Cambridge vám přidá kila

Cambridge má celkem po právu aureolu školy, kam se jen tak někdo nedostane. Jak se to povedlo vám? 

Měla jsem bakaláře z New York University of Prague, takže jsem v anglosaském studijním systému „zahnízdila“. V tom mě dost ovlivnil otec, který měl vlastní nenaplněné ambice (nebo spíš sny), zpřetrhané srpnem 1968, kdy mu bylo dvacet let. Takže mě hodně motivoval ke studiu v angličtině a v zahraničí. Pak se naskytla možnost získat stipendium na magisterské studium sociální a vývojové psychologie v Cambridgi. A potom jsem dělala ještě jednoho magistra v Glasgow a doktorát v Nottinghamu.
Proč Anglie, a ne třeba USA?

V Anglii jsou skvělé univerzity, skvělá psychologie a zároveň možnost stipendia. Také je to podstatně blíž než USA.

Bylo těžké získat stipendium? 

Přijímací proces probíhal formou písemné přihlášky. Musela jsem napsat esej, kde jsem o sobě poměrně dost prozradila a popsala výzkumné cíle, protože studium bylo už hodně i o výzkumu. A taky jsem musela mít dobré známky – tady mi pomohlo studium na americké univerzitě v Praze, protože na anglosaských školách se na průměr klade velký důraz. Kdežto v Čechách…
Hlavně projít… Hlavně projít. A navíc je u nás docela těžké projít, takže není žádná ostuda mít dvojky, trojky.

A tím výzkumným záměrem bylo co?

Ze začátku to, jak reaguje alternativní medicína na psychická onemocnění, ale nakonec jsem se věnovala traumatu dětí politických vězňů. I když to pak hlavně až v Glasgow.
Jaká jsou traumata dětí politických vězňů? Oproti obětem holocaustu to pro ně samotné není transgenerační trauma, to až někdy pro jejich děti. Já je spíše považuju za přeživší toho, co se stalo jejich rodičům. Většina z nich (dnes už v důchodovém věku) to totiž zažila. Bylo jim tři, šest let, když jim zavřeli tatínka. Či maminku. A nejvíce mě překvapuje, že jejich trauma není primárně rodinné trauma, ale že souvisí se společností, s tím, jak se společnost vyrovnala (či spíš nevyrovnala) se zločiny komunismu. Mají trauma z toho, jak se k nim zachovala společnost. Oni byli tehdy zostuzováni i jako děti ve škole, coby synové či dcery nepřátel lidu, jejich nejbližší byli ohrožováni na životě a oni sami destabilizováni zápasem rodiče o přežití a nedostatkem financí na základní životní potřeby. A i když s nimi společnost už dávno nebojuje, tak oni s ní často stále ano. Končí to mnohdy tím, že nepřítele vidí všude. V práci je zkritizuje šéf a oni reagují větou: „No jo, další estébák.“ Ale pro ně je to těžké, když nebyli potrestáni viníci, kteří jejich rodinám hodně ublížili. 

Jak se liší česká a britská výuka psychologie?

Historicky anglosaský svět kladl velký důraz na představu o psychologii jako exaktní vědě. Vše chtěl mít experimentálně podložené. Výuka je proto hodně vědecká a studenty vedou k tomu, aby byli vědci. Člověk tam dostane opravdu solidní základ v kognitivní psychologii, behaviorální psychologii, vývojové psychologii, sociální psychologii… A navíc obrovské kvantum statistiky. Klinická psychologie přichází až později. U nás, ale vlastně i v Evropě obecně, vycházíme z jiné tradice. U nich je to tradice behavioralistů a osobnostní psychologie, u nás historicky vycházíme více z Freuda, psychoanalýzy a klinické práce. Jedna tradice je víc empirická, druhá méně vědecky podložená. Ale dneska se oba ty směry už potkávají, a to je pro mě ideální kombinace.
Bylo to v Anglii hodně náročné? Bylo. Je tam sice méně předmětů, ale s nepoměrně většími nároky na samostatnou práci studenta. S obrovskými požadavky na psaní esejí a provádění mini výzkumů. Člověk pořád seděl v knihovně.

Kolik studentů psychologie se tam psychicky zhroutilo?

Asi nikdo. Ale všichni ztloustli. Hodně ztloustli. Já třeba z velkosti osm na velkost dvanáct… Asi po čokoládičkách Divine… Ale další rok, s návratem k normálnímu životu, jsem to zase shodila. Ten tlak byl enormní, ale trochu si za to studenti mohli sami. On si tam totiž každý myslí, jak musí být všichni ostatní v Cambridgi geniové, jen on sám je tam omylem. A že je tedy musí dohnat. Ale jinak to bylo skvělé. Bydlíte na kolejích, kde (a to se mi stalo jedinkrát v životě) máte hospodyni, která vám ustele postel, vyluxuje a uklidí. Ta škola je pořád elitní škola a snaží se vychovávat elity. Třeba jednou za čtrnáct dní se scházíte na společné večeři, kde musíte mít na sobě univerzitní plášť a profesoři a vedení koleje sedí u stolu v čele („High Table“), kam je vždy několik studentů pozváno. To je veliká čest a člověk tam musí prokázat znalosti etikety.