Všechny tunely vedou do školy

Jaká byla škola, kam jste chodil jako malý?

Chodil jsem do školy v Jyväskyle, což je středně velké město uprostřed Finska. Moje škola byla úzce propojená s pedagogickým ústavem a budoucí učitelé si tam zkoušeli jak učit. Proto jsem měl skutečně hodně učitelů a poznal jsem spoustu zajímavých učitelských osobností. Náš pan učitel se vyznačoval mrožími vousy a tím, že klidně podřimoval vzadu ve třídě na pohovce, kterou si tam sám dotáhl, zatímco nás učil praktikant. Že by to vysvětlovalo finský úspěch ve srovnávacích testech PISA?

Měl jste podobného učitele, jako má Ella a její kamarádi?

Vůbec ne. Učitel Elly a jejích kamarádů připomíná především mě samotného. Já jsem totiž taky vystudoval učitelství a byl jsem na praxi právě v té škole, kam jsem dřív sám chodil.

Vzpomenete si na nějaké podobné dobrodružství, jako zažívají vaši hrdinové? 

Chodili jsme do bazénu poblíž naší školy. Ve Finsku je plavání povinné. Šatny se nacházely v jednom z podzemních pater a jednou se tam ve zdi objevila díra. A za tou dírou se otvíral betonový tunel vedoucí kamsi do útrob země. Při další návštěvě bazénu jsme měli já a moji dva kamarádi v brašně baterky. Když se ostatní už vrátili do školy, my jsme rozsvítili svoje baterky a vlezli jsme do tunelu, který nám připadal strašlivě dlouhý. Notnou chvíli jsme se proháněli mezi syčícími a šumícími trubkami, dokud jsme nenašli žebřík a poklop, kterým jsme se dostali ven. Ocitli jsme se v malé temné místnůstce. S napětím jsme otevřeli dveře a… stáli jsme ve školní tělocvičně! Z příhody plyne ponaučení, že všechny tunely vedou do školy.

Moc mě pobavil školní výlet. Vzpomenete si na nějaký vtipný ze svého dětství?

Samozřejmě. V té době každá třída jezdívala aspoň jednou na delší školní výlet a na několik kratších. Seděli jsme v autobuse, a než se autobus stačil rozjet, spořádali jsme bonbony, které jsme si vzali k svačině. První spolužák se pozvracel, ještě než autobus odjel od školy.

Ella má ve třídě spoustu kamarádů. Jací byli vaši spolužáci? Co jste s nimi zažíval?

Za všemi kamarády, kteří v sérii knih o Elle vystupují, je nejspíš možné vystopovat moje spolužáky. Tiché, upovídané, akční i ty rozvážné. Pořád jsme nacvičovali nějaké divadlo, které jsme pak hráli na školních slavnostech. Ten učitel s mrožím knírkem byl skvělý organizátor oslav a měl dobré vztahy s místní továrnou na limonády. A tak jsme vždycky na každou slavnost dostali spoustu bedýnek osvěžujících nápojů. Sám jsem se po třech limonádách pozvracel do květináče. Jako děti jsme vůbec hodně blinkali.

Co děti ve vaší knize najdou, co jim nabízí?
Vtipný a zajímavý příběh, který jim bude připadat známý a snad je přiměje číst dál. Napsal jsem skoro sto knih a naučil jsem se, že nikdy nemůžu vědět nebo předem odhadnout, co si v nich čtenář najde. Dvě děti pochopí tutéž větu nebo tentýž příběh úplně opačně. To je ta nesmírná radost, kterou knihy nabízejí – teprve čtenář je může dokončit, a navíc každý po svém!

Děti u nás v České republice nerady čtou. Jistě ne všechny, ale někdy je těžké přivést je ke čtení. Měl byste nějaký tip, jak na to?
Kdyby byl tip, jak na to, aby všechny děti četly, už dávno by s ním někdo přišel. Čtení je především společenská záležitost. Knihy by měly být všude v běžném životě vidět: doma, ve škole, v médiích, v rukou rodičů a v knihovničkách. Když knihu vidíte, je snazší pro ni někoho nadchnout. Naopak neviditelnou knihu doporučíte těžko.

Které knihy jste měl rád, když jste byl malý?

Medvídka Pú, Správnou pětku a knížky od Astrid Lindgrenové.

Mgr. Marie Těthalová

Přeložila Alžběta Štollová