Online archiv

Vážený pane profesore Zlatuško, též pane poslanče a pane děkane, dovolte mi reagovat na dnešní článek uveřejněný na internetu na Seznamu: „Smrt na přání. Před odchodem ze sněmovny chce profesor Zlatuška otevřít velké téma.“ Tímto velkým tématem má být eutanazie a zákon o eutanazii, který chcete prosadit v naší republice. Jsem lékařka a jsem dcera významného českého lékaře. Jsem od dětství vychovávána k tomu, že nikdy nikdo nesmí nikoho zabít. Proto si dovoluji poslat Vám tento svůj protest a věřím, že hovořím též za svého zesnulého otce. Život je to nejcennější, co máme a co existuje na naší planetě. Život jsme si nedali a nesmíme si ho ani vzít, nejen sami sobě, ale ani jiným. Život má svůj smysl jen tím, že je. Život je smysluplný již svou samotnou existencí a podstatou a je smysluplný v jakékoli formě. Životní náplň má každý člověk jinou a ta záleží na nepřeberném množství faktorů včetně genetické výbavy, výchovy, sociálního okolí a řady dalších. Jsou bohužel situace, při nichž lidé trpí. Jsou to nemoci, ale také hlad, války, zemětřesení apod. To však neznamená, že řešením těchto tíživých a někdy až katastrofických okolností je tyto lidi zabít. Považuji za nelogické, jestliže někdo má „pomoci“ druhému od utrpení tím, že ho usmrtí. Utrpení lidí, ale i zvířat a celé přírody, je třeba řešit, mírnit a odstraňovat, ale jinými způsoby než odchodem z tohoto světa. Život se žije tak, jak to jde. Někdy lépe, někdy hůře, ale v každé podobě má život smysl a má také vždy svá pozitiva pro příslušného jedince, který často právě v bolesti a strádání dojde potřebného rozvoje své osobnosti, kterého by jinou cestou nedošel. My dva máme každý zcela odlišné povolání: Vy jste informatik a pracujete s neživými stroji, já jsem psychiatr a pracuji s lidmi, kteří často svůj život těžko unášejí a mnozí sami uvažují o nebytí. V krajním případě si nejednou psychicky nemocný člověk sáhne na život a život ukončí. Náplň práce psychiatra je právě proti tomu bojovat a tyto postižené lidi léčit. Proto je mi tolik proti mysli vůbec nápad někoho usmrtit, aby netrpěl. Jsem pro to, aby lidé netrpěli, ale najděme tedy jinou cestu než smrt. A to nepřihlížím k problémům právním, kdo o smrti má rozhodnout, nebo zda člověk, který chce zemřít, je vůbec odpovědný za své úvahy a činy. A další nemyslitelnou věcí je, že eutanazii by měl provádět lékař. Tedy člověk, který přísahal, že bude svým nemocným jen a jen pomáhat, a který se řídí zákonem „Salus aegroti, suprema lex“, tedy „Zdraví pacienta je nejvyšším zákonem“. Jak tedy nás lékaře chcete přimět, abychom tuto svoji přísahu porušovali a prováděli eutanazii? Dalším nějakým zákonem? A který zákon tedy pak budeme muset dodržovat? Ten, kterým léčíme, nebo ten, kterým máme zabíjet? Z principu tedy s jakoukoli formou eutanazie včetně asistované sebevraždy nesouhlasím a apeluji na Vás jako na mocného a vzdělaného muže, abyste svůj zamýšlený návrh zákona o eutanazii nepředkládal. Naopak Vás vyzývám, abyste své znalosti z oboru informatiky uplatnil životodárným způsobem. Spojme tedy medicínu s informatikou tak, aby lidé netrpěli, ale aby žili.

Ministerstvo zdravotnictví chce učinit z českých pacientů, respektive z jejich organizací, partnery resortu. Cestou k tomu má být samostatné oddělení právního úseku MZ pro podporu pacientů a pacientských organizací oficiálně zřízené od 1. července a jeho poradní orgán Pacientská rada o 25 členech, nominovaných organizacemi a jmenovaných ministrem Miloslavem Ludvíkem během září. Jako každá novinka vzbuzuje i tento cíl zároveň naděje i pochybnosti. Takový orgán by měl jistě být reprezentativní, kompetentní a funkční. Problémem je, že tu zcela jistě nemohou být zastoupeny všechny diagnózy – dokonce ani základní medicínské obory. Především jsou ale celé skupiny pacientů s nejrůznějšími nemocemi, u kterých neexistují podmínky ke sdružování a zakládání organizací. MZ navíc požaduje účast pouze pacientských sdružení v pravém slova smyslu, tedy bez účasti profesionálů. (Kdo bude hájit zájmy seniorů s typickým souběhem více onemocnění?) V dubnovém rozhovoru Psychologie dnes o reformě psychiatrie odpovídal profesor Cyril Höschl i na dotaz k aktivitám pacientských (a rodičovských) organizací. Upozorňoval na jejich význam a úspěšnost v některých zemích, ale skepticky dodal: „To se u nás stále ještě příliš nedaří.“ Ne, nedaří. Samostatných pacientských organizací s právní subjektivitou není v České republice dohromady ani deset. Většinou jde o svépomocná společenství, pro která je právní forma jen nezbytnou podmínkou pro financování jejich klubové a volnočasové činnosti. V poslední době vznikají i organizace nejmladší generace pacientů, zatím bez historie a zkušenosti. Je jen těžko možné si představit, že by „zástupce duševně nemocných“ dokázal obsáhnout znalost problematiky celého širokého spektra duševních poruch s deseti typy zcela rozdílných diagnóz. Jistou pojistkou by snad mohly být články 9 a 10 Statutu Pacientské rady připouštějící možnost vzniku specializovaných pracovních skupin s účastí externistů, profesionálů a jiných expertů. Právě vzhledem k široké a složité problematice oboru psychiatrie by podobná skupina měla logicky vzniknout. Ale znovu: musí být kompetentní a funkční. Iniciátorem myšlenky je paní náměstkyně Teska Arnoštová. Podle její vize by se „kvalifikované“ pacientské organizace měly postupně profesionalizovat a vzhledem k významu své práce být i odpovídajícím způsobem financovány. Dovedu si představit pacientské organizace, které dokážou náročné požadavky splňovat. Obávám se ale, že organizace pomáhající (jen) vymezenému okruhu psychiatrických pacientů mezi ně objektivně patřit nebudou.

