Online archiv

OBRÁZEK JABLÍČKA Z KREPOVÉHO PAPÍRU Potřebujeme krepový papír různých barev, nůžky, tužku, bílou lepicí pastu, bílý karton, černou nebo modrou tuš, štětec, misku na lepidlo. Nejdříve si nastříháme pruhy krepového papíru. Z ruličky odstřihneme pásy široké přibližně 5 cm. Teprve poté krepový papír rozmotáme a odstřihujeme z něj kousky velikosti asi 5 x 5 cm. Nyní si na bílý karton tužkou nakreslíme obrys jablíčka nebo jiného druhu ovoce s lístky. Postupně podle obrysu nalepujeme kousky krepového papíru. Po nalepení jablíčka, listů a stonku pokračujeme vylepováním pozadí. Střídáme barvy a kousky krepového papíru přelepujeme přes sebe, čímž vzniknou různé odstíny barev. Na lepení používáme bílou lepicí pastu. Je-li příliš tuhá, smícháme ji s troškou vody v mističce. Po nalepení celého obrázku použijeme na vytvoření kontury modrou nebo černou tuš. Je výhodou, není-li lepidlo ještě zcela zaschlé, protože tak se tuš lépe rozpíjí. Tomuto efektu napomáhá i přirozená struktura krepového papíru. Máme-li práci již zcela zaschlou, před kreslením kontury si obvod jablíčka opatrně zlehka navlhčíme štětcem, popřípadě můžeme použít rozprašovač na vodu. POZVÁNKA NA VÝSTAVU Z bílého kartonu si vyrobíme pozvánku na výstavu jablíček. Lze ji také použít jako malou pozornost pro návštěvy ve školní družině nebo s vhodným textem jako přání k narozeninám apod. Potřebujeme bílý kreslicí karton, nůžky, lepidlo na papír, časopis nebo balicí papír, pero. Nejdříve si vytvoříme šablonu jablíčka. Je na našem uvážení, jak velkou pozvánku (přání) chceme mít. V našem případě si přehneme bílý kreslicí karton velikosti 11 x 13 cm na polovinu, přičemž výška šablony je 13 cm. Nakreslíme si polovinu jablíčka tak, že jádřinec kreslíme u přehybu kartonu a vystřihneme. Připravíme si bílý kreslicí karton, na kterém bude jablíčko nalepené. Ustřihneme si pás 22 x 13 cm a přeložíme na polovinu. Nyní si připravíme barevné jablíčko. Podle šablony si obkreslíme jablíčko na obrázek z časopisu, balicí papír nebo třeba kalendář. Můžeme také použít barevný papír. Obrázek z časopisu si přehneme také na polovinu a i šablonu jablíčka obkreslujeme přehnutou. Usnadní nám to vystřihování jablíčka. Vystřižené jablíčko nalepíme na přední část přání. Vnější část obvodu jablíčka odstřihneme. Takto vyrobenou pozvánku můžeme použít, nebo ji ještě můžeme dotvořit tak, že vystřihneme jednu bílou půlku jablka a do jádřince nalepíme bílá jadérka. Vystřižení vnitřní části jablíčka je pro děti mladšího školního věku náročné a je třeba jim pomoci. Do pozvánky napíšeme datum a čas konání výstavy a text: „Lidová moudrost o jablíčku praví, že když denně jedno sníš, upevní ti zdraví.“ NÁMĚTY NA HRY Doneseme si jab líč ka a uděláme si z nich výstavu. Po zo ruje me jejich barvy a tvary a po skončení výstavky nakrájíme jablíčka na malé kousky a ochutnáváme. Zná někdo název některého druhu jablíčka? Ví někdo, co je sad? Je třeba se o jabloně a další ovocné stromy v průběhu roku starat? Ví někdo jak? Sklízel už někdo jablíčka? Ví, jak se uskladňují a kde? Jak se vyrábí mošt a jakou má chuť? Připomeneme si, že v pozdním podzimu dozrávají malá, červená tzv. panenská jablíčka, kterými si dříve lidé zdobili vánoční stromeček. Zazpíváme si písničku Měla babka čtyři jabka a naučíme se tancovat k této písničce mazurku. Co znamená přísloví „Jablko nepadá daleko od stromu“? Vysvětlíme si ho. Pro děti si připravíme tolik obrázků jablíček, kolik budeme mít družstev. Pro každé družstvo zvolíme jinou barvu kartonu. Na karton velikosti A2 namalujeme fixem jablíčko. Dovnitř jablíčka můžeme namalovat smějícího se červíka nebo jádřinec. Jablíčko z kartonu vystřihneme a rozstříháme ho na několik dílů. Pro mladší děti postačí dílků 10, pro starší nastříháme obrázek na 15 částí. Dbáme na to, aby všechna jablíčka byla nastříhána na stejné dílky, aby děti měly stejné soutěžní podmínky. Jednotlivé díly jablíček schováme v družině nebo na zahradě tak, aby byla vidět jejich menší část. Každé družstvo má přidělenou svou barvu jablíčka. Na smluvený signál začnou děti hledat jednotlivé dílky své barvy a skládat jablíčko. Soutěžíme o to, které družstvo skládačku složí jako první.

