Pěkná knížka dokáže zlepšit náladu i kojenci

Říká to spisovatelka Alžběta Dvořáková, se kterou jsem si povídala o jejích knihách i o tom, co nám přináší čtení.

Budeme si povídat o knížkách. Proč si lidé čtou? Co je na tom tak zajímavé?

Myslím, že je v tom velká svoboda – odpojíme se od reality, zůstáváme sami s něčími myšlenkami. S myšlenkami toho, koho si vybíráme. Ale asi to má háček. Ukazuje se, že tuhle spokojenou polosamotu bychom si pro sebe měli ideálně objevit už v dětství. Polská autorka Olga Tokarczuková v jedné eseji ve své sbírce Okamžik medvěda říká, že pro čtení existuje určité iniciační období. A pokud člověk nepozná „vzrušení ze čtení řekněme tak mezi devátým a šestnáctým rokem života, nikdy se nestane skutečným Čtenářem“. O souvětí dál Olga Tokarczuková ještě škodolibě dodává, že literárním kritikem se takový člověk samozřejmě stát může. Nejsem si jistá, jestli s ní úplně souhlasím, ale věřím, že tohle citlivé období dětství a dospívání bývá pro celoživotní čtenářství často rozhodující. Řekla bych, že se čtením je to v tomhle věku vlastně podobné jako s jízdou na kole. Jakmile se naučíte šlapat a perfektně přitom držet rovnováhu nebo číst a opravdu prožívat text, už o to jen tak nepřijdete.


V knize Temple Grandinové jsem se zase dočetla, že biologové v našich mozcích objevili cosi jako „hledací okruh“. Tahle hledací část se nachází v hypotalamu, při jehož stimulaci se uvolňuje dopamin. 

A díky němu nám každé napjaté očekávání, při kterém zrovna nejsme v bezprostředním ohrožení – nečíhá na nás tygr ani nemíří lučištník – přináší radost. Může to s tím souviset? S tím, že stránku po stránce odkrýváme další vrstvy příběhu, autoři probouzí naši zvědavost, burcují nás, my se chytáme různých náznaků a necháváme se bohatě dopovat dopaminem? Na většinu autorů je navíc spolehnutí, na posledních stránkách naši zvědavost ukojí. 

A teď bych byla opravdu nerada, aby to vyznělo jako přehnaně vzletné prohlášení, ale za sebe to beru tak, že v obdobích, kdy si nemám možnost pravidelně číst, jednoduše ztrácím pocit, že žiju naplno. A dokud jsem zodpovídala za náplň času svých malých dětí, vnímala jsem to stejně. Kdyby součástí našeho společného fungování nebylo i každodenní předčítání, něco podstatného by nám určitě chybělo. Pěkná knížka dokáže zlepšit náladu už rozespalému kojenci. Každodenní čtení samozřejmě není nic zvláštního, podobně to probíhá ve spoustě rodin, ale myslím, že asi ve čtvrtině rodin se podle současných průzkumů dětem naopak nečte vůbec?

A proč někteří lidé nečtou? Co je podle vás od knih odvádí?

Nevím, tipovala bych, že nejvíc to záleží právě na zvyku z domova a na tom, jestli ti lidé vyrůstali obklopení knihami. A nejspíš taky na typu osobnosti. Třeba máme různě silnou potřebu toho „hledání“, nebo si ho část lidí vynahrazuje jinde.   

A možná, že to trochu závisí i na atmosféře ve společnosti. Na tom, jaký životní styl je zrovna v módě. Viděla jste seriál Most? Tam se objevila zajímavá karikatura rodičů s odporem ke vzdělání a jejich sečtělého syna. Jen mě i při té nadsázce zaráželo, když dospívající Mostečan nabízel studentce z gymplu Manon Lescaut. 

Most jsme neviděla, díky za tip. Jak to „zařídit“, aby děti rády četly, aby se jim čtení líbilo? Měla byste nějaké tipy pro učitelky a vychovatelky malých dětí?

Kvůli manželově práci jsme krátce pobývali v Irsku. Mladšímu synovi bylo tehdy pět a navštěvoval tam malou vesnickou školu. V Irsku děti chodí do první třídy už v pěti. Každých čtrnáct dní v pátek jsme si domů všichni povinně nosili hromádku knížek z pěkně zařízené a stále otevřené knihovny. Mámy a tátové dětem ten den pravidelně chodili naproti (nebo také jezdili na traktoru, byla to opravdu vesnická škola), aby tu nálož odnesli. Tihle malí žáci si nevedli žádné čtenářské deníky a ve škole pak knížky ani nijak nerozebírali, když chtěli, mohli při vracení namalovat do kartotéčního lístku rozesmátého, neutrálního, nebo zamračeného smajlíka. Nevím, jestli to byl jenom nápad někoho z té školy, nebo program shora, ale připadalo mi to užitečné. Je-li pro učitele v rámci čtení největší výzvou objevovat ho i pro děti z rodin, kde rodiče nečtou, mohlo by to trochu pomoct. (Nebo kde rodiče čtou, ale jen odborné knihy, takže o beletrii, kterou vybírají pro své potomky, často nemívají velký zájem. Předkládají jim hlavně knížky, které si sami přečetli v dětství.)

My samozřejmě máme skvělou síť veřejných knihoven, naši učitelé literatury bývají nezřídka zajímaví lidé, a i u nás je spousta pěkných školních knihoven. Ale řekla bych, že by bylo fajn, kdyby se alespoň nějaký relativně tichý a neustále přístupný pohodlný čtecí kout našel na každé škole, děti mimo domov tráví dost času. 


Vaše poslední kniha, Modrá hodina, vyšla před několika týdny. Co je to ta modrá hodina?

To jsou ty hezké chvíle těsně po soumraku a před rozbřeskem, na které čekají fotografové. Slunce už zapadlo nebo ještě nevyšlo, ale paprsky za obzorem pracují a nebe nebývá úplně černé. Spíš tmavě modré nebo fialové. Myslím, že ta ranní modrá hodina vlastně následuje hned po tom, čemu se v severské mytologii říkalo hodina vlků. Francouzi si to později změnili na hodinu mezi psem a vlkem. Věřilo se, že tou dobou, ve vlčí hodině, se rodí i umírá nejvíce lidí a na spáče přicházejí nejdivočejší sny. Vlčí hodinu zahání modrá, která svým měkkým světlem noční tmu nekompromisně rozpouští. A po ní přichází zlatá hodina, kdy se slunce drží těsně nad horizontem. Hodina dlouhých stínů.

Kromě dětí v knize vystupují kocour, netopýři a dokonce drak. Kocoura se děti bát nebudou, ale co ty ostatní postavy?

Řekla bych, že by ani neškodilo, kdyby děti při čtení získaly respekt z draka. Přesto se obávám, že s tím ani trochu nemůžeme počítat. Tenhle drak sice chrlí oheň a na ocase má divný trn jako štír, ale je moc malý. A přátelský.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová