Online archiv

StručněČasopis Harvard Mental Health Letter přináší ve svém lednovém vydání souhrn studií, které ukazují, že psychoterapie je v mnoha případech efektivní, i pokud probíhá bez osobního kontaktu terapeuta a pacienta - např. po telefonuči pomocí videokonference. Jedná se např. o výzkum, jehož se účastnili váleční veteráni v Marylandu. Pacienti měli v tomto případě kontakt se svými psychiatry pomocí počítačové videokonference. Uváděná spokojenost s terapiíodpovídala spokojenosti, kterou uváděli pacienti navštěvující klasická psychoterapeutická sezení. V jiné studii byl zase prokázán pozitivní vliv kognitivně-behaviorální psychoterapie realizované pomocí telefonních rozhovorů nadepresivní příznaky. Existují dokonce studie, které naznačují vyšší efektivitu"stroje"ve srovnání s živým psychoterapeutem. V jedné takové studii byla prokázána vysoká efektivita kognitivně-behaviorálněorientovaného počítačového videoprogramu. Pacienti, kteří tento program absolvovali, vykazovali méně patologických příznaků a jejich sociální fungování bylo hodnoceno lépe než u skupiny, která absolvovala klasickou formu léčbyvčetně psychoterapie.

StručněDospívající dívky a mladé ženy, které mají snadný přístup k hormonálním antikoncepčním pilulkám, užívaným jednorázově po nechráněném pohlavním styku, nemění nijak významně způsoby ochrany před nežádoucím početím ani se u nichnezvyšuje výskyt rizikového sexuálního chování. Vyplývá to z výsledků nové americké studie, které se účastnilo 2117 dívek a žen ve věku od 15 do 24 let a která byla publikována v časopise Journal of the American MedicalAssociation.

StručněNová vědecká studie přináší důkaz toho, co je mnoha lidem zřejmé: stravování v restauracích rychlého občerstvení (tzv. fast food) může snadno vést ke vzniku obezity a zvýšení rizika rozvoje diabetu. Studie byla publikována nakonci roku 2004 v lékařském časopise Lancet. Tým pod vedením Davida Ludwiga sledoval 3000 mladých lidí po dobu 15 let. Analýzy prokázaly, že lidé, kteří se v restauracích"fast food"stravují v průměru dvakrát týdněči častěji, přibrali na váze v průměru o 5kg více než lidé, kteří podniky rychlého občerstvení navštěvují v průměru nejvýše jednou týdně. U první skupiny bylo rovněž prokázáno dvakrát vyšší riziko vzniku inzulínové rezistence,která souvisí se vznikem diabetu (typ 2). Podle autorů je studie důkazem toho, že restaurace typu fast food rozhodně nepřispívají ke zdravému životnímu stylu.

StručněNešťastných dětí možná přibývá, avšak označovat je jako depresivní a předepisovat jim antidepresiva je podle mnoha odborníků potenciálně škodlivé a možná i nebezpečné. Na současnou praxi upozorňuje v článku Rethinking childhooddepression, který vyšel v časopise British Medical Journal, psychiatr Paul Wilkinson. Na konci roku 2003 užívalo ve Velké Británii antidepresiva více než 50 000 dětí. Podle Wilkinsona je však užívání těchto léků u mnoha dětíneúčinné a někdy i nebezpečné. Podle něj je třeba hledat příčiny zvyšujícího se počtu nešťastných dětí, s nimiž se psychiatři ve svých ordinacích setkávají, a uvážlivě volit psychologické a farmakologické metody léčby.

