Nejlepší místo je stejně doma

Kdy vás „chytlo“ cestování?

Už jako malýho prcka, když jsem se díval na obrázky Benátek a tehdy, v komunistickém lágru jménem Československá socialistická republika, nevěřil, že mě někdy někdo pustí za hranice.

Kam vedla vaše první cesta?

s tátou do Drahonína a na Jedlovou. Pak s pěveckým sborem Miluše Kleinové do Ruska, tenkrát ještě do Sovětského svazu. Moc poučné to bylo a jsem do dneška moc rád, že jsem to tehdy viděl na vlastní oči. A pak už po revoluci tradá do světa!

Vzpomínáte na nějaké začátečnické chyby na cestách?

Největší chyba je izolovat se sám v sobě, ve vlastní bublině představ. Vždycky mě rozčiluje, když čtu nějaké reportáže, sleduji fotky, kde autoři uměle vyvolávají dojem, že dosud existuje svět, který dávno vymizel. Všichni ti frajeři, co ukazují fotky polonahých domorodců, a posluchači, jimž se tají dech při vyprávění o tom, jak do vesnice přišli jako první běloši… a já to tam třeba přitom znám a moc dobře vím, že tito domorodci si zdobí stěny svých chýší vytrženými časopisovými obrázky zasněžené Evropy, že tito „lidojedi” se po skončení programu pro turisty převléknou do riflí a jdou do místní hospody na pivo… Víte třeba, že slavné pyramidy v Gíze jsou de facto ve městě, přímo v Káhiře? Když jsem chtěl po místním chlapíkovi s drožkou, aby mne odvezl do pouště, že si ty legendární jehlany chci vyfotit s Káhirou v pozadí, musel jsem mu to třikrát opakovat, protože všichni turisté chtějí posilovat iluzi, že pyramidy jsou někde uprostřed pouště. Prdlajs, už Zikmund s Hanzelkou v roce 1947 k nim jeli tramvají číslo 17, aby se pak vyspali na vrcholu Cheopsovy pyramidy.

Miroslav Zikmund slaví sté narozeniny. Vy ho dobře znáte. Čím je pro vás (a čím může být pro nás) inspirací?

Ochotou divit se, ptát se, zkoumat a objevovat svět. Vůlí pracovat, schopností hledat smysl v tom, co dělám. Na svém YouTube kanálu mám několik videí, která se mi do filmů většinou nevešla, ale ukazují Zikmunda jako chlapa z masa a kostí, který přitom dokázal veliké věci a může inspirovat napříč generacemi.  Vidíte – myslím, že YouTube je parádní nástroj na to abychom mohli sdílet něčí zkušenost, pohled na svět a zážitky. Ale je to nebezpečná věcička, pokud ji začneme zaměňovat za vlastní zážitky. 

Je pro vás Miroslav Zikmund cestovatelským vzorem?

Víte, já na ty vzory moc nejsem… Ale za své hlavní učitele považuji pět let spolupráce s Thorem Heyerdahlem a setkání právě s pány Hanzelkou a Zikmundem. S tím posledně jmenovaným si troufnu říci, že jsme se stali dobrými přáteli, byl mi za svědka na svatbě a naše holčičky se vždycky těší do Zlína za strejdou Zikmundem a malují mu obrázky.

Zamiloval jste se na cestě?

Jo, v singles období jo. Teď už ne, když nás třeba v Grónsku balily krásné mladé Eskymačky (jak je tam matriarchát, tak ženy přejímají aktivitu i v jiných činnostech, než je jen řízení domácnosti!), jsme společně s mým kamarádem Colinem zavrtěli hlavou, ukázali na snubní prstýnky a řekli: „Sorry, I am very married!“

Můžou se lidi něčemu přiučit i při úplně obyčejné turistické cestě?

Sami o sobě se můžeme spoustu naučit, i když půjdeme jen přenocovat pod širák na vlastní zahradu. Není to o složitosti cesty, ale o tom, jak moc jsme ochotní otevřít se okolnímu světu.

Vracíte se stejně nakonec rád domů? Nebo byste raději žil někde jinde?

Víte, podle mě je ta největší blbost, kterou si my Češi nosíme v hlavách, dojem, že někde jinde se mají všichni lidi líp. Navštívil jsem přes sto zemí světa a díky tomu mám osobní zkušenost, tvrdá data, chcete-li. Naše země poskytuje snad nejlepší podmínky pro život na celém světě! Jasně, je spousta věcí, které potřebují řešit a napravit. Je tu spousta šlendriánu, který je třeba řešit a postavit se mu. Ale pořád je těch problémů v porovnání s okolním světem zatraceně málo.

Co vám na Češích přijde nejlepší a naopak nejhorší?

Nejlepší – humor, improvizace, dobrá vůle (když je), celkem klidná krev. Vadí mi, když má někdo pocit, že za jeho život může někdo jiný než on sám, role oběti jako životní program, pesimismus a zbabělost převléknuté za lež o životní zkušenosti.

