Ty jsi jednička!

V době, kdy byla většina dnešních pedagogů dětmi, se ve výchově sázelo spíš na kritiku nedostatků. S chválou a oceněním se šetřilo jako s pověstným šafránem – ještě by nám ten pochválený usnul na vavřínech a zpychl. O pár desítek let později zjišťují psychologové, zajímající se o výkonovou motivaci v pracovním prostředí, že lidé, kteří sami nebyli chváleni, výrazně častěji pochválit a ocenit druhé neumějí nebo nechtějí. Zdá se jim to trapné, případně mají pocit, že ocenit si zaslouží až jakýsi výjimečný, excelentní výkon, jehož podřízený (partner, potomek, žák…) nedosáhl.

Rodič, ale i další důležitá dospělá autorita, jakou je například učitel, může svým přístupem formovat motivaci jedince k dosahování úspěchu – tím, jestli vůbec a jakým způsobem oceňuje a chválí. Spolurozhoduje o tom, zda u daného člověka převládne tendence chtít uspět, nebo se v první řadě vyhnout selhání.

Být první, nebo nebýt poslední?

Potřeba úspěšného výkonu i potřeba vyhnout se neúspěchu byla v minulosti poměrně často předmětem psychologických výzkumů souvisejících s motivací. I když v sobě každý máme obě složky, jejich poměr se individuálně značně liší, kvůli osobnostním předpokladům, ale též právě vlivem sociálního prostředí a výchovy. Z tohoto hlediska můžeme žáky rozdělit zhruba do pěti typů:

Typ 1: Vysoká potřeba úspěšného výkonu a nízká potřeba vyhýbání se neúspěchu

Obvykle jde o motivované, pracovité, vytrvalé žáky, které příliš netrápí strach ze selhání. Jsou to soutěživé typy, rádi se porovnávají s rovnocennými partnery. Nejsou zvyklí se vzdát při prvním neúspěchu, mají tendenci dokončit úlohu. Mohou-li si vybrat, volí si úkoly středně těžké obtížnosti, což je z výkonového hlediska optimální volba. Příliš snadné úkoly je nemotivují, nepřinášejí jim pocit úspěchu.

Nemají problém přijmout svůj úspěch a připisují ho svým schopnostem a úsilí. Dokážou ale přijmout i neúspěch, který obvykle vidí jako nedostatek úsilí, tedy jako vnitřní příčinu, již jsou schopni ovlivnit. Netrápí se selháním u těžkých úkolů, protože ho připisují velké náročnosti, ne svým nedostatkům – a díky tomu se dokážou učit ze svých chyb. K vyššímu výkonu je dokáže motivovat úspěch i neúspěch a jsou orientovaní na cíl. 

Chceme-li takové žáky motivovat, není nutné nadměrně zdůrazňovat, aby se snažili být nejlepší, tj. užívat sociálně prestižní motivaci, protože bychom mohli zbytečně podporovat sobecké sebeprosazování, které nebere příliš ohled na druhé. Vhodnější je motivaci k výkonu kombinovat s motivací poznávat něco nového a mít pozitivní vztahy.

Typ 2: Nízká potřeba úspěšného výkonu a vysoká potřeba vyhnutí se neúspěchu

U tohoto typu žáků je vůdčí motivací strach. Může přitom jít o výborné, schopné, inteligentní žáky, kteří však mají obavy, že nejsou dost dobří. Bojí se možného neúspěchu a snaží se vyhýbat situacím, jež by mohly odhalit úroveň jejich schopností, kterou často považují za horší, než reálně je. Uspět v jednom úkolu pro ně neznamená, že uspějí i v dalším. Soutěžní prostředí je rozhodně nemotivuje, spíše děsí.

Ani úkoly si obvykle nevybírají adekvátně svým schopnostem. Volí buď příliš snadné, které zvyšují pravděpodobnost úspěchu, nebo naopak riskují a volí úkoly velmi těžké, zejména v případě, kdy je obtížnost úkolu zdůrazňována. Nesplnit těžký úkol, na kterém by pohořel skoro každý, není tak velká potupa – zato úspěch může být velmi cenný.

Byla to náhoda, měl jsem štěstí – tak obvykle hodnotí své úspěchy. Znevažují svůj úspěch tím, že mu přisuzují vnější příčinu, kterou nemohou ovlivnit. Neúspěch však interpretují jako vnitřní selhání. I když jsou pilní, plnění úkolů jim nepřináší pozitivní prožitky. Svazuje je strach, který narušuje jejich koncentraci, paměťové procesy, ztěžuje jejich rozhodování a kvalitu práce. Obavy ze selhání u nich mohou vést až ke snaze vyhnout se výkonové situaci, v níž hrozí neúspěch – např. chybějí při důležitých písemkách, mohou mít tendenci podvádět. Neúspěch je demotivuje, jsou po něm ještě více utlumení a přesvědčeni o své nedostatečnosti.