StručněFyzická aktivita pomáhá stárnoucím lidem udržovat si také vysokou úroveň duševních schopností. Vyplývá to z výsledků nové nizozemské studie, která probíhala po dobu 10 let a která byla publikována v prosinci v časopiseNeurology. Výzkumu se účastnilo 295 lidí z Finska, Itálie a Nizozemí narozených v letech 1900-1920. U všech osob byla od počátku sledování v roce 1990 monitorována intenzita, s jakou se věnují fyzickým činnostem - chůzi, jízděna kole, zahrádkaření, sportovním i jiným koníčkům. Úroveň kognitivních funkcí byla sledována pomocí testu Mini Mental State.U lidí, kteří v průběhu studie zvýšili intenzitu anebo čas věnovaný fyzickým aktivitám, nebyl zjištěn pokles úrovně kognitivních funkcí. Naopak u lidí, u nichž došlo v průběhu 10 let k poklesu fyzické aktivity, byl zjištěnv průměru třiapůlkrát strmější pokles mentálních funkcí ve srovnání s lidmi, kteří byli stejně fyzicky aktivní v průběhu celé dekády.

Když byla nedávno publikována čísla o počtu dětí do 3 let v ústavech ve vybraných evropských zemích, mohla veřejnost podlehnout dojmu, že děti jsou v Česku v ústavech"drženy". Pro srovnání - Slovinsko a Island nemajížádné dítě v ústavu na 10 tisíc dětí v populaci, Velká Británie 1 dítě, Norsko 2 a Rakousko 3 děti. A na konci tabulky čteme: Česká republika - 60 dětí.Nejvíce jsou slyšet kritické hlasy týkající se ochrany práv dětí u nás. Angažuje se hlavně Výbor pro práva dítěte při OSN a IFCO (Mezinárodní organizace pěstounské péče). Jistě je mnohá kritika oprávněná a je co zlepšovat,ale je třeba také respektovat specifické národní podmínky a znát názory našich odborníků, ne jen doporučovat"zvnějšku". Krom toho se obecně platné a pravdivé zásady z Úmluvy o právech dítěte o tom, že dítě mávyrůstat v rodině, někdy citují vytrženě z kontextu a zavádějícím způsobem. Zdůrazňovat jen"zakódované"vztahy dítěte k vlastní biologické rodině a nehovořit o její funkčnosti totiž nelze.Celkový počet dětí v ústavní péči se podle mých informací od začátku 90. let nemění a zůstává stejný. Podle ministerstva práce a sociálních věcí je v ústavní péči 20 tisíc dětí, z toho přes 10 tisíc je umístěno v ústavechsociální péče, 7,5 tisíce dětí ve školských zařízeních, jako jsou dětské domovy, dětské výchovné a diagnostické ústavy a téměř 2,5 tisíce dětí je ve zdravotnických zařízeních - kojeneckých ústavech a dětských domovech pro dětido 3 let.Důvody umístění nejmenších dětí do kojeneckých ústavů jsou uváděny různými zdroji poněkud odlišně. Průměrně jde o tato čísla: z důvodů zdravotních asi 30 % dětí, z důvodů sociálních asi 45 % a z důvodů zdravotně-sociálníchasi 25% dětí. Péči o těžce zdravotně postižené děti nemůžeme přesunout jednoduše do Klokánků a podobných zařízení. Novela zákona o sociálně právní ochraně dětí dokonce názory pediatrů zohlednila natolik, že dítě do 1 roku věkunebude moci být umístěno do azylového zařízení vyjma případů, kdy tam jsou už jeho sourozenci. Ze zcela jiných krajních pozic k ústavní péči přistupuje Chris Gardiner, prezident IFCO:"Mezinárodní organizace pěstounsképéče vybízí Výbor pro práva dítěte, aby vyvíjel silný tlak na vlády, aby postupně vyřadily z provozu ústavy pro kojence a malé děti..."(Gardiner, 2004, 19). Hovoří o škodlivém účinku institucionalizace na malé děti, tenje ovšem právě českým odborníkům dobře znám. Je třeba jasně říci, že v našich ústavech nikdo děti nedrží. Vykazovaný celkový počet dětí v kojeneckých ústavech představují děti, které těmito ústavy projdou během jednoho roku,např. v roce 2003 to bylo 1905 dětí. A kam děti ze zdravotnických zařízení odcházejí? Téměř polovina se vrací do původní biologické rodiny. Tady musíme dát pomyslný vykřičník, protože nevyhovující nebo dokonce ohrožujícíprostředí rodiny se ne vždy podstatně změní, i když pracovníci zařízení se o to snaží. Další děti se daří