Aneb s Maxem Kašparů o tom, proč lidé po manželství touží, ale málo pro ně dělají. A také o tom, s jakými potížemi se setkává u svých pacientů, proč střídavou péči vymyslel někdo, kdo nemá rád děti, a jaké nebezpečí vidí v eutanazii.

Jak poznáte, že se vám někdo líbí? Asi nebudete jediní, pokud je vaším identifikačním faktorem šimrání, nebo jak se také říká, „motýlci“ v břiše či srdce tlukoucí jako o závod. Ale ukazuje nám pocit v břiše opravdu naše skutečné city? A jak moc se na něj spoléháme?

Brigita byla zhruba pětadvacetiletá pohledná tmavovláska s postavou modelky. Když se dostavila na pohovor do firmy, hledající asistentku do oddělení marketingu, šéf oddělení omrkl její vyvinutou postavu a žoviálně se zeptal: „Tak co umíte?“ Brigita neměla ve zvyku se s čímkoli příliš párat, a tak odpověděla, jak nejstručněji to šlo: „Nic!“ Šéf oddělení byl částečně okouzlen Brigitiným vzezřením a částečně si liboval v absurdním humoru, a tak řekl: „Tak já vás teda beru!“ Brigita tedy nastoupila, zapracovala se a nutno říct, že práci zvládala a žádnou aféru na svém novém pracovišti nevyvolala. Bohužel firmě se příliš nedařilo, a tak se chtě nechtě musela v rámci nucených úspor po pár měsících s Brigitou zase rozloučit. Jeden z kolegů Brigitě ochotně pomohl s vyhotovením strukturovaného životopisu. I on si liboval v absurdním humoru, a tak na konec životopisu připsal: „Zájmy: Nakupování, nakupování, nakupování a hlavně drby!!!“ Vtipnou větu zvýraznil červeným fontem a žlutým zarámováním. Dokument poslal Brigitě mailem s dodatkem: „Hlavně si to napřed pořádně přečti!“ Po týdnu mu přišla od Brigity rozzlobená zpráva: „Ty vole, co jsi mi tam napsal? Já už to poslala do tří firem!“ Navzdory drobnému karambolu při hledání nového místa Brigita rychle uspěla. Opět během pohovoru vypnula hruď a byla vmžiku přijata. Nedá se nic dělat. Krásní lidé mají v životě cestičku umetenější. Nejde jen o hledání zaměstnání. Studie ukazují, že krásné mladé ženy, které spáchaly trestný čin, fasují nižší trest než méně pohlední lidé za stejné provinění. Vysocí (a tedy přitažlivější) muži jsou zase svými zaměstnavateli lépe placeni než my, méně rostlí. Můžeme naříkat nad tím, jak je svět nespravedlivý, ale nebude nám to nic platné. Jsme výtvorem evoluce a ta na spravedlnost kašle. Své geny přenesl spíše ten, kdo si dokázal získat přízeň pohledných jedinců opačného pohlaví. Těžko mít soudcům za zlé, že jsou shovívavější vůči krasavicím, když jde o druh chování, jehož kořeny jsou statisíce či možná miliony let staré. Mimochodem v době, kdy jsem Brigitu vídával, příliš šťastná nebyla. Snažila se najít si partnera, ale většina mladíků v jejím okolí se jí zdála příliš neupravená a špatně oblečená. Brigita tak dala za pravdu nedávnému výzkumu, podle kterého mají pohlední lidé méně kvalitní a kratší dobu trvající partnerské vztahy. Jejich krása vede k tak velkým nárokům na případné protějšky, že je obtížné, ba nemožné jim vyhovět. Tak vidíte, není nakonec lepší brát menší plat než se těšit platu vysokému, ale o podstatnou část příjmů stejně přijít při rozvodovém řízení?

Flirt na pracovišti