Online archiv

Papír nás provází celým dnem. Můžeme na něj kreslit a malovat, ale také jej použít jako materiál pro tvorbu jednoduchých dekorací. Zkusíte to s námi?

Nový tříletý program naší mateřské školy „Se skřítkem na výpravách za kamarády do Evropy“, který realizujeme společně s několika zahraničními mateřskými školami, je zaměřen na poznávání přírody.

První školky, pečující o děti ještě nedorostlé pro školní docházku, vznikly na území našeho státu již v roce 1832. Říkalo se jim školky, ale také dětince, opatrovny, asyly, útulny nebo školky andělíčků.

Je užitečné natrénovat si několik rychlých technik, jak uvolnit napětí a načerpat nové síly. Můžeme je provádět téměř kdekoli a zaberou nám jen pár minut času.

Závěrečné dva měsíce školního roku jsou pro nás příležitostí k zamyšlení nad tím, co všechno jsme děti naučili. Jsou ale také plné náročných akcí a nám už někdy nezbývají síly.

V letošním školním roce jsme děti a jejich rodiče seznámili s novým tříletým školním vzdělávacím programem, který nese název „Se skřítkem na výpravách za kamarády do Evropy“.

říká speciální pedagožka Zdena Michalová, se kterou jsme mluvili o poruchách chování u dětí.

Provozní doba se v různých mateřských školách liší. Děti zaměstnaných maminek sem přicházejí časně ráno a odcházejí v odpoledních hodinách. Některým maminkám vypomáhají babičky, jiné to musejí zvládat samy. Do mateřské školy ale docházejí i děti, které mají maminku na rodičovské dovolené. Bohužel se nám stává, že některé maminky, které zatím nechodí do zaměstnání, nechávají své děti ve školce do poslední chvíle před zavřením. Chápu, že maminka má doma spoustu práce, ale měla by si také uvědomit, že ačkoli je dítě v MŠ celkem spokojené, tak slovy „Já už jsem tu zase poslední“ dává najevo určitou nespokojenost. Je zvláštní, že většina maminek reaguje při příchodu stejně: „Ty už jsi tu zase poslední?“ Co na to říci. Nezneužívají tak trochu maminky na rodičovské dovolené školku? Rozhodně bych nechtěla křivdit všem takovým maminkám. Mnohé z nich chodí pro svou holčičku či chlapečka brzy a tráví s nimi spoustu času. Tyto maminky si totiž uvědomují, že školka je pouze doplňkem rodinné výchovy a nedá jejich potomkovi to, co čas strávený s rodiči. Doufejme, že si to jednou uvědomí všechny maminky.

Impulzem k napsání těchto řádek byl nejen příspěvek Marie Hofmanové Máme za co bojovat (únorové číslo Informatoria 3-8), ale také článek Sedmnáct mateřinek z našich místních novin (opavský a hlučínský Region ze 16. ledna 2007). Když jsem si přečetla článek z Regionu, měla jsem pocit, že to, co čtu, se mi jenom zdá. Cituji: „Skupinka předškoláků si pod vedením učitelky ve třídě hraje a po obědě odpočívá. V určený čas jim učitelky pomohou s oblékáním a chodí s nimi na procházky. Tak zhruba probíhá den v sedmnácti mateřských školách na území Opavy…“ To pro mne byla velmi zajímavá zpráva. Pro mne, ředitelku mateřské školy, to vyznělo tak, že se v mateřských školách nedělá nic. Jak potom takový článek zapůsobí na lidi neznalé věci, nechci ani domýšlet. Vnímám jej jako těžké nedocenění práce učitelek mateřských škol! Záleží na tom, co si kdo pod „skupinkou“ dětí představí, protože skutečná skupinka dětí ve třídě mateřské školy se pohybuje v průměru od 20 do 26 dětí a v případě, že je ve třídě zapsáno 28 dětí, pak ani tento počet není výjimečný, pokud zrovna pár dětí neonemocní. A jak vypadá „hra“ s takovouto skupinkou dětí? Například každé dopoledne v průběhu týdne si jedna učitelka hraje plánovaně tak, aby týden měl nějaký námět, smysl, dětem se střídaly činnosti z různých oblastí vzdělávání. Musí zajistit, aby děti cvičily, zpívaly, dramatizovaly pohádky, stříhaly, lepily, skládaly, kreslily nebo malovaly, seznámily se s netradičními technikami ve výtvarné výchově, modelovaly z hlíny či modelovací hmoty, sem tam šly na nějakou zajímavou exkurzi… Kromě toho je učitelka učí správné výslovnosti všech hlásek, umění vyjádřit různými způsoby svá přání a pocity, supluje rodičovskou výchovu v oblastech, kde schází, učí děti souvislému vyjadřování, samostatnosti, sebeobsluze, hygienickým návykům, správnému stolování, slušnému chování a dalším návykům. K tomu všemu je potřeba přidat ještě „pár maličkostí“ důležitých pro to, aby děti mohly s úspěchem nastoupit do základní školy, která navazuje na to, co dítě zná a umí z mateřské školy. Navíc musí mít učitelka oči jako ostříž (nejlépe kdyby je měla dokola kolem celé hlavy), aby dnešní hyperaktivní děti nepřišly k úrazu, a přesto měly dostatek pohybu. Také by se jí hodilo deset párů rukou na pohlazení, povzbuzení a utírání slziček těm, kdo jsou smutní nebo je něco bolí a trápí. Stále musí mít připravený úsměv, mít nervy ze železa na ty, kteří by si zasloužili pár „na zadek“, protože jim doposud nikdo neurčil pravidla, co si mohou a nemohou dovolit k dospělým i vrstevníkům ve třídě… A k tomu se individuálně věnovat dětem nadaným a rozvíjet jejich talent nebo těm druhým, kterým se leccos nedaří a potřebují pomoc. A mohla bych pokračovat dál a dál… Jestli tedy má někdo opravdu pocit, že si učitelka ve školce jenom hraje, měl by si to přijít vyzkoušet na vlastní kůži. Ovšem tak, že si bude „hrát“ podle Třídního vzdělávacího programu, a dodržovat přitom Školní vzdělávací program. Bude si hrát podle týdenního programu tak, aby byly zastoupeny všechny vzdělávací složky, aby si děti nevšimly, že se vlastně něco učí a ještě aby se při všech činnostech cítily dobře. Nejlépe se s dětmi pracuje, jsou-li rozděleny do několika skupin (každá s jinou činností týkající se tématu), o kterých je potřeba mít přehled, být připraven pomoci, případně individuálně poradit. A to, že těch dětí bude ve třídě třeba jenom 27, nehraje vůbec žádnou roli, protože to je přece skupinka, kterou zvládne jedna učitelka mateřské školy jen tak, levou zadní…

