Online archiv

O dětech, které jsou „kulatější“, říkáme, že ze své kulatosti vyrostou nebo že ji vyběhají. Podle odborníků na dětskou výživu jde ale o mýtus. Z obézních dětí bohužel rostou obézní dospělí.

V červenci zveřejnila Česká školní inspekce plán svých hlavních úkolů pro školní rok 2011/2012. Sešla jsem se proto s PhDr. Irenou Borkovcovou, která je školní inspektorkou, metodoložkou pro předškolní vzdělávání a členkou metodické rady ústřední školní inspektorky, abych se jí zeptala, co si mohu představit pod jednotlivými položkami.

Jak přivést děti ke vztahu ke knihám? Podle odborníků můžeme začít již u předškoláků, a to tím, že jim budeme předčítat. Když děti slyší, jak jim dospělý předčítá, snadněji a rychleji zjistí, že knížka je úžasná věc. Tahle zkušenost dělá divy. Dospělí často dětem předčítají knihy, které měli rádi, když sami byli dětmi. Mohou-li děti sdílet příběh s někým, koho mají rády, přináší jim to víc než pouhou zábavu. Předčítání má navíc sociální rozměr, děti se ptají na věci, které je zajímají. Důležité je i to, aby dospělí předčítali s radostí a aby je společné chvíle nad knihou skutečně bavily.

Nikdo nepochybuje o tom, že hra patří k dětství. Ale už i malé děti mívají různé povinnosti, které jim brání dosyta si vyhrát. Přitom podle Cindy Dell Clark, profesorky antropologie z americké Rutgersovy univerzity, je hra hlavní součástí dětského světa. To, jak si děti hrají, odráží podmínky, v nichž děti vyrůstají. „V některých společnostech si děti nemohou hrát,“ říká antropoložka. „Mají důležité věci na práci, jejich zapojení do společné práce je důležité pro ekonomiku dané společnosti nebo země.“ Kultury, které děti povzbuzují v tom, aby rozvíjely svou představivost, vyprávěly příběhy a braly na sebe různé role, dětem signalizují, že hra je opravdu důležitá. „Taková hra dětem pomáhá v experimentování se sociálními rolemi a pomáhá jim najít své místo ve světě,“ tvrdí Cindy Dell Clark. Cindy Dell Clark se zabývala tím, jak hra dětem pomáhá zvládat chronické zdravotní problémy. Setkala se například s chlapcem, který trpěl astmatem, a proto se musel zbavit všech plyšových hraček. Proto si začal představovat, že pohádkoví hrdinové, kteří byli na tapetách, jež měl nad postelí, ho chrání. Podobné představy pomáhaly i chlapci, který měl cukrovku a špatně snášel aplikaci inzulinu. Antropoložka říká, že hra a fantazie dětem pomáhají vypořádat se s nepříjemnostmi. Podle odborníků je hra také příležitostí, jak se děti mohou mnohému naučit. Během her je potřeba se rozhodovat a nacházet řešení, přicházet na různé nápady a bezpečně si je vyzkoušet. Je také příležitostí k rozvoji mezilidských vztahů. A hra též velmi svědčí fyzické kondici dětí. Zejména dnes, kdy narůstá počet dětí s nadváhou, je hodně důležité, aby děti měly možnost vyběhat se a vyřádit na hřišti.

I dospělý mívá občas strach z neznámého a obavy, jak nové úkoly a situace zvládne. Není divu, že podobné pocity prožívá i dítě – navíc má méně zkušeností a s něčím novým se setkává podstatně častěji. Proto jsou také děti vybavené přirozenou zvídavostí. Některé však reagují na nové situace a určité podněty přecitlivěle, což může práci ve třídě značně komplikovat…

