Učitel v ohrožení

Že ať děláte cokoliv, nikdy to není odměněno a výsledek za to snažení nestojí. To, co vás dřív v práci těšilo, už vás nebaví a moc dobře víte, že někdy se ke svým kolegům či rodičům nechováte zrovna přívětivě. Pokud to tak je, možná je načase zjistit, co je to syndrom vyhoření a jak s ním zatočit.

Krůček k vyhoření

„Nechce se mi do práce, rozčiluji se, vadí mi neustálé přidávání většího množství povinností, než se dá stihnout v pracovní době. Jsem pak naštvaná. Jdu do práce a stává se ze mě policajt, soudce, diktátor! Vadí mi křik dětí, a že neposlouchají. Jdu z práce a furt mě bolí hlava,“ svěřuje se v anonymní diskuzi jedna z učitelek. 

Jakákoliv práce s lidmi je problematická z hlediska psychického zdraví, profesi učitele nevyjímaje. Průzkumy ukazují, že pedagogové jsou dokonce velmi rizikovou skupinou v této oblasti. V Česku byl proveden výzkum mezi učitelkami MŠ, ve kterém se ukázalo, že pouze 21 % z nich nemá žádné projevy vyhoření. Ta nejhorší čísla podle výzkumu z USA říkají, že až 93 % pedagogů zažívá vysokou míru stresu související s jejich prací.  A není se čemu divit, přece jen – ukočírovat 30 dětí je psychicky velmi náročné. Jen 7 % učitelů podle tohoto výzkumu zažívá nízkou hladinu stresu a mají pocit, že se jim dostává dostatečné míry podpory v jejich práci. 

Autor výzkumu Keith Herman k tomu říká: „Výsledky jsou znepokojující i z toho pohledu, že negativní vliv vyhoření dopadá nejen na pedagogy, ale také na jejich žáky. Ukazuje se, že žáci v takové třídě více vyrušují a jsou méně vnímaví vůči ostatním.“ Herman dále navrhuje, že bychom jako společnost měli „zvážit způsob, jak vytvořit příjemné školní prostředí nejen pro žáky, ale také pro pedagogy. Zařídit pro učitele dostatek času a školení ohledně výkonu jejich práce, snažit se jako rodiče, kolegové či zaměstnavatelé udržovat pozitivní klima atd.“ To se ovšem v našich podmínkách, kdy naopak administrativy i dětí ve třídách přibývá a komunikace s rodiči je čím dál těžší, zdá jako utopie. 

Tři typy vyhoření

Pokud chceme účinně pomoct sobě nebo kolegovi se syndromem vyhoření (nebo také burnout syndromem), je dobré zmapovat terén, zjistit, v čem je největší problém, a následně zacílit „léčbu“. Není třeba se hned obracet na odborníka, na druhou stranu není dobré tuto možnost úplně zavrhnout a v případě, že jsou problémy dlouhodobější a odolávají změně, je to dokonce více než vhodné. Výzkumem bylo zjištěno, že podle příznaků existují 3 typy vyhoření:

Vyčerpání. To je ten typ, který si při slově vyhoření každý z nás představí jako první. Nový pracovník je do práce celý žhavý, snaží se vše plnit do puntíku přesně, nemá problém zůstat v práci přesčas, prostě vyloženě plane nadšením. Jenže přesně tento typ lidí je burnout syndromem ohrožen nejvíc. Z počátečního obrovského pracovního nasazení a elánu rychle spadnou dolů do hlubin a propadají se čím dál víc. Zásoba energie dochází, dostavuje se vystřízlivění, frustrace a apatie. 

Co s tím? Na prvním místě je potřeba přiznat si vlastní situaci a hned na druhém je přiznat ji i svému okolí (které si jí pravděpodobně už stejně všimlo). Především je dobré pohovořit s vedením o tom, co s tím. I pro ředitele školy či školky je lepší pokusit se vám vyjít vstříc než hledat někoho nového, kterého je třeba zaškolovat a riskovat u něho stejnou situaci. S vedením je dobré pokusit se domluvit častější pauzy, ubrat množství práce (nebo dětí), vzít si delší dovolenou a pokusit se alespoň na čas omezit práci s dětmi a věnovat se jiné činnosti, jako je například administrativa. Jedna z učitelek MŠ, která změnila obor a opět se vrátila k původní profesi, píše: „Před dvěma lety jsem ze školství odešla s tím, že nikdy více… Letos jsem se z více důvodů vrátila a práce mě zase baví.“ Také je vhodné se ve volném čase věnovat koníčku, který vás nějakým způsobem rozvíjí a dobíjí vám energii (procházení Facebooku není koníček).