Přírodní unikát na sedm? Babička!

Když jsem nedávno navštívila svou známou, její obvykle velmi rezervovaná kočka se mi třela o nohy a lehala si přede mnou na záda. „Už je zase v říji, že si nedá pokoj, bába jedna,“ pohoršovala se paní a byla zjevně ráda, že její micka je čistě domácí. Jinak by se z venku patrně vrátila březí, přestože je jí – přepočteno na lidský věk – 76 let. 

Lidské babičky, respektive ženy žijící dlouhé roky v postreprodukčním období, a to v plné síle a zdraví, jsou v živočišné říši skutečnou raritou. Učitelé biologie teď možná povytáhnou obočí a pomyslí si cosi o mojí neznalosti kosatek a vorvaňů. Zůstaneme-li však na souši, pak jsou ženy opravdu jediné samice, které stráví celá desetiletí života jako neplodné. U všech ostatních živočišných druhů jsou samice schopné přivádět na svět mláďata i ve stáří, prakticky až do smrti. Evoluční biolog Jan Zrzavý kdysi s roztomilým cynismem vysvětlil, že pokud by to nemělo důležitý evoluční význam, naši prapředkové by ty neplodné samice nejspíš snědli. 

V zájmu vnoučat

Každá vychovatelka ve školní družině to zná: pár žáků alespoň některý den v týdnu vyzvedává místo rodičů babička. Honzíka z 1. B každé pondělí a čtvrtek rovnou po obědě odveze do tenisové přípravky, Olinka vyráží ve středu odpoledne s babičkou do baletu. Dominiku si babička vyzvedává cestou z práce o půl páté – kdyby měla čekat na mámu, která pracuje na směny, asi by si musely brát družinářky noční. A pro Kubu chodí babička náhradní, paní na hlídání, suplující prarodiče vzdálené 350 kilometrů. 

Tyhle rodinné rošády na sociologicky oblíbené téma „slaďování rodinného a pracovního života“ nejsou vynálezem posledních století. Zapojování babiček do pravidelných povinností rodinného života má z pohledu péče o lidská mláďata své hluboké evoluční opodstatnění. Původně však nešlo o pohodlí ani o všestranný rozvoj od raného věku, ale o holé přežití.