Online archiv

Nebojte, nejde o děti vzdělávané podle principů italské pedagožky Marie Montessori, které by po nocích přepadaly chodce a obíraly je o peněženky. Pojem „montessori mafie“ se – byť s nadsázkou – používá ve světě pro absolventy této alternativní školy, kteří zakotvili na vysokých postech různých firem, případně je sami založili, a daří se jim je inovovat, a tím i generovat zisky. A protože jich je už opravdu hodně, hovoří se přímo o mafii. Patří sem kupř. zakladatelé Wikipedie, Googlu nebo Amazonu. Dále třeba vědec Andrew McFee, teoretik managementu Peter Drucker, herci George Clooney či Helen Huntová, houslista Joshua Bell či třeba Julie Child, průkopnice televizních kuchařských show (ať už si o těchto pořadech myslíme cokoli, jsou prostě úspěšné). Montessori vzděláním prošel také například i spisovatel Gabriel García Márquez nebo Jacqueline Kennedy-Onasisová. Není pádnější odpovědi pedagogickým kverulantům, než si zařídit podobnou mafii!

Nečekaným bestsellerem letošních Vánoc se stal knižní rozhovor Aleše Palána s Marií Svatošovou, zakladatelkou tuzemských hospiců. Svazek se jmenuje Neboj se vrátit domů, a přestože se točí kolem témat, jako je umírání, smrt či eutanázie, není to depresivní čtení. Marie Svatošová totiž nahlíží konec lidské existence skrze intenzivně prožívanou křesťanskou víru. A také má nezdolný humor, s nímž líčí i svůj životaběh. Pedagogy by mohly zaujmout pasáže o tom, jak autorka studovala medicínu. „Učili jsme se v podstatě pořád,“ říká a dodává, že stoh učebnic a skript jí obvykle sahal „po kolena, někdy i do půli stehen“. Medičku proto vždy šokovalo, když se v menze setkala se studentkami pedagogické fakulty. „Nebylo moc příjemné před rigorózní zkouškou z patologie nebo před státnicí z interny slyšet ve frontě na oběd od budoucí učitelky: Pozítří jdu na zkoušku, asi bych se měla začít učit! Ještě horší bylo v krátkých oddechových přestávkách mezi studiem vidět z balkónu koleje, jak si tyhle holky klidně dole randí s našimi mediky.“ K tomu není, vážení kolegové, moc co dodávat. A nejhorší je, že se to mezi obecným lidem ví.

Nebuďme idealisty. Děti se ve volném čase opravdu nedívají na Khanovu akademii. Jak jsem však odpozoroval, už se přesytily i youtuberů či naservírovaných „funny“ videí. Ambicí surfujícího teenagera je sám ulovit nějaké bizarní sekvence.

„Když napíšeš, že napíšeš, tak napiš a nepiš, že napíšeš, když nenapíšeš. To já, když napíšu, že napíšu, tak napíšu a nepíšu, že napíšu, když nenapíšu!“ Touto zprávou byste mohli sezvat malé publikum na oslavu Silvestra. Nespoléhejte se na televizi, pobavte své děti sami! Zde je několik tipů, jak zpestřit tradiční komický repertoár.

Tytam jsou časy, kdy se u konkurzu na ředitele základky sešlo deset a více uchazečů. Dnes není neobvyklé, že komise „vybírá“ z jediného adepta, případně že se nepřihlásí vůbec nikdo. Co se to stalo s tímto na pohled prestižním zaměstnáním?

