Medituj pro zdraví

Klíčový byl rok 1843. Skotský lékař James Braid, pobývající roky v tehdy britské Indii, vydal svoji publikaci Neurypnologie o orientálních meditativních technikách a mesmerismu (hypnóze).  Cestu do široké lékařské a terapeutické praxe nakonec vydláždil hypnóze až francouzský psycholog Pierre Janet, když v roce 1889 dokončil svůj doktorát na Sorbonně právě na téma hypnózy. Carl Gustav Jung pak z meditativních technik přidal i to, co nazýval imaginacemi, které využíval primárně pro léčbu psychiky. Od padesátých let minulého století se hypnóza začala masově užívat u léčby bolestí a nepříjemných symptomů nemocí. Americký psycholog Milton Erickson ji používal třeba pro potlačení bolestí při porodu nebo u pacientů v terminálním stadiu rakoviny.

Móda meditace

Finální a úplný rozmach meditace v západní medicíně však nastal až díky profesoru Jonu Kabatovi-Zinnovi z University of Massachusetts Medical School. Ten se po dokončení doktorátu z molekulární biologie setkal se zenovým mistrem Philipem Kapleauem a následně i dalšími buddhistickými učiteli, u kterých studoval meditaci. V roce 1979 pak založil na své univerzitě Kliniku redukce stresu, kde se začal naplno věnovat sekularizaci původně buddhistických forem meditace. Kabat-Zinn se zabýval nejen redukcí bolesti (jako hypnóza), ale především úlevou od stresu a jeho somatických projevů, které světu podrobně odhalil a objasnil v Praze vystudovaný lékař Hans Selye již v roce 1936.

Největší vlnu rozšíření meditace v medicíně však přineslo až toto století, kdy díky funkční magnetické rezonanci, moderním metodám molekulární biologie i lepšímu porozumění procesům v mozku už dokážeme velice přesně říct, co vlastně meditace s lidským tělem dělá, a většinou i to, jak přesně meditace v těle fungují. Nástup meditace byl v posledních padesáti letech tak razantní, že když Dahl, Lutz a Davidson v roce 2015 publikovali v časopise Trends in Cognitive Sciences svoji přehledovou studii o meditačních technikách, byla pětina meditačních technik již čistě klinických.

Hlavní formy klinické meditace a její principy

Práce s dechem byla donedávna nejpreferovanější klinickou formou meditace. V ájurvédě a buddhismu je známá jako pránájama, což v překladu ze sanskrtu znamená kontrola dechu. Fyziologický mechanismus je vcelku jednoduchý. Vědomým převzetím kontroly nad dechem, kterou má jinak na starosti autonomní nervová soustava (ANS), informujeme hypotalamus o zpomalování organismu. Tím poklesne hladina adrenalinu i zdraví škodlivého kortizolu, takže klesá krevní tlak, zlepšuje se prokrvení těla a zároveň se obnovuje běžná funkce imunitního systému. Klinické meditace se přitom drží buddhistických zásad – vzpřímený sed, ruce ani nohy se nekříží, zavřené oči a dýchání výlučně nosem, ideálně až dolů ke stydké kosti tak, jak bychom měli správně dýchat. Veškerá pozornost je soustředěná jen na dech a na to, kudy prochází. Dýchat se dá jak volně, tak řízeně. Profesor Andrew Weil doporučuje čtyři sekundy nádech, sedm sekund zadržet dech, osm sekund výdech. Patricia Gebarg z New York Medical College stejně jako řada dalších vědců zase razí zásadu stejně dlouhého nádechu a výdechu. Měřitelné efekty jsou však vesměs stejné.