Červenobílé zbarvení puntíkaté muchomůrky projasní někdy už trochu pošmourné podzimní dny. Vytvoříme si ploché tvary muchomůrek na polepení košíků, květináčů, dárkových krabiček a všeho dalšího, co nás napadne. K tomu si vymodelujeme malé houbičky, kterými můžeme ozdobit třeba podzimně prostřený stůl. V kombinaci s kyticí barevného listí nebo větviček s červenými plody budou neodolatelné. Budeme potřebovat akrylové barvy, lepidlo nebo lepicí pistoli, těsto (hladká mouka, jemná kuchyňská sůl, voda), tužku nebo špejli a formičky na cukroví. Hladkou mouku a sůl smícháme v poměru tři díly mouky, jeden díl soli, jeden díl vody. (Vody můžeme dát trochu víc.) Vytvoříme tvárné těsto. Pokud je těsto příliš lepivé, přidáme sůl. Dobře propracované těsto rozdělíme na dvě poloviny. Z jedné vyválíme placku silnou přibližně půl centimetru a vykrojíme z ní houbičky. Pokud nemáme formičku potřebného tvaru, vyřízneme obrysy nožem. Houbičky vyskládáme na plech pokrytý pečicím papírem. Z druhé poloviny těsta vytvarujeme houbičky. Nejprve klobouček, který nožem dotvarujeme ze spodní strany, a poté nožičku, kterou k němu pomocí vody přilepíme. Hotové houbičky poklademe na plech nebo do formy na muffi ny. Nehrozí tak, že by se během pečení odlomily nožičky. (Pokud formu nemáme, necháme muchomůrky před pečením trochu zaschnout nebo je na plechu vypodložíme formičkami na cukroví.) Těsto se peče poměrně dlouho, proto je lepší si vytvořit několik plechů dekorací a ty pak péct zároveň. Pečeme při 120 °C. Upečené muchomůrky necháme vychladnout a pomalujeme je akrylovými barvami. Nejprve po celé ploše bílou a po zaschnutí namalujeme klobouček červeně. Bude tak mít jasnější barvu, než pokud bychom vynechali bílý podklad. Na závěr ještě koncem tužky nebo špejle namočené v bílé barvě otiskneme na kloboučky puntíky. Po zaschnutí barev můžeme houby ještě z obou stran nalakovat bezbarvým lakem. Muchomůrky přilepíme na vybraný předmět a naaranžujeme spolu s volně loženými houbičkami na dobře viditelné místo.

Přiznám, že když jsem poprvé slyšela o filozofi i pro děti, moc jsem nechápala, o co jde. Že by někde v mateřské škole seznamovali děti s učením Platona nebo Kanta? V tom ale filozofi e pro děti nespočívá.

Za posledních dvacet let se počet diabetiků v České republice zdvojnásobil. Poslední dostupné statistiky uvádějí přibližně 760 tisíc lidí s cukrovkou. A toto číslo není konečné -počet diabetiků stoupá a navíc je v populaci mnoho lidí se zatím nepoznanou cukrovkou.