umístit do náhradních rodin - asi 28 % dětí do osvojení, necelých 8 % do pěstounské péče. Pouze kolem 10 % dětí přecházído dětských domovů. Do školských zařízení tedy děti většinou přicházejí až v pozdějším věku, protože jejich rodina v péči o ně vážně selhala. V dětských domovech zůstávají déle děti starší 13 let a děti romské. Děti těžcepostižené, o které rodiče nejeví zájem nebo o ně mohou pečovat jen o víkendech, svátcích a prázdninách, přecházejí po třetím roce do ústavů sociální péče.Heslo"všechny děti do rodin"a myšlenka dostupnosti NRP pro všechny děti bez rozdílu, které razí některé z nestátních institucí v rámci propagace nových modelů pěstounské péče, jsou ušlechtilé, ale zatím u nástěžko realizovatelné. Když je mezi dětmi čekajícími déle než 3 měsíce na náhradní rodinu 66 % dětí romských a jen 8 % žadatelů o osvojení a 15 % žadatelů o pěstounskou péči by si vzalo etnicky odlišné dítě, pak je zřejmé, že jenutná proměna postojů celé společnosti k této problematice.Jaké možnosti tedy jsou, aby v ústavech nebyly děti zbytečně? V prvé řadě je potřeba zdokonalit legislativu a posílit prevenci - předcházet selhání rodičů. Je nezbytné organizačně, finančně a odborně zajistit jak programyprevence, tak sanace ohrožených rodin. Znamená to také zkvalitnit terénní sociální práci. Není totiž pochyb o tom, že nejlepším prostředím pro vývoj dítěte je funkční rodina. Nemá ale smysl vracet děti z ústavních zařízení donefunkčních a nespolupracujících rodin. V budoucnu by alternativou ústavů mohly být nové formy přechodné či podpůrné rodinné péče. Pro mladší děti, které se na náhradní rodiče silně citově fixují, vidím jako vhodnější variantuosvědčenou dlouhodobou pěstounskou péči.

Některé osoby jsou nám už na první pohled sympatické, jiné nesympatické. Fenoménem mezilidské přitažlivosti se zabývá sociální psychologie; na základě jejích výzkumů lze poměrně spolehlivě vyčlenit několik faktorů, kterévýznamně ovlivňují, jak vnímáme druhé.Je to fyzická přitažlivost (physical attractivity), podobnost (similarity), blízkost (proximity) a častost styku; z méně významných determinací uveďme aspoň"vnímanou omylnost"(perceived fallibility).Fyzická přitažlivost je důležitým faktorem vztahu. Výzkumy ukazují, jak důležitý je pro percepci druhého právě tělesný vzhled. Jeho atraktivita sice podléhá určitým dobovým módám (posilovaným především televizí), ale to muneubírá na působivosti. Podle sociálně psychologických experimentů například pokusné osoby hodnotí shovívavěji přestupky či pochybení, jsou-li pachatelé tělesně přitažliví. Je známo, že posluchač si vytváří komplexní představuo svém bližním nejprve podle této percepce, teprve pak podle obratnosti projevu a v malém procentu podle obsahu sděleného. Je to zajisté dosti tristní skutečnost, ale je s tím třeba počítat. Vzpomeňme jen na péči, kteroupolitici věnují svému vzhledu a svým formulacím.Podobnost je dalším významným faktorem v interpersonální přitažlivosti. Za atraktivnější považujeme ty, o nichž si myslíme, že jsou nám podobní. Roli tu hraje ovšem naše skálopevné přesvědčení o vlastní dokonalosti. Jde opředpokládané podobné postoje a hodnoty, ale i o zájmy, koníčky, o společný domov, zvyky apod. Máme schopnost si vsugerovat, že je nám potenciální partner podobnější, než tomu skutečně bývá.S podobností souvisí i komplementarita. Rčení, že protiklady se přitahují, spadá do říše mýtů. Bylo výzkumně mnohokrát vyvráceno. Přece jen však v něm tkví kousek pravdy, nejde-li o úplný kontrast: bylo prokázáno, že sižena volí životního partnera částečně také podle toho, že se mu dostává ve větší míře něčeho, co jí chybí.Blízkost ovlivňuje náklonnost významněji, než se obvykle má za to. Více si oblíbíme ty, s nimiž jsme v častějším styku. Koneckonců nahodilost proximity v milostných vztazích je jasná. Vždy vztah posiluje blízkost,rozvíjející se až k důvěrnosti.