Online archiv

Jednou z mých nejčastěji používaných zkratek v ručně psaných poznámkách je VML. Neznamená to nic jiného nežli „vztahy mezi lidmi“. Není na tom nic divného. Sociální psychologie je doménou, v níž jsem doma. O vztazích mezi dvěma lidmi pojednávala má první kniha „Já a ty“. Ta měla být odezvou na hlubší filozofické dílo, které mi učarovalo – na dialogické pojetí lidí a jejich interakce u Martina Bubera. Vztahy mezi lidmi byly i mým dominantním tématem, když jsem se 15 let experimentálně zabýval tvořivým řešením mezilidských konfliktů. Měl jsem možnost pozorovat stovky dvojic v laboratoři při řešení situací, kdy v konfliktu byl nejen jeden s druhým, ale i každý sám se sebou. A potom přišlo další krásné téma sociálních vztahů – sociální komunikace. Co nám říká o lidech, kteří spolu mluví, to, jak spolu mluví? Jak tím, co říkáme, ovlivňujeme druhého člověka, sebe i náš vzájemný vztah? A jak to vše ovlivňují naše neverbální (mimoslovní) projevy v situacích, kdy se setkáváme tváří v tvář? A když jsem to vše dal dohromady, tak jsem si uvědomil, že nás ve škole - a nejen ve škole – učili mluvit, ale neučili nás naslouchat, porozumět si a vzájemně se chápat. Jaké jsou vztahy mezi lidmi, kteří si navzájem rozumí, a ty, kde jeden druhého nechápe? A bylo zde další téma pod zkratkou VML.

S mou manželkou jsme v lásce prožili již více než půl století. Tu a tam se objevily mráčky, mnohokrát jsme však byli překvapeni tím, co pro nás láska ještě má.

Jaro Křivohlavý:

Štěstí přejeme svým přátelům i sobě samým. Často dokonce přejeme hodně štěstí. Přejme tak u příležitosti svatby, narozenin či nového roku. Štěstí přejeme tomu, kdo odjíždí na dalekou cestu. „Ti jsou šťastni,“ řekneme s uznáním, když vidíme matku, která s radostí zdvihá své dítě, a to se na ni směje. „Ty jsou šťastné,“ řekneme, když se díváme na děti, které si hrají, nebo na rodinu, která s malými dětmi jde na procházku. V posledních dvou desetiletích se doslova „roztrhl pytel“ s psychologickými výzkumy na téma štěstí. Psychologové začali systematičtěji studovat řadu jevů, které patří do stejné skupiny jako štěstí: radost, spokojenost, osobní pohodu a podobně. A protože se zjistilo, že tyto jevy mají blízko i řadě jiných žádoucích jevů ve společnosti, začalo jim věnovat pozornost i zdravotnictví, ekonomika a v neposlední řadě i politologie. Ve výzkumech šlo vedle toho, co vede ke štěstí jedince, též o zjištění sociálních souvislostí: co způsobuje, že ta či ona skupina lidí - ať malá nebo velká - je šťastnější než jiná skupina. Dnes je možno se setkat s rozsáhlými studiemi srovnávající například „míru štěstí“ různých národů, států, tříd, náboženských skupin a tak podobně. Výchozím bodem psychologických studií štěstí je často nejjednodušší forma poznání, které říká, že být šťastný je příjemné. V kultivovanější formě to může znít například jako „co to znamená žít a prožít dobrý život“. V rámci filosofie čteme o štěstí již u Aristotela. Ten hovoří o štěstí jako o touze po nejvyšší blaženosti (eudaimonía). Ta mu - a nejen jemu -byla nejvyšším dobrem, a to jak osobním, tak politickým (ve formě charakteristiky státu, kde jsou lidé šťastni). Nebyl by to Aristoteles, kdyby k tomuto cíli všeho snažení nepřipojil hned řadu poznámek, aby nevznikl dojem, že jde jen o takové to blaho, které prožívá člověk, který se dobře nají a napije nebo ten, kdo je šťasten, že vyhrál v loterii. Tak se hned v antice objevuje důraz na mravní (etickou) dimenzi charakteru šťastného člověka a zvláště pak na jeho ctnosti (areté) - na to, oč člověku jde (a na hodnotu tohoto cíle). Psychology při studiu štěstí zajímaly jiné otázky. Je možno je vyjádřit souhrnným výrazem: „co vede k tomu, že člověku je dobře?“ Přitom se však nevyhnuli definici štěstí. Jedna z definic například říká, že tam, kde hovoříme o štěstí, tam nám jde o „hodnocení života z kognitivních a emocionálních hledisek“ (Diener a kol., 2002). Zároveň museli odlišit to, co míní štěstím, od jiných blízkých pojmů, například od spokojenosti i životní spokojenosti, od pocitu blaha - blaženosti, pohody, radosti, potěšení a podobně. V posledních dvou desetiletích se to, co nazýváme štěstím dostává v psychologické terminologii pod pojem osobní pohoda (well-being) (Kebza, 2005). Počet psychologických studií věnovaných osobní pohodě stoupá v současné době logaritmicky.