Nedaleko stanice metra Lužiny uprostřed velkého sídliště Stodůlky najdeme mateřskou školu s poeticky znějícím názvem FMŠ Sluníčko pod střechou. Školka patří mezi fakultní mateřské školy, tudíž do ní chodí nejen děti, ale i budoucí učitelky a učitelé.

S novým školním rokem se některé třídní kolektivy ve školce obmění, jiné vznikají úplně od začátku - děti mají před sebou týdny vzájemného okukování a oťukávání a učitelky zvažují, jak nejlépe navázat kontakt a zapojit je do společných aktivit.

Můj syn má dyslexii, dysortografii a dysgrafii. Chodí do třetí třídy a škola je pro něj hodně náročná. Docházíme ke speciální pedagožce a škola, kam syn chodí, má zavedený program oddělené výuky českého jazyka pro děti s poruchami učení. Nápravná cvičení, která se synem provádíme, ho moc nebaví, proto hledám, jestli neexistují i nějaké další možnosti. Moje známá mi nedávno doporučovala kinezioložku, která se prý specializuje právě na léčbu poruch učení. Než se k ní vydáme, ráda bych se zeptala, jestli kineziologie může synovi pomoci. Při různých příležitostech se setkáváme s propagací metod, jako je kineziologie, biofeedback nebo aromaterapie coby zaručených způsobů „vyléčení“ dyslexie. Na některých internetových vyhledávačích se dokonce při zadání hesla dyslexie objeví jako první komerční reklama na kineziologii. Nutno říci, že zmíněné tři alternativní přístupy jsou v České republice nejpopulárnější a nejtradičnější. V tomto si nezadáme s USA, kde podobných nabídek „zaručených metod“ je nepoměrně více. Když hovoříme s rodiči dětí, kterým byla diagnostikována dyslexie, dysortografi e, dysgrafi e či dyskalkulie, jsme nuceni jim říci, že se jedná o celoživotní zátěž, že jejich potomci mohou mít dlouhodobě obtíže ve čtení, psaní či počítání a jediné, co lze dělat, je intenzivně s nimi pracovat. Čím jsou děti menší, tím více doporučujeme zaměřit pozornost na rozvoj oslabených oblastí a jejich maximální posilování. Nic není defi nitivní -obtíže, které mohou působit jako enormní, se mohou systematickou prací s dítětem zmírnit na akceptovatelné. U starších žáků, ale i u dospělých pak hovoříme spíše o tom, jak mohou využívat své silné stránky, kterými bezpochyby disponují, a jak mohou nalézt cesty, jak poruchám učení čelit, naučit se s nimi žít a současně jejich projevy v běžném životě co nejvíce eliminovat. Současně všem říkáme, že lidé s dyslexií (i dalšími SPU) jsou ti, kteří se učí jinak. Neznamená to, že se nemohou naučit, SPU v žádném případě nesvědčí pro hloupost a neschopnost. Naopak mnozí jedinci s dyslexií jsou v některých ohledech nesmírně nadaní a schopní. U některých se, možná v důsledku nutnosti kompenzovat své obtíže, rozvíjejí jiné schopnosti a dovednosti dokonce nadprůměrně. Mnoho lidí s dyslexií nalezneme mezi známými umělci, ale také mezi slavnými zakladateli úspěšných firem apod. Důležitá je však dostatečná vytrvalost, ale také odolnost vůči občasnému nepochopení okolí a především stálá snaha hledat, jak by ono učení jinak mělo probíhat, aby skutečně využívalo potenciál dotyčných, nikoli je nutilo pracovat těmi způsoby, které jsou pro ně nejméně příznivé. Při nejlepší vůli nemůžeme rodičům ani jejich potomkům říci, že dyslexii lze jednou provždy vyléčit, že existují metody, které dokážou jedince s dyslexií definitivně obtíží zbavit. Výzkum v této oblasti probíhá již