivostí a láskou na výchově dětí, patří bezesporu poděkování a úcta. A těm, kdo nemalou měrou doposud pomáhají, společně děkujeme.

V minulých číslech jsme se zabývali ředitelem školy jako zaměstnancem se specifickými požadavky obecně závazných právních předpisů na vznik a zánik jeho pracovního poměru.

Naše děti nejraději chodí do lesa. Máme sice školku na velkém sídlišti, ale do přírody to máme coby dup. A když se dětí zeptáme, kam dnes? Vítězí les! Je v něm spousta věcí na pozorování – druhy stromů, keře, květy, šišky, ale také zvířátka – bažant, zajíc a hlavně naše tři kamarádky veverky. Každá má jinou barvu – oranžovou, světle hnědou, tmavě hnědou – a jsou to pěkné rejdilky. Co my se nasmějeme jejich artistickým kouskům! Vždy když přijdeme do lesa, povídáme si o tom, jak se v lese chováme – nekřičíme, protože jsme tu na návštěvě, neubližujeme hmyzu, který najdeme na zemi, neboucháme do stromů, netrháme lístečky, květiny, neběháme s klackem v ruce… A také co vše by se mohlo stát, kdyby… To naše děti všechno vědí, ale přesto se to některým musí zopakovat několikrát! Potom stromy pohladíme, obejmeme a víme, že si budeme pěkně hrát. Přihrnujeme hlínu ke kořínkům, pozorujeme pracovité mravence, jak neúnavně něco shání, drobný hmyz, jak kolem nás létá, leze po stromech, a pokud mezi nás přistane sedmitečná beruška, děti ji opatrně odnesou o kousek dál, abychom ji nezašlápli. Hrajeme si i hry, např. známá Škatulata hejbejte se. Dvojice dětí si najdou strom, který obejmou, a na domluvený signál se vymění jak dvojice, tak i strom. Pak už si děti hry vymýšlejí samy. Sbírají přírodniny – kamínky, šišky, klacíky – a vytvářejí obrázky podle vlastní fantazie, běhají mezi stromy, pozorují vše kolem sebe a neustále mezi sebou horlivě debatují. Samozřejmě máme mezi sebou uplakánky a žalobníčky, ale snažíme se, aby si děti vše vyřešily samy po dobrém, omluvou, pohlazením kamaráda. A tak jednou, když se naše děti rozběhly po lese, přiběhl náš šestiletý „přírodovědec“ Štěpán (zná snad všechna zvířata světa, i ta dávno vyhynulá), že tam na zemi leží sovička. A opravdu, na zemi ležela čtyři chlupatá mláďátka. Den předtím byl dost silný vítr, tak jsme se domnívali, že vypadla z hnízda. Ale zřejmě spadlo hnízdo celé, protože na zemi byly zbytky chlupů a také potrava. Bohužel tři mláďátka pád z hnízda nepřežila a jen jedno se trochu hýbalo. Kontaktovali jsme ochranáře, kteří třesoucí se mládě odvezli k veterináři a pak že rozhodnou, kam s ním. Hlavně aby mládě přežilo, protože bylo hodně vysílené. Dozvěděli jsme se, že to bylo mládě kalouse ušatého. Děti celý den nemluvily o ničem jiném než o zachráněné sovičce. Samozřejmě jsme si povídali o tom, že se na mládě nesmí sahat, protože může být nemocné, a pokud něco takového najdou, že musí volat dospělého. Ještě ve školce jsme si o celé příhodě povídali a děti s blaženým úsměvem na lehátku usínaly s tím, že pomohly zachránit malou sovičku.

Naše barevná školka plná pohody stojí na úpatí Vsetínských vrchů, proto s dětmi často chodíme na vycházky na kopec. Pěkné počasí nám dává možnost vyjít dříve a vzdělávací cíle plnit v přírodě. Bereme si v batohu dostatek pití pro všechny děti a něco maličkého k zakousnutí – kousky ovoce, čokolády nebo oplatky. Na vzduchu dobře tráví a žízeň je veliká. Podzim je plný barev. Louky nazdobené krásnými pavučinkami, rozprostřenými v trávě jako jemné háčkované dečky našich prababiček, a mezi nimi se fialově pyšní nahaté ocúny. Děti se snaží chytat kobylky, drobné prstíky jemně drží maličké zvířátko. Broučky pozorujeme lupou, je tak vidět spousta detailů a vynikne jejich krása. Ovocný sad se červená záplavou jablíček, hrušně se prohýbají tíhou zlatých plodů, modře nazdobené švestky slibují pochutnání na koláčích. Neseme si od každého ovoce pár kousků na ochutnání, čichneme si, jak rozdílně voní, někteří uhodnou i se zavřenýma očima. A už jsme u lesíka. Na jeho okraji nás vítá Duch lesa. Připomíná, ať mu neplašíme zvířátka – děti jmenují, která znají. Pozorujeme sojku, která s křikem oznamuje všem obyvatelům lesa, že přichází návštěva. Tichým letem krouží nad námi káně. Srnky se někdy pasou tak blizoučko, že ani nedutáme. Mezi stromy – už poznáme smrk, borovici, dub, buk, habr, javor, lípu, břízu, vrbu – tvoříme obrázky z klacíků, větviček, šišek, kamínků, mezi kořeny stromů si stavíme pokojíčky vystlané listím a mechem. Někdy se nám podaří nasbírat plný košíček hříbků. Máme nový atlas hub a podle něho určujeme, která houba je jedlá a která ne. Děti vědí, že jsou i jedovaté houby, a proto nesmí na žádnou sahat, dokud nepřijde paní učitelka. Les je vhodným místem také pro sportování. Rovnováhu si děti cvičí při chůzi po dlouhých kořenech stromů či husím pochodem úzkými pěšinkami v nerovném terénu, hod na cíl se dobře trénuje šiškami, které si děti předem nasbírají. I na louce sportujeme. Oblíbeným závodem je běh do kopce, tráva už je nízká, sluníčko louku vyhřálo, případný pád nehrozí zraněním a hlavně si děti mohou s chutí trénovat i hlasivky. Cestou z kopce ještě nasbíráme pár šípků, jeřabin, planých trnek, žaludů, krásně zbarvené listí, ulomíme několik větviček hlohu s červenými hložinkami a vyzdobíme si jimi školičku, aby byla opravdu barevná. A radostný úsměv dětí z ní vytváří školku plnou pohody.