Když to prostě chcete dělat

Klient si zjevně rád povídá a snaží se jednání prodloužit, jak to jen jde. Laskavost pak doplňuje rozhodnost: „Ne, tři otázky už vám nepovolím. Jen jednu!“  Sezení v neziskové organizaci FOSA v Praze na Chodově se chýlí ke konci. Klient ještě přeje Kláře hezké prázdniny ve Španělsku a neochotně a s protahováním odchází. „Je inteligentní, ale chybí mu osobní kontakt. Díky špatně srozumitelné mluvě ho lidé často mylně pokládají za duševně nemocného,“ říká Klára, která se mu snaží pomoct najít si místo na pracovním trhu a ne jen v chráněném zaměstnání, kde je nyní a kde se mu nelíbí. Jenže přesně takový člověk se obvykle nemůže jen tak objevit na pohovoru. Proto tu jsou lidé, kteří se mu snaží pomáhat. Proberou s ním jeho kvalifikaci a zhodnotí jí reálnýma očima. Zjistí, jak komunikuje v soukromí, jak s dalšími lidmi, jak je oblečený. Jestli chodí včas a chápe, co všechno obnáší zaměstnání.  „Opravdu zvládnete pohovor sám?“ ptá se třeba Klára. A vyjde z toho, že vlastně nikoliv. Právě proto, že by ho zaměstnavatel, neznalý způsobu mluvy neslyšících, mohl pokládat za duševně postiženého. 

Rada, trénink, asistence…

Ve FOSA ale klientům pomohou i kontaktovat zaměstnavatele, natrénují s nimi pohovor, řeknou jim, jak prezentovat sebe a své znevýhodnění, a nejenže s nimi dojdou na jednání, ale nakonec mohou i poskytnout asistenci v zaměstnání. Na dvouhodinových setkáních ho takzvaně „profilují“. Zní to lehce, ale lehké to není. Řada klientů s tělesným postižením může být vysoce inteligentních, ale schází jim třeba potřebné sociální dovednosti. „Někdy to jde, ale někdy třeba po dvouhodinovém sezení není reálné udělat ještě nějakou smysluplnou práci. Je těžké udržet pozornost. Někdy se musím hodně soustředit, abych rozuměla tomu, co chce klient říct. A musím si všímat drobných nuancí, abych zjistila třeba to, že rodina klienta nepodporuje v tom, aby pracoval. To všechno musím brát v potaz.“

Jaké postižení klienti mají, je lékařské tajemství. Ale prý to nevadí. „To, že diagnózu neznáme, není až tak na škodu. Stejně bych třeba přesně nevěděla, jak s ní pracovat, někde bych si něco načetla na internetu a mohla si vytvořit nějaký předsudek. Takhle pracujeme s tím, co máme. Co vidíme. Co klient prezentuje,“ říká Klára. Je to vlastně takový psychologický Úřad práce.  Jen o hodně důkladnější. Schůzky musí být na přátelské bázi, v dobré atmosféře, ostatně klient a pracovnice se vídají každý týden.

A jak spolupracují zaměstnavatelé? Tak i onak… „Překvapivě jsem na nejlepší tým zatím narazila u jednoho soudního exekutora. Někde je to ale vtipné, když se třeba manažerka kavárny snaží starat jak o klienta, tak o naše asistenty. A to jí pak musím třeba vysvětlit, že všeho moc škodí a že to vlastně jeho samostatnosti neprospěje. V jedné firmě naopak nepovolili pracovního asistenta na prodejně. To bylo dost zvláštní, protože tam by ten asistent nijak nevadil. Máme ale zaměstnané i u účetní společnosti, úklidové firmy, reklamní agentury, ministerstva, hodně spolupracují fastfoody.“