Trápí mě vztahy s kolegyní, s níž pracuji v jedné třídě mateřské školy. Příliš spolu nevycházíme. Kolegyně se mnou totiž moc nekomunikuje, je hodně odtažitá, „jede“ si svoje a v podstatě nebere ohled na to, že ve třídě jsme dvě. O nějaké domluvě na společném programu není moc řeč, ona prostě – jako „ta starší a zkušená“ – nadhodí téma, kterému se v zájmu dětí přizpůsobím. Je mi jasné, že je „služebně starší“, a má tedy více zkušeností, mrzí mě ale, že mi je ani nechce nějak předat. Spoustě věcí, které dělá, nerozumím, protože si se mnou o nich nepovídá. A zvláštně se chová i k mému dítěti, které chodí do školky, kde pracuji. Když za mnou někdy přijde do třídy (například v poledne, kdy mi končí služba), má takové divné, ironické poznámky. Říká třeba, že doufá, že nám „ta návštěva“ nerozhází hračky, že „některé děti“ nevydrží bez maminky a tak. Je mi z toho, přiznám se, nanic. Má poznámky i na moji adresu, třeba před rodiči dětí z naší třídy překroutí něco, co jsem řekla, a hlavně mi neoznámí, pokud jí rodiče nahlásí nějakou změnu. Tak třeba nevím, že jedno dítě už nebude v poledne spát. Když jsem se ptala, proč mi to neřekla, odpověděla, že to přece zapsala do knihy. Řešila jsem to s vedením školky, ale bylo mi řečeno, že to je naše věc. Navíc kolegyně je prý úspěšná, děti z naší třídy vyhrávají soutěže (protože na ně nesmírně tlačí a místo aby si hrály, tak podle pokynů malují obrázky), máme se prý domluvit. Ale ono to nejde! Někdy mi je z toho zle. Přemýšlím o tom, že bych odešla, ale to je těžké, v dnešní době. A sem tam mi je jí i líto, protože na mě působí jako osamělá, zkostnatělá bytost. Vím, že manžel ani děti s ní nežijí, asi to nemohli vydržet. Mám nějaké rozumné východisko, jak to přežít, nebo bych měla zvážit, že odejdu?

V žádném oboru nevystačíme s tím, co jsme se naučili ve škole. Průběžné vzdělávání je pro řadu pedagogů samozřejmostí. Aby ale jejich práce byla opravdu efektivní, potřebují nejen vzdělání. Měli by se čas od času zastavit a zamyslet se nad tím, jak pracují.

Sledovat dětské vztahy, domluvy i šarvátky a přitom pečovat o svou psychiku a snažit se průběžně doplňovat síly. To vše patří podle dětské psycholožky Ilony Špaňhelové k práci učitelky mateřské školy. Je toho ale ještě mnohem víc.

Jednoho květnového odpoledne se sešli rodiče se svými dětmi na zahradě mateřské školy. Dokonce se dostavili i rodiče s dětmi, které do naší mateřské školy začnou chodit až od září. Paní učitelky pro ně měly nachystané úkoly, které je třeba splnit, aby si zasloužili odměnu. A tak se tatínci pustili do natírání domečků. I děti se nenechaly zahanbit a s radostí se hned přidaly k nim. Maminky mezitím natřely lavičky a začaly třídit hračky na pískoviště, koloběžky, kočárky. Na úklid zatravněných chodníků si rodiče přinesli i vlastní náčiní a vyčištěné chodníky zametli. Ani okolí školky nepřišlo zkrátka, maminky si poradily i s přípravou nové vstupní branky. Kolem čerstvě vysazených stromečků a keříků upravili trávník a vzrostlé keře odborně prořezali. Děti sbíraly už od ledna víčka od plastových lahví a svým rodičům jako poděkování z nich vytvořily barevnou duhu. Na závěr tatínci nachystali a zapálili táborák u totemu a všichni zúčastnění si pochutnali na opečených buřtech. Kolektiv učitelek naší mateřské školy by chtěl touto cestou poděkovat rodičům, kteří si pro školku našli čas a podíleli se na zlepšení prostředí, v němž vyrůstají jejich děti.

