Století přejetého ježka

jelita. Musel jsem je ukazovat místním lidem, protože chtěli důkazy, byli jak ten nevěřící Tomáš. Tehdy se musel bůh opravdu hodně smát. 

Proč myslíte, že po sametové revoluci byla spousta lidí z vývoje společnosti zklamaná?

Odpověď je evidentní: čekali něco, co se nemohlo naplnit. Každá revoluce přináší krátkodobé pominutí smyslů a nenaplněné snění. Ale slovo zklamání nemám rád. Proč má dospělý člověk skuhrat? Má se sám postarat o to, aby zklamaný nebyl.

V jakém bodě se nachází naše republika teď?

Jsme neobyčejně vzdáleni původnímu záměru. Otcové zakladatelé ustavovali stát v reakci na oněch tři sta let, kdy jsme trpěli od Bílé hory, a pokoušeli se položit základy alespoň na dalších tři sta let. Základní záměr byl, že vznikne nový typ občana. Z rakouského opozičníka se stane člověk v pozici, tedy příslušník státního národa, který budou ze začátku tvořit Češi a Slováci a postupně budou integrovány i další národnosti. Jenže nový občan nevznikl, i když zpočátku to vypadalo dobře. Když čtete třeba Tigridovy vzpomínky na 30. léta, cítíte, že značná část jeho generace pro republiku dýchala. Do odboje nastupovala spousta lidí zcela samozřejmě, ale za nacistů a později za komunistů byli buďto vybiti, umlčeni, marginalizováni, nebo donuceni utéct. 

Přišli jsme o elity. 

Určitě ano, ale nesmíme nad tím lkát a přenášet odpovědnost jinam. Je to na nás.

Dokážete si představit toho ježka, jak jste říkal na začátku, za sto let? 

Bude takový trochu seschlejší. Vlivem klimatických změn vznikne nový druh, ježek pouštní. A momentálně se zdá, že to možná pořád ještě bude ježek nacionalista, což jsem myslel, že už máme za sebou. Věřil jsem, že etapa národní existence je dočasná. Věřil jsem, že ve 21. století Evropa překoná nacionalitu a promění se v jeden tavicí kotel, tentokrát kontinentální. Tuto možnost pořád nevylučuju. Teď to sice nevypadá moc dobře, ale naše česká naděje bude vždycky jenom v rámci nějakého většího celku, to bychom si měli uvědomit. A vůbec bych se nebál toho, kdyby národní češství – jakkoli to zní někomu nebezpečně – postupně přestávalo existovat a kdybychom se stali spíš zemským národem. To znamená, že Čechem je každý, kdo tady lokálně žije, a je jedno, jestli je to Vietnamec, nebo Američan z Vinohrad. 

jelita. Musel jsem je ukazovat místním lidem, protože chtěli důkazy, byli jak ten nevěřící Tomáš. Tehdy se musel bůh opravdu hodně smát. 

Proč myslíte, že po sametové revoluci byla spousta lidí z vývoje společnosti zklamaná?

Odpověď je evidentní: čekali něco, co se nemohlo naplnit. Každá revoluce přináší krátkodobé pominutí smyslů a nenaplněné snění. Ale slovo zklamání nemám rád. Proč má dospělý člověk skuhrat? Má se sám postarat o to, aby zklamaný nebyl.

V jakém bodě se nachází naše republika teď?

Jsme neobyčejně vzdáleni původnímu záměru. Otcové zakladatelé ustavovali stát v reakci na oněch tři sta let, kdy jsme trpěli od Bílé hory, a pokoušeli se položit základy alespoň na dalších tři sta let. Základní záměr byl, že vznikne nový typ občana. Z rakouského opozičníka se stane člověk v pozici, tedy příslušník státního národa, který budou ze začátku tvořit Češi a Slováci a postupně budou integrovány i další národnosti. Jenže nový občan nevznikl, i když zpočátku to vypadalo dobře. Když čtete třeba Tigridovy vzpomínky na 30. léta, cítíte, že značná část jeho generace pro republiku dýchala. Do odboje nastupovala spousta lidí zcela samozřejmě, ale za nacistů a později za komunistů byli buďto vybiti, umlčeni, marginalizováni, nebo donuceni utéct. 

Přišli jsme o elity. 

Určitě ano, ale nesmíme nad tím lkát a přenášet odpovědnost jinam. Je to na nás.

Dokážete si představit toho ježka, jak jste říkal na začátku, za sto let? 

Bude takový trochu seschlejší. Vlivem klimatických změn vznikne nový druh, ježek pouštní. A momentálně se zdá, že to možná pořád ještě bude ježek nacionalista, což jsem myslel, že už máme za sebou. Věřil jsem, že etapa národní existence je dočasná. Věřil jsem, že ve 21. století Evropa překoná nacionalitu a promění se v jeden tavicí kotel, tentokrát kontinentální. Tuto možnost pořád nevylučuju. Teď to sice nevypadá moc dobře, ale naše česká naděje bude vždycky jenom v rámci nějakého většího celku, to bychom si měli uvědomit. A vůbec bych se nebál toho, kdyby národní češství – jakkoli to zní někomu nebezpečně – postupně přestávalo existovat a kdybychom se stali spíš zemským národem. To znamená, že Čechem je každý, kdo tady lokálně žije, a je jedno, jestli je to Vietnamec, nebo Američan z Vinohrad.