bezmála století, a přestože mnohé zůstává stále utajeno, víme již dost, abychom uměli říci, z čeho pramení oslabení ve smyslu specifi ckých poruch učení a jaké postupy intervence se mohou pro každého jedince individuálně hodit. Jde totiž také o to, že spektrum obtíží souvisejících se specifi ckými poruchami učení se může lišit. Víme sice, co tvoří základ obtíží, ale mnohé další symptomy se mohou vyskytovat u jednoho a nemusí objevit u druhého (např. oslabení krátkodobé a pracovní paměti, zhoršená orientace v čase a prostoru, oslabený jazykový cit). Také proto je třeba volit u každého žáka či studenta nebo i dospělého klienta se specifi ckými poruchami učení vhodný program intervence šitý jemu na míru, a to nejen z důvodu možných odlišných obtíží, ale též s ohledem na jeho věk a oblasti, v nichž se obtíže projevují a které potřebuje podpořit. Je pochopitelné, že rodiče i starší jedinci se specifi ckými poruchami učení neslyší vždy rádi, že budou muset vyvinout vlastní iniciativu a sami něco vykonávat, dokonce dlouhodobě. Zároveň je běžné, že hledáme jednodušší cesty řešení a nechceme slyšet o problémech, které přetrvávají dlouhodobě. Ze stejných důvodů si někteří rádi čtou horoskopy nebo chodí ke kartářkám. V tomto smyslu je třeba rozumět těm, kdo se uchýlí k alternativním přístupům, jež slibují výsledky, které skutečná odborná veřejnost slíbit nemůže. Zároveň je docela dobře možné, že některé postupy mohou mít určitý efekt. Možná aromaterapie zmírní stres, jejž dítě prožívá ve škole, a jemu se skutečně do jisté míry uleví a tak se mu bude pracovat lépe. Rozhodně hraje roli i tzv. placebo efekt, tedy přesvědčení o účinnosti metody, o které nás někdo vysvětlil, že je spolehlivá. Takže následně vnímáme zlepšení, nebo se dokonce obtíže skutečně zmírňují navzdory skutečnosti, že by žádná změna logicky nastat neměla. Je ovšem zcela iracionální se domnívat, že aromaterapie obtíže odstraní. Neexistuje pro to žádné spolehlivé vědecké zdůvodnění. V nedávné době jsme se setkali s případem, kdy dospělá žena s dyslexií začala docházet na kineziologii, kde jí bylo přislíbeno „vyléčení“. Po prvním sezení jí dotyčná kinezioložka nabídla sezení další a doporučila jí, aby mezitím intenzivně studovala Pravidla českého pravopisu, respektive celá si je stále dokola četla. Bude mít kineziologie skutečně nějaký účinek, nebo si dotyčná spíše zapamatuje některé poučky, které si doposud pamatovala jen matně? Když bude číst pravidla stále dokola, je vcelku logické, že se při psaní možná zmírní její obtíže se správným zápisem slov a aplikací gramatiky, minimálně krátkodobě po dobu intenzivního studia pravidel. Je také možné, že mezi oběma ženami vznikl určitý vztah, který může přispět k pocitu, že se něco mění a zlepšuje. Jinými slovy, opět jsme u placebo efektu. Podobné zkušenosti máme i s biofeedbackem, o němž mnozí klienti hovoří jako o dočasném zdroji zlepšení (je otázkou, zda to vyváží poměrně vysoké finanční částky, které je třeba investovat). Je pravda, že biofeedback nutí klienty k určité specifi cké aktivitě, která může napomoci k lepší koncentraci na práci, ke zklidnění apod. Všechny zmíněné metody jsou ovšem zaměřeny velmi obecně a slibují vyřešení různorodých obtíží. Právě proto, že podobných nabídek se objevuje stále více, odborná veřejnost klade důraz na metody, které jsou prověřeny