Dětské smysly a civilizační nesmysly

Kromě toho notoricky známého zraku, který vnímá fyzikální podněty z okolí a přisuzuje se mu až 80 % naší orientace ve světě, jsou tu čtyři další, které vnímají fyzikální a chemické podněty z vnějšku organismu, tedy sluch, hmat, chuť a čich.

Pak máme další smysly, které nám pomáhají orientovat se v prostoru a vědět, co se s námi děje nebo co probíhá uvnitř nás. Je to mimo jiné statický smysl, který nám umožňuje vnímat polohu těla a hlavy v prostoru. Sídlí ve vnitřním uchu a díky němu udržujeme rovnováhu. Pak máme kinetické čidlo, taktéž ve vnitřním uchu, které reaguje na úhlové zrychlení a pohyb hlavy. Baroreceptory a termoreceptory nám umožňují vnímat tlak a teplotu těla i okolí, nociceptory vnímají bolest a proprioreceptory zase napětí svalů i šlach a umožňují nám koordinovat pohyb. 

Přecitlivělá generace

S většinou smyslových orgánů se rodíme. Jejich funkce bývá v základu dána genetikou po rodičích a nitroděložním vývojem plodu, ale jejich vývoj a zpřesňování jejich funkce probíhá daleko intenzivněji po porodu. Nejvíc v dětství a v dospívání, kdy se smysly jaksi „ladí“. Během dětství může dojít ke dvěma extrémům. Buď podněty ve vnějším okolí chybí, je jich málo nebo jim děti nerozumějí, a proto jim nevěnují pozornost. Anebo naopak působí v okolí podnětů mnoho, jejich intenzita a frekvence je vysoká, vychovatelé podnětům přikládají velký význam, a tudíž tyto podněty mohou mít v dalším životě na člověka velký vliv.