Do mateřské školy vstupuje dítě kolem třetího roku věku, a i když je v současné době populární výrok Roberta Fulghuma „Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“, tak tříleté dítě rozhodně není „tabula rasa“, na kterou bychom psali až my pedagogové. Ba právě naopak. Každé dítě je individuální osobnost, která je vychovávána k sebevědomí a do mateřské školy se přichází naučit sociálnímu cítění, komunikaci s vrstevníky i dospělými. Takže i stravovací návyky si dítě přináší ze své rodiny. V mateřské škole se pak dále rozšiřují a upevňují. Například v projektu „Pyramidáček“ sestavili odborníci na výživu jako názornou pomůcku potravinovou pyramidu. Ta se skládá ze šesti potravinových skupin, které jsou rozděleny do čtyř pater. Ke každé je napsán doporučený počet porcí, které by měl člověk sníst za den. Edukační materiál pro učitelky MŠ s pomůckami a návody pro vedení hodin s tematikou zdravého životního stylu vytvořily autorky Mgr. Alexandra Košťálová a Mgr. Jitka Gajdošová. V projektu jsou dětem pohádkovou formou představovány jednotlivé stupně pyramidy, nejdříve obilniny, ovoce a zelenina, mléko a mléčné výrobky, maso a nakonec i sladkosti! Inspiraci pro zdravou kuchyni hledáme navzájem v kulinářském kroužku, který na naší škole již třetím rokem úspěšně vede paní učitelka Dostálová. Každou středu si pro děti připraví zajímavý recept, např. Starostenskou veku, Svačinového motýla nebo Čertíkovu pomazánku. Děti si hotový výrobek odnesou domů, chtějí se pochlubit a dát ochutnat rodičům. Vytištěný recept pak samy ilustrují a na konci školního roku všechny recepty svážeme do dětské kuchařky, která je navíc doplněna o fotografie dětí při vaření. Děti mají za úkol vyžádat si od maminky recept na pokrm, který jim doma nejvíce chutná, a ten pak vyzkouší ve škole, a maminky naopak získají zajímavé tipy na zdravá jídla od svých dětí. I vzájemná inspirace mezi jednotlivými školkami je přínosem. V rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jsem v loňském roce absolvovala letní školu předškolní výchovy a tam jsem viděla videozáznam z mateřské školy, kde dětem připravovali ovocné a zeleninové mísy. Dítě si mohlo během dne libovolně vybírat kousky ovoce nebo zeleniny podle své chuti. Když jsme tento systém zavedli i u nás, rázem bylo vyřešeno naplňování spotřebního koše těchto druhů potravin a před školkou se přestaly nacházet poházené kusy pomerančů.