Hodně lidí se při hledání duchovního naplnění inspiruje východní spiritualitou. Člověk má leckdy z jejich vyprávění dojem, jako by tam žili jacísi duchovní nadlidé. Jak blízko (či daleko) je to od reality?

Docela by mě zajímalo, kolik těch „evropských buddhistů” by setrvalo ve svém klidu a smíření, kdyby pro pitnou vodu museli chodit každý den pět kilometrů, kdyby jim pouštní vítr zasypal všechno včetně spodního prádla pískem a kdyby jim každý den všechno jídlo zmrzlo na šutr. Nic proti duchovnímu probuzení a otevřenosti vlastnímu duševnímu hledání, vnitřnímu dialogu – to je moc potřeba a je to podle mě jedna ze základních cest k naplněnému životu. Ale často se mi ta evropská spiritualita jeví jako další projev nemoci z komfortu, který se jmenuje bezpečná a bohatá Evropa.

Přiznám se, že čím jsem starší, tím víc mě v zemích třetího světa irituje neustálé (a často neuvěřitelně předražené) nabízení zboží a služeb, které nechci. Dá se téhle pasti vyhnout?

Napoprvé mě také skoro vždycky okradou. To je prostě stejná parta šmelinářů, jako jsou třeba pražští taxikáři. Tím, že se na nově přišedšího cizince nalepí jako první, vyvolávají mylný dojem, že oni jsou reprezentanti dané země. Nejsou.

Britský filozof Roger Scruton je milovníkem antického Řecka, ale od šedesátých let tam odmítá jezdit, protože považuje Řecko za zničené masovou turistikou (a přílivem evropských dotací, ale to je jiný příběh). Nekazíme některá místa turistikou?

Cestování je jen málokdy eticky neutrální. Z tohoto úhlu pohledu jsem rád například za film o Venezuelských horách Tepui. Hledali jsme tam nové výstupové cesty a mapovali části pralesa, které nejsou ani na Googlu. Film jsme začali točit, ale nakonec jsme se dohodli, že toho necháme a uchováme to místo nepopsané a nepoznané. Nebudeme jej zveřejňovat a hnát tam další turisty snažící se o pěkné selfie na Instagram.

Na polárních výpravách bylo vzrušující to, že šlo o výpravy objevitelské. Být tam, kde dosud nikdo nebyl. Objevit, co ještě nikdo neznal. Jenže to víceméně pominulo. Co žene polárníky vpřed dnes? A vás osobně?

Myslím, že většina cestovatelů dneška – a skoro všichni jsme už dnes cestovatelé – je nejprve hnána zvědavostí a asi trošku i touhou po určité prestiži, kterou mezi kamarády a přáteli představují vlastní historky zdaleka. Podle mne cestovatel jako pozitivní hrdina, který za nás objevuje svět, už neexistuje. Zmizel. S tím, jak dnes už cestujeme alespoň v nějaké míře skoro všichni, a s tím, jak se svět propojuje, přichází určitá povinnost objevovat si ho po svém – tedy (abych parafrázoval Zikmunda a Hanzelku) objevovat a popisovat bílá místa, která máme v hlavách. Člověk někdy podlehne iluzi, že svět zná díky videím a článkům na internetu, díky parádním dokumentům v televizi. Ale to je blbost, podobně jako kdyby si někdo myslel, že koukání se na milování je totéž jako milovat se.

Když se chtěl Amundsen stát polárním objevitelem, nejprve přečetl všechno, co o polárním světě vyšlo, pak se od píky po kapitána naučil námořnickému řemeslu, potom strávil dva roky mezi Eskymáky, ale také roky vědeckým výzkumem. Ovšem v Norsku to měl vše relativně při ruce. Kde jste se polárnickému řemeslu vyučil vy?