Oldřich ČálekPraha, Triton 2004. 557 s.Oldřich Čálek se pokusil podat pohled na filozofickou problematiku, v níž je daseinsanalýza zakořeněna. Souborně proto pojednává o otázkách existenciální antropologie tak, jak byla vypracována Heideggerem. Daseinsanalýza jekoncipována jako existenciální antropologie.O postupu psychoterapie hovoří autor jako o cestě. Tou pak rozumí"terapeutovu oslovitelnost pro životní, existciální příběh druhého člověka". Vytyčuje cíl životní cesty člověka:"nalezení autentické životnícesty a svobody, chápané jako odpovědné volby uvnitř životních možností". Psychoterapeut je podle tohoto pojetí pouze průvodce, tedy někdo, kdo se vyzná v ,krajině lidství', v lidských možnostech. Důraz je při tom položenna porozumění. V pozadí je představa, že lidský život je natolik srostlý s porozuměním (smyslem), že jiný nežli takto vytýčený přístup k člověku není přiměřený.Důraz je kladen na"mnohovrstevnou naladěnost člověka (určitou obdobu motivačního zaměření či nasměrování) a na jeho otevřenost, na jeho schopnost postřehovat významnost pokud možno všeho, s čím se setkává. Nad tímvším však dominuje pojetí základní motivace života člověka jako bytosti, která má možnost být sama sebou. Tam, kde se jí to daří, kde skutečně je člověk sám sebou, tam je možno hovořit jednak o naplnění života smyslem, jednak odosažení stavu plného duševního zdraví. Čteme zde, že"možnost svobodného rozhodování je měřítkem duševního zdraví". Tím je zároveň nasměrován i úkol výchovy svobodného a zralého člověka, který je sám sebou.Úkol hermeneuticky orientované daseinsanalytické psychoterapie vidí autor v pomoci člověku"hledat a nalézat jeho vlastní životní smysl či poslání". Psychoterapeut mu může pomoci, aby si tento svůj vlastníživotní smysl a své životní poslání ujasňoval a lépe (plněji) pochopil, co to obnáší. Daří-li se to pacientovi, dochází k jevu naplnění, to jest uspokojení ze správného zaměření života v teorii i praxi a spění k vytčenémuosobnímu cíli.Pozoruhodný je autorův apel, který říká, že:"psychoterapie není záležitost především technická, ale etická"a má dát pacientovi příležitost, aby se přestavělo jeho porozumění a byl mu umožněn rozvoj ke svobodnévolbě. Na rozdíl od ,ducha techniky' (i psychoterapeutické), který mnohdy znamená něco vymáhat a něco si vynucovat, klade autor důraz na to, pacientovi pomáhat.Cílem psychoterapeutického působení je pomoci pacientovi v tom, aby"měl vlastní existenciální pohyb a cestu", aby žil tak,"aby to odpovídalo jeho možnosti být sám sebou".Psychoterapeutická skupina je podle autora specificky laděnou oblastí spolulidské otevřenosti, jejímž pastýřem či správcem je psychoterapeut. Pro to, jak s touto skupinou terapeuticky pracovat, podává autor řadu vodítek.Velká pozornost je věnována problematice tělesnosti a psychosomatiky, pojetí nemoci a psychosomatického onemocnění.

Obavy a strach, nebo kladné přijímání konečnosti vlastní existence? A s jakými osobnostními vlastnostmi se tyto postoje pojí? Na tyto otázky se snaží odpovědět psychologický výzkum.