Častost styku souvisí s předchozím faktorem; jde o to, jak často se s druhým stýkáme, právě to upevňuje vazbu. Roli tu hrají společné zájmy a podobný životní styl, to vede k lepšímu vzájemnému poznávání, k větší rezonanci.Vnímaná omylnost rovněž vztah utužuje. Víme, že ten druhý není zcela, ideálně dokonalý, v tom spatřujeme sympatický lidský rys. Sympatičtější nám bývají ti, kteří jsou natolik"lidští", že občas udělají nějakouchybu - póza dokonalosti odrazuje. (V rakouské televizi se před lety loučil hlasatel, popřál dobré noci a domnívaje se, že už je zvuk vypnut, přidal, aby mu diváci laskavě vlezli tam, kde se objekt většinou vytečkovává. Vedenítelevize chtělo vtipálka propustit, ale radakce byla zavalena množstvím dopisů, vyjadřujících hlasateli přízeň, takže vedení od svého úmyslu ustoupilo. Hlasatel se prostě projevil jako jeden z nich.) Vnímaná omylnost, řekněmedopustit se tu a tam chyby, přispívá k větší oblibě autorit, např. u učitelů, vedoucích v práci, ač se to mnohdy nedomnívají. Dokonalá autorita bývá nesnesitelná.Sociální psychologie si všímá i neverbálních indikátorů přitažlivosti - výrazu tváře, držení těla apod. Zajímavou skutečností je i tzv. posturální echo - podvědomě zaujímáme polohu těla stejnou jako partner, jde o vizuálnísignál blízkosti. Ve hře je i osobní prostor, čím bližší, tím naznačuje větší důvěrnost. O přitažlivosti vypovídá i dilatace zornic při komunikaci.Co z toho vyplývá pro denní praxi? Záleží-li nám na někom, na jeho náklonnosti, máme mít na paměti uvedené faktory. Nezoufejme, vždy máme šanci navázat intenzivnější vztah, uvedeme-li ve hru některé zmíněné faktory, např.častost styku či blízkost.V mezilidské přitažlivosti hraje ovšem i nezanedbatelnou roli schopnost spolupráce, empatie a shovívavost. Být shovívavý k chybám druhého alespoň tak, jak jsem ke svým, je efektivní strategie. Navazování dobrého vztahuhatí i základní atribuční chyba, jako by náš bližní jednal vždy tak, jaký je; sociální situace mají významnější vliv, než jak máme za to, a proto je shovívavost na místě. Brzy se přesvědčíme, že pomáhá opravdovost, vztah senedá hrát.

Chci reagovat na"ilustrační"fotografii ke článku Děti homosexuálních rodičů se vyvíjejí normálně (Psychologie dnes, 1/2005, s. 4). Na první pohled je to zřejmě maličkost, jako zabývat se typem písma v nadpisu. Animně to nejdříve nijak nepatřičné nepřišlo - listoval jsem časopisem, viděl jsem slovo"homosexuální"a barevné ilustrační fotografie u článku jakoby z nějaké zahraniční Gay Pride jsem si tedy nijak zvlášť nevšímal.Asi jsem na to tak zvyklý, jak jsem o tom pak přemýšlel. Protože když jsem si článek později četl a zjistil, o čem opravdu je, mísily se ve mně pocity naštvání, překvapení a pobavení. Co má vlastně obrázek travesty dvojicemužů společného s realitou, že dvě ženy (i v naší společnosti) vychovávají dítě? Ilustruje to nějak rodinné vztahy, kterými se článek zabýval?Jak jsem zmínil na začátku, zřejmě jsem na to z médií zvyklý. Když se televizní pořad zabývá tématem registrovaného partnerství, které je u nás (už půl roku) aktuální, záběry z jednání poslanců jsou"ilustrovány"záběry na Gay Pride pochody. Proto, aby poukázaly na to, že vztah dvou lidí stejného pohlaví je normální a ničím se neliší od heterosexuálního páru?V tomhle případě zastávám názor, že někdy méně je více. Je pak zábavné, že fotografie zachycující dva zuřivě nalíčené muže v barevných kostýmech pochodující ulicí má ilustrovat to, že"Děti homosexuálních rodičů sevyvíjejí normálně". Jinou souvislostí je nabídka podpůrné skupiny pro rodiče gayů a leseb na straně 48 ve stejném čísle. Jestli fotografie ze strany 4 něco ilustruje, tak jedině stereotyp, se kterým se tito rodiče i jejichděti s odlišnou sexualitou potýkají, např. právě s pomocí podpůrných skupin.