spolehlivými výzkumnými postupy, jež jsou kriticky zhodnoceny, jejichž využití bylo dlouhodobě sledováno a prověřováno nejen dojmy z praxe, ale především vědecky. Žádný z takových postupů neslibuje stoprocentní úspěšnost, všechny vyžadují iniciativu protistrany, tedy klientů, a rozhodně žádný neužívá nabubřelá hesla, která nabízejí zaručený úspěch. Důležitými znaky vědeckých metod jsou také pokora před možnostmi dalšího rozvoje a především víra v klienty a v jejich kompetence. Vědci nejsou ti, kdo hlásají pravdu, ale ti, kdo se snaží porozumět. Ačkoli je to někdy těžké, rodiče i jiní vychovatelé by si měli uvědomit, že jsou tady pro své děti či žáky, nikoli obráceně. Volba rodičovství i učitelské profese znamená závazek, že uděláme pro děti, co bude v našich silách, nikoli že budeme hledat instantní řešení a doufat, že nám vše usnadní. Svou arogancí se snaží zamaskovat vlastní nejistotu a neschopnost. Psychologové z Michiganské státní univerzity a z Univerzity v Akronu vytvořili novou škálu pro měření arogance, již nazvali WARS (zkratka anglického Workplace Arrogance Scale), která organizaci pomůže identifi kovat arogantní manažery dříve, než ji poškodí. Arogance je charakteristická ponižováním druhých ve snaze prokázat své kompetence a nadřazenost. Profesor psychologie Stanley Silverman z Univerzity v Akronu se svým týmem porovnal projevy manažerů, kteří se chovají arogantně, s projevy těch, kdo nejsou arogantní, a konstatoval, že arogance nadřízených souvisí s jejich nižšími výsledky v testech inteligence a také s jejich nižším sebehodnocením. „Chová se váš šéf jinak k vám a jinak ke svým nadřízeným?“ ptá se Silverman. Pokud odpovíte „ano“, signalizuje to podle něj aroganci. Dalším varovným signálem je podle Silvermana vyvyšování osobních zájmů nad zájmy organizace nebo diskreditování názorů a námětů spolupracovníků během společných porad. Pokud šéf odmítá konstruktivní návrhy a neustále se vyvyšuje nad druhé, je to podle něj také signálem, že máme co dělat s agresivním manažerem. Silverman tvrdí, že arogantní nadřízený představuje pro organizaci velké nebezpečí. Nedokáže vést své spolupracovníky ani motivovat tým k lepší práci. Jediné, co dovede, je vytvořit nepřátelské ovzduší na pracovišti, tvrdí Silverman. Říká také, že arogance je povahový rys, ne pouze ojedinělý projev chování. Vyzývá zaměstnavatele k tomu, aby se na pracovištích snažili vytvořit přátelské ovzduší a aby vedli manažery k tomu, aby se ke svým spolupracovníkům nechovali povýšeně a netolerovali arogantní chování mezi zaměstnanci. „Proč se někteří šéfové chovají arogantně?“ táže se na závěr Silverman. „Vidím to takhle. Kdybych se bál, že druzí lidé poznají, že na svoji práci nestačím, začal bych je ponižovat a dávat jim najevo, že jsem něco víc. A když bych takhle zdeptal všechny kolem sebe, mohl bych zářit jako hvězda,“ vysvětluje psycholog. Zdroj: Apa.org

Září je pro všechny mateřské školy měsícem adaptace. Do školky nastupují nové děti, mnohdy se změní složení dětí ve třídě či děti vítá nová učitelka. Některé děti zvládnou změny bez větších problémů, jiné se potýkají s adaptačními obtížemi.

Píšeme nejen rukou, říká Martina Simonidesová. A na to, jak dítě kreslí a píše, má vliv mnoho věcí. Přípravou na psaní tak podle ní nejsou pouze pracovní listy, ale třeba také skákání snožmo nebo jízda na koloběžce.