Max KašparůKostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2003. 281 s.Psychologická tematika se objevuje v knižní podobě v přerůzných formách. Některé knihy jsou věnovány zcela specifickým psychologickým pojetím. Jiné konkrétní tematice"v praxi života". Existují však i jiné formysdělení psychologicky důležitých poznatků. V psychologii se v současné době hovoří o třech cestách vedoucích ke studiu a poznávání osobnosti. Jedna z nich jde výrazně empiricky a odborně měřením relativně trvalých osobnostníchrysů (například Big Five - základních pět rysů osobnosti). Druhá cesta jde studiem cílů daného člověka - oč mu v životě jde a oč mu jde především. Třetí cesta je ve vědecké psychologii relativně nová. Hovoří se o takzvanénarativní formě poznávání osobnosti. Na to, o jakého člověka jde, se podle tohoto přístupu usuzuje podle toho, co a jak říká tam, kde se pokouší vyprávět svůj životní příběh. Kniha psychiatra Maxe Kašparů je příklademnarativního postupu. Autor zde nevypráví svůj životní příběh sám, ale s pomocí Jana Paulase, který mu klade otázky. Těch klade značné množství a klade je velice umně. Díky tomu si čtenář může učinit obrázek o tom, kdo je MaxKašparů. Proč by nás měl zajímat? Někdo by mohl říci, že důvodem je to, že jde o člověka - našeho současníka (letos mu je 54 let), který úspěšně absolvoval čtyři vysoké školy (a z toho dvakrát různé lékařské fakulty). Někdojiný by mohl uvést, že jde o člověka, který má dvě profese a v obou je současně činný: je praktickým psychiatrem, a zároveň katolickým duchovním - jáhnem. Jiný důraz by mohl podtrhnout, že jde o člověka, který publikoval řaduknih, které se těší mimořádné pozornosti čtenářů a jsou například vydávány souborně i v angličtině. Psycholog by se radoval z toho, že jde o autora, který má cit pro vztahy mezi tím, co je v duševním životě člověka i v jehoživotě duchovním, jaké jsou vztahy mezi duševním a duchovním životem člověka a co je tam v mezích normálu a co tyto hranice přesahuje. Kriticky orientovaný čtenář by mohl vyjádřit radost nad tím, že jde o"spolubratra", který se dívá na věci obou jím praktikovaných oborů výrazně kriticky - a myslí to dobře. V neposlední řadě by bylo možno uvést jako důvod, proč číst danou knihu, její situační humor. Psychoterapeuté,kteří se setkávají s duchovní dimenzí svých klientů, mohou v knize najít velice taktně podaný vhled do problematiky duchovního života člověka. Může jim to být i vodítkem v ujasnění si toho, co jest v životě člověka doménoupsychologie a psychoterapie a co jest oblastí pastorální, tj. duchovní péče. Obdobně to však platí i pro profesionály v druhé oblasti. Řečeno jednou větou: Krásná kniha, umožňující setkání s krásným člověkem, uvádějící nás do"zahrady", v níž ne vedle sebe, ale spolu rostou témata duchovní problematiky i psychologické dimenze naší existence.