Gordon W. AllportPraha, Prostor 2004. 574 s.Čtenáři se nyní dostává do rukou dílo jednoho z nejvýznamnějších psychologů minulého století. Autor knihy vydané poprvé v roce 1954 byl profesorem psychologie na Harvardově univerzitě. Jeho dílo o předsudcích, přeložené zpřepracovaného vydání z roku 1979, patří do zlatého fondu psychologické literatury. Allport v něm vyčerpávajícím způsobem prezentuje fenomenologii předsudků a zpracovává jejich problematiku v širokých historických,sociologických a dalších souvislostech.V jistém smyslu jsou předsudky sociálně-psychologickými jevy:"Kdykoli se negativní postoj vůči jiným lidem opírá o falešnou a nadměrnou generalizaci, narážíme na syndrom předsudku,"píše Allport. Předsudky seprojevují v následující stupňovité škále: osočování, vyhýbání se, diskriminace, fyzické napadání, vyhlazování. K etnickým předsudkům vedou dva běžné lidské sklony: mylné generalizace a nepřátelství. Myšlení často vede"kekategorickým, ale mylným a předčasným soudům, v jejichž důsledku se dostáváme na samý práh etnického a skupinového antagonismu,"píše autor.Fenomén předsudku je v této knize analyzován v širokých souvislostech sociálních, kulturních a historických podmínek lidského života (rodinná výchova, příslušnost ke společenské vrstvě, zaměstnání...) a také vsouvislostech obecně psychologických poznatků (vliv emocí, myšlení jako proces kategorizace objektů a tak dále). Allport zmiňuje i existenci pozitivních předsudků, jejichž obsah tvoří kategorie náklonnosti ("láskyplnépředsudky"). Poznamenává, že o nich pojednává jen málo, neboť nepředstavují společenský problém.Kniha je rozdělena do osmi částí. Po všeobecném přehledu tématu následuje část zaměřená na sociální psychologii skupin a na kognitivní a lingvistické činitele vnímání skupinových odlišností. Třetí část je věnována rozboruněkterých teorií předsudku; čtvrtá pojednává o socio-kulturních faktorech předsudků.Tématem páté části je získávání předsudků učením. Probíráno je zde pozoruhodné téma vztahu předsudků a vnitřních konfliktů, tedy"předsudky s výčitkami a bez výčitek svědomí"a další. Šestá část pojednává odynamice předsudků (frustrace, agrese a nenávist, úzkost, sex, vina, projekce...). Sedmou část knihy, nazvanou Povahová struktura, tvoří podrobný rozbor vztahu předsudků a osobnosti."Předsudek se může stát u člověkasoučástí přediva jeho života a prostoupit celou jeho povahu..."Na druhé straně pak předsudky mohou být pouze"otázkou konformity, jsou jen mírně etnocentrické a v podstatě nesouvisejí s osobností jako celkem".Poslední, osmá část knihy je velmi praktická, pojednává o možnostech snižování napětí mezi skupinami (legislativa, vzdělávací projekty, masmédia, přesvědčování a další). Kniha proto může být užitečná nejen pro psychology,ale i právníky, pedagogy a další zájemce, kterým leží na srdci boj proti nežádoucím předsudkům. Ti všichni zde mohou najít mnoho nezastaralých poznatků a podnětů.