Však také právě na norské Hardangerviddě milý Amundsen málem přišel o život! Když jsem tou oblastí na lyžích putoval, představoval jsem si toho tehdy mladého kluka, jak dělá chybu, špatně si v bouři staví záhrab, a kdyby jej brácha ráno nevykopal, udusil by se ve svém příbytku! Polárničení mě fascinovalo už jako malého kluka, ale neměl jsem odvahu. Pak mne uhranul film mého kamaráda Pala Barabáše o cestě Petera Valušiaka z Ruska přes severní pól do Kanady. Jako první to dokázali a já jsem tehdy před lety odcházel z projekce úplně omráčený. Věděl jsem, že něco takového toužím zažít taky. Tak jsem navázal na svoje trampské začátky, kdy jsme s kamarády klepali kosu v dekových spacácích na sněhu u Řikonína, a ozval jsem se české polárnické legendě Mirkovi Jakešovi. Jeli jsme spolu na několik cest, až mě v roce 2008 vzal na severní pól a my tam společně došli tehdy nejdelší českou trasou. Když jsem se pak třeba vydával na přechod Grónska s partičkou vojáků z britských speciálních jednotek, zjistil jsem, jak je Jakešovo „polární know how“ unikátní a jak je pro mě možnost koukat se mu několik let na prsty důležitá. Víte, nakonec o polárničení platí, že největší kvalifikací je znalost svého těla a své duše. Zní to možná banálně, ale pokud víte, jak se vaše tělo chová v mrazu a pod tlakem a jak mu správně pomoci, když víte, jak funguje vaše psychika, když víte, proč jste rádi, že zrovna teď jste někde v bouři v minus pětatřiceti, pak všechno funguje, jak má. Proto je mimo jiné to polárničení pořád relativně nepopulární a nerozšířená aktivita – protože to není o jednorázovém zapření se, o jednorázovém vybušeném výkonu, adrenalinu. Ne, ne, cesta v poláru je o vytrvalosti.

Ubral jste na cestování, když jste se oženil?

Jasně. To byla jasná volba už předem, věděl jsem, že když jsme se s mojí manželkou Janou rozhodli, že chceme rodinu, bylo nám jasné, že rodina, to není máma s dětmi čekající na tatínka, ale to je prostě táta, máma a děti. Takže na jednu stranu platí, že pro mnoho žen bych asi byl nepřijatelný partner, protože v našem rodinném životě není skoro nic pravidelné a dokola se opakující, ale na druhou stranu často cestujeme společně a zažíváme objevování světa a bílých míst v našich hlavách všichni pospolu. Toto období, kdy máme doma malé děti, je jedna z nejkrásnějších etap, jaké jsem kdy mohl zažít, tomu se žádný výlet nevyrovná. Ani se neotočím, holčičky vyrostou a vůbec jim nebude vadit, když táta bude zrovna na druhém konci světa. Teď je ale zajímám, teď jsem pro ně důležitý, a proto je moje místo víc doma než ve světě. Navíc jsem se zařekl, že neumřu, minimálně dokud jim nebude dvacet, takže zcela vědomě odmítám rizikové projekty, po kterých bych před pár lety nadšeně skočil.

Podle koho se u vás doma větrá…?

Manželka už přijala x kroků z polárnického života, takže kromě toho, že si nechala vysvětlit logiku oblékání do mrazů, a tím pádem ji už zima mnohem víc baví, jsme se také dohodli na nějakém větracím postupu – všechno dokořán, ale ne na moc dlouho. A v tom se shodujeme.

Když jedete na dovolenou s manželkou, tak je to kam?

Zatím jsme vždycky jeli na dovolenou i společně s dětmi, třeba na Maltu, na Srí Lanku, Bali… ale také spojujeme moji práci a rodinné cestování, takže když jsem přednášel v Norském muzeu KON TIKI, tak jsme tam jeli všichni a bydleli jsme přímo v muzeu v bytě, co si tam zařídil ještě Thor Heyerdahl. Navíc jsme si pořídili obytné auto a s domečkem na kolečkách jezdíme křížem krážem po Evropě.

Zdá se, že dáváte přednost polárním krajům – co vás tedy hnalo do džunglí?

Mám rád polár i džungle. Moc rád se potápím, na Maledivách jsem vedl expedici, která objevila dvě potopené lodě. Obecně je pro mě motorem cestování možnost setkávání s lidmi a témata mých filmů. Víte, musíme si něco ujasnit – já jsem nikdy necestoval takovým tím kerouacovským stylem pingl na záda, odpovědnost za hlavu a tradá na půl roku do neznáma. To dokonce považuji v dnešní době možná za legitimní pro dospívající mládež, ale u zralého či dospělého člověka je to spíš ukazatel nějakého osobního problému, řekl bych. Takže mě vždycky na cesty „žene“ nějaké téma. Někdy je třeba zkrátka točit v džungli, jindy na poušti anebo v poláru. I když jednu výjimka tu je – polární výpravy jsou pro mě základem určité duševní hygieny a vyrovnanosti. Čas od času se u mě vyvine něco, čemu s mým polárnickým kolegou a parťákem Vaškem Sůrou říkáme polární absťák. Potřebuji si odjet setřídit myšlenky a plány, dofouknout duši, zpomalit a srovnat se.

Na jakou cestu vzpomínáte nejraději a kam se nejčastěji vracíte?

Mongolsko, Srí Lanka, to jsou asi moje dvě osudové země. Srí Lanku mám asi nějak vepsanou do osudu nebo do karmy, jak chcete. Tam jsem byl asi čtrnáctkrát a přitom už asi napotřetí jsem si myslel, že jsem tam naposledy.

A kam se naopak určitě vrátit nechcete?

Do minulosti. Kdo se otočí, zkamení jako Lotova žena.

Matyáš Zrno