Hans JellouschekPraha, Portál 2003. 135 s.Kniha H. Jellouschka nese ve svém názvu slovo láska. V textu se autor věnuje sice pouze lásce v manželském svazku, probírá ji však s pozoruhodnou znalostí soudobé psychologie. V celkem 21 kapitolách probírá postupně problematikutrvalých manželských vztahů, přičemž uplatňuje své bohaté znalosti experimentálně zjištěných psychologických poznatků. Příkladem mohou být kapitoly o moci a agresivitě, případně o psychických zraněních, o odpouštění asmiřování, jejich příčinách, podobách a terapii - v mezích možností, které mají manželé k dispozici. Jellouschek věnuje pozornost jak obecným, tak konkrétním otázkám. Co se týče obecných témat, zabývá se např. kvalitoumanželských vztahů, pravidly krátkodobého a dlouhodobého soužití, rozdíly mezi muži a ženami, rovnocenností manželů, vztahem mezi dáváním a braním, problematikou vyrovnané a nevyrovnané bilance, dobrem a zlem v manželství (přiřešení této otázky se odvolává na Jungovu teorii stínů). Probrána je též problematika sebeovládání manželů ve vztahu. Příkladem zcela konkrétních témat mohou být kapitoly zabývající se sociální komunikací, hněvem, zlostí aagresí v manželství, vzájemným ubližováním, odpouštěním a smiřováním. Věnuje se též otázkám tajemství, zaměstnání muže a ženy, životních krizí. Třetí skupina témat se týká bolavých míst v manželském životě, tedy situací, kdyuhasíná původní vášeň, objevuje se žárlivost či nevěra. Ani zde se autor nezastavuje - věnuje pozornost i rozvodům a tomu, co přichází po nich - hledání opory a nové perspektivy, touhy po harmonii, vyrovnávání se s minulostí.Závěrečná kapitola je perspektivní. Pojednává o tom, co vnáší do manželství stabilitu a věnuje pozornost spolupráci, umění naslouchat, umění vyjednávat, umění koordinovat cíle a sjednocovat celkové zaměření manželského života.Autor klade důraz na samostatnost obou partnerů, na poměr mezi dáváním a braním i na rovnováhu mezi touhou po sjednocení a oddělení. Kladem knihy je i vidění kladů a záporů řady faktorů, s nimiž se v manželství setkáváme.Příkladem může být užití a zneužití moci nebo agrese, oživující a na druhé straně manželství ničící funkce žárlivosti. Zajímavý je na této pozoruhodné knize nevšední pohled na otázky manželských krizí, nevěry, rozchodu, rozvodua problémů případného druhého manželství. Je znát, že autor nepíše o něčem, co by sám nezažil. Jellouschek se před dvaceti lety rozvedl se svou první ženou. Prožitím této bolestivé události zmoudřel a zkušenosti využil ve svéknize. H. Jellouschek je psycholog, žije v Německém Tübingenu, kde se zabývá sociální psychologií, přiznává se k transakční analýze a věnuje se výchově studentů i manželských párů. Jeho knihu budou s úspěchem číst nejenmanželské dvojice jako doporučenou domácí četbu, ale i psychologové, kteří se zabývají sociální psychologií a pracují třeba již desetiletí v manželských poradnách.

Jiří V. MusilOlomouc, Cyrilometodějská teologická fakulta UP 2003. 363 s.Své celoživotní bádání v oblasti sociometrie shrnul J. V. Musil v rozsáhlou monografii, kterou předkládá v přehledné formě psychologům, sociologům a pedagogům. Práce je tematicky členěna do čtyř částí. V první se autor zabýváobecnými otázkami sociometrie a sociální mapy. Vychází z klasického Morenova pojetí situace člověka v sociální interakci a zabývá se klinickými aspekty sebepojetí a sebeprožívání. Pozornost věnuje malým sociálním skupinám aživotě v nich - sociální interakci a jejímu vystižení. Ve druhé části se Musil věnuje sociometrii a její metodologii. Zabývá se metodologickými otázkami této vědní disciplíny a hlouběji se zamýšlí nad objektivitou, reliabilitoua validitou sociometrických zjištění. Podává též pohled na vývoj sociometrie v našich podmínkách. Třetí část je věnována nejčastěji používaným sociometrickým metodám. Dvěma sociometrickým metodám zde autor věnuje mimořádnoupozornost - sociometrické technice Longa a Jonesové a Engelmayerově milieusociogramu. Jde o velice podrobné vysvětlení základních pojetí na jedné straně a o názorné seznámení s praktickým použitím těchto metod na straně druhé.Okrajově se autor zmiňuje o technice hodnocení stupně agresivity členů skupiny v pojetí A. Krkoviče a Ljubomira Krneta, sociogramu školní třídy E. Wartegga a metodě nazvané ,Guess Who?' autorů Hartshornea, Mallera a Maye.Čtvrtá část knihy je nejrozsáhlejší. Obsahuje experimentální práce, které autor prováděl v průběhu desetiletí, často za spartánských podmínek, když byl za minulého režimu násilím odsunut ze středu kulturního dění na jeho okrajv Holčovicích v Jeseníkách. Máme tak možnost seznámit se s dosud nepublikovanými studiemi o sociometrickém šetření hospitalizovaných toxikomanů v kontextu socioterapie alkoholiků. Uvedeny jsou i výsledky výzkumu vpsychoterapeutických komunitách dětských neurotiků, výchovně náročných tříd středních odborných učilišť, studie vzájemných vztahů dětí v mateřských a základních školách. Nechybí ani sociometrické studie učitelských sborů asouboru činoherců - sociometrie činoherního souboru. Knize J. V. Musila bylo uděleno čestné uznání za vědeckou monografii rektorky univerzity Palackého v Olomoucí, paní prof. MUDr. PhDr. Jany Mačákové, CSc. Na publikaci se lzedívat jako na obraz celoživotního díla váženého olomouckého psychologa. Je možno se radovat, že byly publikovány výsledky celé série sociometrických výzkumů. Je možno mít radost z toho, že autor umožnil nahlédnout do tajů dvounejdůležitějších soudobě používaných metod - sociometrické techniky Longa a Jonesové a Engelmayerova milieusociogramu - a to takovým způsobem, že jím naznačenou cestou lze jít dál. A především poděkovat autorovi, že nám dalmožnost nahlédnout do svého cílesměrného celoživotního studijního snažení. Na závěr snad již zbývá jen dodat, že knihu si lze objednat na fakultě, která ji vydala.