Nakonec mi to nedalo a přece jenom budu reagovat na podnět Drahomíra Balaštíka (Psychologie dnes, 12/04, s. 6-7) - Práva klientů a práva psychologů - týkající se mého předchozího příspěvku. Mimo jiné proto, abych alespoň doplnilněkteré informace.I když v článku pan Balaštík reaguje na jiné téma, než na které jsem v něm chtěl poukázat, píše ve své reakci o tom, že chce upozornit, co nás (psychology) zřejmě v nejbližší době očekává."Co s tím?"Situace, kterou jsem ve svém článku popisoval, se netýkala toho, že by si pacient (klient-klientka) volně prohlížel dokumenty, které o práci s ním psycholog vede. Byť i ty by měl psycholog vést s vědomím, že je někdy někdomůže nebo bude číst. Tento případ se ale týkal zprávy, kterou dostala klientka a byla jí přímo určena. Nad zprávou jsem se ptal zase já sám sebe (jako psychologa), co s tím. A ptal jsem se i dvou svých známých(pedagožka/socioložka a psycholožka, kterým důvěřuji), jak se vyrovnat s tím, že"my"psychologové dokážeme být tak... neprofesionální (pro osvěžení paměti jsem si zprávu znovu přečetl a s tímto označením neváhám).Pan Balaštík se zmiňuje, že"pro neinformovaného čtenáře tak mohou být psychodiagnostické závěry v ‚surovém stavu' šokující". A o tom byl můj článek. O tom, že nedělá-li už psycholog z nějakého důvodu se svýmklientem rozhovor a neprobere s ním své vyšetření (součástí standardního postupu v psychodiagnostice také bývá tzv. inquiry nebo debriefing), nemůže si dovolit poslat svému"neinformovanému"klientovi"psychodiagnostický"závěr v"surovém"stavu. Uznávám, že paradigma pozitivní diagnózy může zavánět křečovitostí, tak dodržujme alespoň paradigma diagnózy funkční.A co se týče oněch"rentgenových očí"a"osočování z neslušného chování"? Rentgenové oči nemám ze sebe, ale z reakcí lidí v okolí ("nepsychologů"), kteří je do mě projikují a někdy jen neradiprocházejí deziluzí, že jsem člověk, který jim pomůže mnohé věci rozkrýt, ale nevidí víc než oni. A neslušným chováním jsem měl na mysli tu banalitu, kdy mi jedna psycholožka (ve svém životě jsem si vyzkoušel i roli klienta)při našem prvním kontaktu (a posledním) nepodala ani ruku, natož aby se představila(!). Možná, že to byla výjimka a já jsem byl její stý klient ten den, byla unavená, měla zrovna konzultaci a spěchala... Pro jiného člověka toale mohlo být úplně první (a poslední) setkání s psychologem vůbec.Možná, že by ideální bylo i to, aby se psycholog nejprve zamyslel, zda v reakci jeho klienta, která pro psychologa může být na první pohled zraňující, není kus pravdy, potom, aby hledal vysvětlení, a teprve až na závěrpřípadná"odvetná"opatření.Můj článek nebyl myšlen jako"odveta", ale zastání se i druhé strany - klientů. Věřím, že psát psychologickou zprávu je někdy velmi obtížné umění. Psycholog bruslí po tenké hraně, kdy z několika málo informacímusí napsat zprávu, která ale může rozhodnout o dalším životě člověka. Proto můj"demagogický"boj za práva klientů. Psycholog mívá v tomto vztahu vždy víc moci - i v mnou zmiňovaném případě, kdy zpráva je určenapouze klientce, která, pokud není kverulantka, nebude stresovat sebe ani nikoho jiného nekonečnými trestními řízeními a soudy, ba ani podstupovat revizní vyšetření, pokud by o této možnosti vůbec věděla.Nebraňme se tedy proti pomyslným"odvetám"klientů, braňme profesionalitu psychologie!