Součástí našeho školního vzdělávacího programu je metodická publikace s environmentální tematikou Korálky poznání. Pracuje se nám s ní skutečně velmi dobře. A důvod je prostý - metodiku jsme si vytvořili sami. Kromě teoretických poznatků obsahuje také řadu osvědčených a vyzkoušených námětů k praktickým a intelektovým činnostem, nabízí možnosti přirozeného rozvoje a vzdělávání dětí v přírodě a přírodních zahradách. Základní kameny této metodické příručky tvoří tři integrované bloky vycházející z ročních období: podzim - zima - jaro. Do nich jsou zasazena vybraná podtémata, která představují jednotlivé korálky poznání. Na cestě za poznáním nás v průběhu celého školního roku provází moudrá sova Hedvika. Soví poštou dětem do školky posílá vzkazy, upozornění na běžné zákonitosti i zajímavosti v přírodě, a také úkoly, za které pak dostávají jednotlivé korálky. Na konci školního roku si tak děti odnášejí náhrdelníky s devíti korálky jako odměnu za svoji celoroční práci v oblasti poznávání a ochrany přírody. Jarní korálky poznání V rámci získání jednoho z jarních korálků poznání se děti seznamují s některými zástupci ptačí říše, s jejich způsobem života, významem v přírodě a důležitostí jejich ochrany. A tak do tříd nejstarších předškoláků opět přišel od Hedviky dopis. Dozvěděli jsme se, že první květnovou neděli slaví svátek všichni zpěvní ptáci. Na tento den totiž připadá Světový den ptačího zpěvu. Sova Hedvika nás pozvala na naučnou přírodovědnou stezku, kde se každé ráno konají jarní ptačí koncerty. Za ptačím zpěvem se s námi vypravila také ornitoložka Hana Uhlíková. Než jsme však vyrazili na stezku, věnovali jsme se ještě chvíli ptačímu světu ve školce. Hanka si s dětmi povídala o nejznámějších ptačích poslech jara - čápovi, vlaštovce, jiřičce, kukačce a rorýsovi. Děti prokázaly mnoho znalostí o vzhledu, hnízdění, způsobu života a obživě těchto ptáků. Teoretické znalosti a nově nabyté vědomosti si ještě jednou ověřily při práci ve skupinách. Skupina vlaštovek měla z modelovací hmoty postavit hnízdo. Děti lepily k podložce malé kuličky a hnízdo po chvíli vypadalo, jako by ho stavěly opravdové vlaštovky. Skupina kukaček měla za úkol vymodelovat správnou velikost kukaččích vajíček. Názory ve skupině byly rozdílné, a tak se nám v hnízdě sešlo pět různě velikých vajíček. Jaké bylo naše překvapení, když ta správná velikost odpovídala právě tomu nejmenšímu z nich. Další skupinou byli čápi. Jejich úkolem bylo vystihnout rozdíl ve tvaru těla čápa a volavky v letu. Čapí skupina vymodelovala hejno volavek i čápů a podle tvaru těla je správně určila: volavku poznáme podle nápadně dlouhého esovitě prohnutého krku, čáp má na rozdíl od volavek krk natažený dopředu. Poslední skupina - rorýsi měla za úkol vymodelovat odpovídající tvar rorýsích křídel v letu. I tento úkol se zdařil a my jsme mohli konečně vyrazit do přírody. Naučná stezka S Hankou jsme se vydali po trase naučné přírodovědné stezky, kterou už všichni dobře známe, ale přesto na ní vždy objevíme něco nového. Tentokrát tam na nás čekal Hančin kolega Tomáš Brinke, který v blízkosti ovocného sadu nastražil sítě určené k odchytu ptáků. Cestou jsme poslouchali ptačí prozpěvování, pozorovali jsme ptáky sedící na stromech, keřích a drátech, sledovali jsme akrobatické kousky vlaštovek přelétajících nad našimi hlavami. Naučili jsme se rozpoznat hlas zvonohlíka zahradního a strnada obecného. Řekli jsme si také několik zásad, které je třeba v přírodě při pozorování ptáků dodržovat. Děti si spolu s Hankou vyzkoušely důležitou pomůcku pro sledování ptáků - dalekohled. V té chvíli jsme dostali zprávu od Tomáše, že máme přijít k sadu. A protože nám štěstí přálo a v sítích se podařilo odchytit několik krásných „úlovků“, mohli jsme si pěkně zblízka prohlédnout strnada obecného, krutihlava obecného, pěnici černohlavou a sýkorku koňadru. Tomáš o nich dětem řekl několik základních informací, vysvětlil, proč se ptáci kroužkují, kdo může kroužkování provádět, předvedl, jak se kroužek na ptačí nožku upevňuje. Okroužkovaní ptáci vybavení potřebnými údaji o místě jejich pobytu a pohybu se pak opět rychle ukryli v okolních keřích. Ptačí svět je pro děti i pro nás dospělé často velkou neznámou. Na společné výpravě za ptačím zpěvem jsme se dozvěděli mnoho nových a zajímavých informací. A to, že jsme se mohli zaposlouchat do pestrých melodií ptačích písniček a potěšit se z krásy jarní přírody, přineslo všem příjemný prožitek jednoho všedního školního dopoledne.