David NivenPraha, Portál 2003. 215 s.Manželství bylo a je předmětem mimořádného zájmu jak čtenářů, tak i psychologů. Není divu, že množství publikací, které ve světě i u nás k tomuto tématu vycházejí, je veliké. Otázkou je však kvalita těchto publikací. Dávat radyje ochoten téměř každý. Hlubší průzkum udělování rad o tom, jak se chovat a co dělat v manželství, ukázal, že 92 % takových rad vychází z osobních zkušeností rádců (Protinsky a Coward, 2001). A výsledek? Ten je obdobný tomu,jako když se někdo snaží, aby jeho vlastní šaty oblékl druhý. Jak z toho ven? David Niven je profesionální psycholog. V této knížce zvolil jinou cestu. Nepodává ucelený názor na problematiku manželství - kniha není ani"učebnicí psychologie manželství", ani"učebnicí psychoterapie manželství", ale stovkou na sobě relativně nezávislých dvoustránkových kapitolek o přerůzných otázkách manželského soužití. Všechny tytokapitolky mají však stejnou strukturu. Tvoří ji tři části. V prvé se autor zamýšlí nad zvoleným tématem, které je vyjádřeno pregnantně v nadpisu kapitolky. Ve druhé části podává příběh ze života. Ve třetí na 3-5 řádcích citujehlavní závěr z některého výzkumu. Je možno říci, že pro profesionální psychology jsou právě ty nejkratší třetí části kapitolek nejdůležitější. Proč? Je v nich informace o výzkumných projektech, které byly v posledních pětiletech publikovány v odborných psychologických časopisech - a ty nejsou u nás běžně dostupné. Kladem je, že tyto odkazy na literaturu - na poznatky z výzkumu - jsou v závěru knihy dobře dokumentovány. Na str. 207 - 215 jeuvedena citovaná literatura v rozsahu celkem 169 článků. Jde při tom většinou o výsledky dotazníkových šetření. Tímto způsobem se autorovi daří překonat snahu dávat rady o tom, co a jak dělat v přerůzných situacích manželskéhoživota z vlastních zkušeností nebo negativních osobních zážitků a přiblížit čtenářům výsledky výzkumů, které nabízejí o stupeň serioznější zdroj informací. Je možné, že laického čtenáře zaujme nejvíce střední část všech 100článků. Je až s podivem, jak se autorovi podařilo shromáždit takové množství příběhů z manželského života. Ne z psychoterapeutických sezení. Spíše ze zveřejněných událostí. Jde o nepředstavitelně pestrý a bohatý"narativní"materiál, který ilustruje témata jednotlivých kapitol. Autorovo zamyšlení nad vybraným tématem, vždy v první části jednotlivých kapitolek, je poměrně krátké. Má obvykle 10 - 15 řádek. V podstatě jde ovolné úvahy autora o tom, co sděluje povídka ve střední části, a o tom, oč šlo v citovaném výzkumu. Sladit tyto dvě věci není však vždy snadné. Celkově je třeba knihu uvítat. V chaosu odborné i laické literatury o manželstvíjde o serioznější pokus umožnit čtenářům odbornější vhled do přediva psychologických otázek manželského soužití.