Návrhy standardů předškolního vzdělávání podnítily několik kolegyň v mateřské škole ke společné diskusi o předložených materiálech, ale nejen o nich. Dokonalá znalost RVP PV není jednoduchá a snadná záležitost. Jedná se o dlouhodobý a samostatný proces, za kterým se skrývá mnoho a mnoho práce při jeho pochopení, naplňování a uplatnění při každodenní praxi. Proto všechny materiály vedoucí ke zpřesňování, konkretizaci i srozumitelnosti RVP PV jsou v mateřských školách velmi potřebné a přínosné. Návrhy standardů považujeme za kvalitní materiál, který se stane nejen účinným nástrojem pro zkvalitnění práce zejména mladým, začínajícím učitelkám, ale i účinným vodítkem pro jejich práci. Pedagogové s dlouholetou praxí, kteří kvalitně ovládají metodiky, mají zásobníky písní, básní, her, umějí zahrát na hudební nástroj, zpívat, hrát divadlo a řadu dalších specifi ckých znalostí a dovedností, velmi potřebných pro úspěšné naplňování obsahu vzdělávání předškolních dětí, zvládají daleko snadněji plnit očekávané výstupy RVP PV konkrétním obsahem než učitelky, které do praxe nastupují po absolvování VŠ studia bez předchozího studia SPgŠ nebo VOŠ. Není příliš šťastné rozdělovat pedagogy v mateřských školách na dvě různé kategorie – absolventky VŠ a ty ostatní. Obě skupiny mají své kvality a na školách jsou velmi potřebné. Uzákonění vysokoškolského studia pro pedagogy MŠ je krok správný, pozitivní, usilovaly o to celé generace učitelek mateřských škol, ale degradovat učitelky, absolventky SPgŠ a VOŠ na nekvalifikované je nespravedlivé a ponižující. Jedná se v převážné míře o kvalitní odbornice, hudebnice, výtvarnice, logopedky s vysokou dávkou empatie, citu, obětavosti a pochopení pro potřeby dítěte předškolního věku. S uvedenými skutečnostmi se nabízí řada dalších otázek, nejen nespravedlivá diferenciace v odměňování učitelek mateřských škol. Například posílení délky praxe v mateřských školách v rámci vysokoškolského studia, výuka metodik, případně zavedení povinné „řízené“ praxe v mateřské škole po absolvování studia na vysoké škole. Začínajícím učitelkám by se zkvalitnil a usnadnil vstup do praxe, dětem by se dostalo plnohodnotné péče i vzdělávání již od počátku jejich nástupu na pracoviště a školy by byly posíleny o vysoce teoreticky erudované, ale i schopné pedagogy posunující celkovou úroveň mateřských škol výše. Při setkání několika předškolních pedagogů je diskusních otázek vždy mnohem více, ale pokaždé se za nimi skrývá celoživotní láska k oboru, k dětem i upřímná snaha, jak vše zařídit, zorganizovat, aby ta naše školička byla nejlepší. V dnešním diskusním příspěvku jsme reagovaly na ty nejaktuálnější.

Jako všechny děti, tak i děti z naší školky milují barvy. Podzim nám k tomu dává spoustu příležitostí. Koncem loňského října jsme se sešli společně s rodiči v Mateřské škole Revoluční 14, nahromadili dostupný přírodní materiál a pustili se do práce. Mateřská škola se změnila v čarovný les, kde strašili „bubáci“ z dýní a dřevěných polínek. Děti si mohly samy vybrat materiál a činnost, která je nejvíce zaujala. Na závěr předvedly rodičům pohybové hry, písně a říkadla. A za několik dní se na naší základní škole objevila strašidla. Nebyla to ledajaká strašidla, ale byli to praví nefalšovaní dýňoví bubáci. Výrobě strašidel předcházelo shánění vhodného přírodního materiálu. Tímto bychom chtěli poděkovat všem rodičům, kteří ochotně dodali velké množství dýní ze svých zahrad. Jelikož dýně byly různých tvarů a velikostí, podařilo se nám vyrobit nepřeberné množství nadpřirozených bytostí. Nejdříve jsme museli dýně očistit, rozřezat, vydlabat a vkusně dozdobit. Dětem se nejvíce líbilo dlabání dýní a závěrečné aranžování výstavky. Nakonec si děti své výrobky pojmenovaly pravými strašidelnými jmény. Mezi nejatraktivnější dýňáky patřil Hejkal Pidlovoký, Pajdavka Švidravá, Macek Převeliký a Pihoun Okatý. Odměnou za zdařilou práci dětí bylo rozzáření strašidel ve vstupním prostoru školy. V podzimní náladě se nesla i výstava prací žáků naší školy instalovaná v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově na téma „Barevný podzim“. Podzimní den se nám opravdu vyvedl a už se všichni moc těšíme na Vánoce.