Dokážeme brát děti takové, jaké jsou?

Jsem šťastná se svými pěti vnoučaty – nejmladší vnučce je 18 měsíců, ostatní čtyři jsou školáci (čtvrťák, dva druháci a prvňačka). Užívám si soužití s nimi, baví mě sledovat, jak žijí, v čem jsou jiná a v čem stejná, srovnám-li to se svou generací či s generací mých dcer. A také v čem jsou „po mně“…

Nejstarší vnuk je „po mně“ tak moc, že mi občas letí hlavou slova R. Kiplinga z milované Knihy džunglí: „Jsme jedné krve, ty a já.“ Je po mně dokonce do té míry, že se mě někdy na konci druhé třídy zeptal: „Babi, jak je to možný, že chci něco říct a ty to řekneš dřív než já?“

Další vnuk, dnes druháček, po mně evidentně zdědil lásku až vášeň k historii. Tu určitě nemá po nikom jiném, jeho mamka ani taťka k tomuto oboru nepřilnuli, ani nikdo jiný z širšího příbuzenstva. Dotazy, kterými mě častuje, se mi zdají až příliš náročné na druháčka, ale poctivě se snažím odpovídat na velmi vážně míněné otázky typu: „Proč dal prezident Gottwald popravit tu paní Horákovou? A popravit znamená zabít, babičko?“ (Informace o Miladě Horákové získal loni novopečený čtenář z časopisu 21. století JUNIOR a z knihy 100 významných českých osobností.)

Jeho sestra – prvňačka se zatím nijak výrazně neprofiluje, ale i v jejích projevech jsem se občas poznávala. Jen čtvrtá vnučka se mi zdála „jiná“. Milá, tichá holčička, která ale ze všeho nejradši cvičí a tancuje (sbírá se svým gymnastickým oddílem Tini Eagles zlaté medailičky jak houbičky, a když jsem ji při vystoupení taneční skupiny Element viděla tančit „Strach“, tekly mi slzy). V tělocvičně je šťastná (na rozdíl od mě, která jsem jako dítě žijící na vesnici sice běhala venku, skákala panáka a gumu, hrála „školku“ s míčem, ale tělocvičnám jsem věru neholdovala) a má moc ráda „parádu“, kterou já opravdu „nemusím“.

Nějakou dobu mi vadilo, jak ji v tom „parádění“ její mamka podporuje – že holčička chodí do školky v lesklých střevíčkách, podle mého názoru do školky nevhodných, že mamka dokonce někdy splní její velkou touhu a nalakuje jí nehtíky na malých nožkách. 

Zajímavé bylo, že tahle vnučka byla vůči mně dost dlouho jaksi zdrženlivá. V podstatě do té doby, než jsem si uvědomila, že mé pocity jsou zpozdilé. Že prostě tahle holčička je spíš po druhé babičce, která si také velmi potrpí na oblečení a doplňky, a hlavně po svojí mamince, která jako školačka se mnou trochu „trpěla“, protože jsem jí její touhu po módě a parádních botičkách neuměla naplňovat… A že vnučka možná ani po „někom“ není, je prostě taková, jaká je, a je třeba, abych ji takovou brala.

Ve chvíli, kdy jsem si tohle uvědomila, se mi holčička začala „otvírat“ a začala jsem si také překvapeně všímat, že má vkus přímo „vytříbený“, umí velmi vhodně kombinovat barvy, když jí nakreslím postavičky princezen, „oblékne“ je do vkusných, krásných šatů i šperků. A když jsme spolu zašly na zákusek do velmi půvabné kavárny, kam chodím ráda právě pro vkusný a příjemný interiér, moje sedmiletá vnučka pronesla překvapivou větu: „Babi, já nemám moc ráda hnědou barvu, ale tyhle ozdoby na lustrech by byly pěknější světle hnědé než bílé.“ Paní majitelka ji zaslechla, zapředla s ní debatu a pak překvapeně konstatovala: „Tak tahle holčička je rozená designérka.“ 

Ano, věřme, že je úplně jedno, po kom dítě je a co je baví. Každé si přineslo na svět něco svého, co miluje, co je těší, a povinností, či ještě spíš radostí a příležitostí nás dospělých je v tom dítě podporovat. Podporovat je v tom, aby bylo samo sebou. A to se nám někdy (často) nedaří.

Podporovat dítě, aby bylo samo sebou

Motivů, které nám brání brát děti takové, jaké jsou, je více. Významnou roli hrají třeba výchovné způsoby našich rodičů. Možná jsme jim jako malí pokaždé museli dávat za pravdu a potvrzovat tím jejich nejistou autoritu. Pokud jsme ve své původní rodině měli takovouto zkušenost, pak se nám nejspíš nedaří budovat s dítětem (vnoučetem) rovnocenný vztah, protože to můžeme vnímat jako své vlastní ohrožení. Pokud potřebujeme ve skrytu duše věřit, že jsme dětem nadřazeni, bereme jim pocit, že jsou důležité a hodnotné, že jejich postoje jsou důležité, že dávají smysl, a hlavně že si zaslouží stejnou pozornost jako naše vlastní.

Brát děti vážně znamená budovat s nimi vztah, ve kterém by se mohly stát samy sebou. Budovat takový vztah je pro nás dospělé někdy těžké – tak těžké, že se nám ani nechce to přiznat. Je to ale jediná cesta, jak můžeme zabránit, aby se naše vlastní zranění a traumata, která máme uložena ve své „emoční paměti“, předávala dalším a dalším generacím…

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

PhDr. Helena Chvátalová