Zdá se vám to jako nesmysl? A přece společnost Pragulic nabízí i pro školní kolektivy procházky Prahou, při nichž je průvodcem člověk bez domova. Jsou to ovšem trochu jiné exkurze než ty tradiční na Pražský hrad či Malou Stranu, kdy davy turistů putují za vztyčeným barevných deštníkem. S pracovníky Pragulic se dostanete na místa, která jsou spjata s bezdomovci, narkomany či prostitucí. Každý z průvodců má trochu jinou trasu a hlavně jiný životní příběh, který po cestě vypráví. Ústředním bodem těchto osudů se stal život na ulici. Asi ne každý z nabízených průvodců je vhodný pro mládež, ale rozhodně bychom neměli ani dětem zatajovat odvrácenou tvář města i prostý fakt, že na dno se člověk může dostat velice lehce. S lidmi, kteří skončili bez domova kvůli závislosti na alkoholu či drogách, kvůli dluhům nebo třeba kvůli rozvodu, by se mohli setkat středoškoláci stejně jako třeba deváťáci ze základky. A docela by to souznělo i duchem nadcházejících svátků, během nichž bychom se přece měli zajímat o své bližní.

Nakladatelství Meander založilo před časem ambiciózní edici nazvanou Manamana, v níž se rozhodlo představit dětem biblické příběhy. Převyprávění se ujala principálka nakladatelství Ivana Pecháčková, každou knihu ilustroval jiný výtvarník z nejmladší generace ilustrátorů. „Myšlenkou převyprávět dětem poutavým způsobem Bibli jsem se zabývala již řadu let. I proto jsem se vydala z Lourdes do Compostely, nachodila přes tisícovku kilometrů a na Caminu poztrácela poslední zbytky pochybností o smyslu existence,“ řekla o své motivaci autorka. V drobných knížkách od Stvoření světa až po svazek Bůh zkouší Jóba zvolila civilní jazyk s příměsí archaičnosti, aby se podařilo uchovat něco z posvátné atmosféry textů. Komplet Starého Zákona vyšel na dvaadvacet svazků. Jak říká v doslovu literární historik Ondřej Hník: „Jestliže je na světě něco opravdu těžkého, aniž se to tak může zdát, tak je to přiblížit Bibli dětem. Bible je Kniha knih, a v tomto smyslu jsou biblické příběhy také příběhy příběhů.“ Manamana je dobrý tip nejen pro školní knihovny.

Logo školy se objeví na tričku či mikině žáků obvykle až na konci deváté třídy – a to často v sousedství nějakého rádoby vtipného, ne-li přímé košilatého obrázku. Co však zkusit pěstovat hrdost na svou školu v průběhu celého studia? Nosit oblečení s výsostnými znaky své alma mater má svoji tradici zvláště v západních zemích a zejména v prostředí univerzit. Tento trend však pomalu přichází také k nám a rozšiřuje se i mezi středními školami a ojediněle i základkami. Vlastní fanshop, kde lze koupit tričko, mikinu, čepici či hrnek s logem školy, mají třeba na ZŠ a MŠ Špindlerův Mlýn nebo v pražské ZŠ Rakovského. Existuje řada firem, které vám tento školní merchandising zajistí takřka na klíč. Ale je v tom samozřejmě určité riziko, že o podobné produkty nebude zájem. Kdo však dokáže žáky motivovat k sympatiím pro svou školu, bát se nemusí. Toto „značkové“ oblečení lze využít i pro sportovní družstva, která školu reprezentují v okolním světě.

Víme, jak to před Vánocemi ve školách chodí. Děti už se moc nechtějí učit, ale v rozvrhu pořád ještě zbývají nějaké hodiny. Někdy se vyplní sledováním filmu. Abychom nemuseli stále dokola omílat vánoční klasiku typu Sám doma či Mrazík, oslovili jsme učitele ohledně tipů na netradiční filmy pro nadcházející svátky. Pokud nelze ve škole ošetřit autorská práva, můžete je doporučit alespoň dětem k domácímu zhlédnutí. Doporučuji italský film Život je krásný (1997). Pojednává o otci, který je spolu se synem zavlečen do koncentračního tábora. Aby před malým chlapcem zatajil šokující skutečnost, předstírá, že všechno kolem je pouhá hra, připravená k synovým narozeninám. Navzdory námětu jde o dojemnou komedii. A pokud se spletete a sáhnete po stejnojmenném americkém filmu z roku 1946, nevadí. Aspoň děti uvidí klasický vánoční film. Marek Sichrovský