Online archiv

Hospodářská krize způsobila proměny ve vnímání důležitých životních hodnot. Pojmy jako solidnost a prosociálnost jsou pro německou populaci v současnosti stále důležitější. Údaje jsou výsledkem aktuální studie realizované společností GfK na téma proměn hodnotových žebříčků. Tato společnost se dotázala celkem 1080 respondentů ve věku nad 14 let. Nezávisle na příjmu, místě bydliště nebo pohlaví se u Němců ukazuje vzrůstající potřeba pocitu bezpečí: zhruba dvě třetiny dotázaných uvádějí bezpečí jako hodnotu, která v současné době nejvíce získává na významu. Na druhém místě je vlastní bydlení, které respondenti v současné nejisté době vnímají jako stále důležitější. Takřka 60 procent lidí připisuje vlastní nemovitosti větší význam než doposud. Skoro stejně důležitý je pro Němce výkon. Téměř 58 procent respondentů jej vnímá jako hodnotu, která má velký význam pro jejich budoucnost. Zřejmě to ovšem nejde proti smyslu pro pospolitost. Neboť i sociální hodnoty jsou velmi populární: důvěra a zodpovědnost skončily s 55 a 52 procenty na třetím a čtvrtém místě. Také solidarita bude podle skoro poloviny dotázaných získávat na hodnotě. A oproti všem klišé o naříkajících Němcích skončil optimismus na šestém místě. Každý druhý si myslí, že se současné době musí čelit pozitivním osobním naladěním. Nepříliš populárními hodnotami jsou pro Němce moc, dobrodružství a luxus. V případě těchto hodnot věří v růst jejich významu podstatně méně lidí. Čtvrtina dotazovaných si myslí, že v budoucnu bude jejich význam dokonce klesat. S vysokou potřebou bezpečí souvisí také názor dalších 37 procent dotázaných, že dobrodružství bude hrát v životě lidí menší roli. Nejvíce svoji roli mezi hodnotami ztrácí luxus: zhruba 40 procent respondentů si myslí, že luxus již nebude ve společnosti hrát takovou roli jako doposud. Ovšem zhruba stejné procento lidí vychází z toho, že se na potřebě luxusu u lidí nic měnit nebude a bude mít i nadále velký význam.

Může akce typu Světový den bez tabáku (31. 5.) pomoci k omezení kouření?

Představa, že by bolest, kterou si někdo sám způsobí, mohla přinést úlevu od nesnesitelného emocionálního stresu, je pro většinu z nás jen obtížně pochopitelná. Lidé, kteří se kompulzivně sebepoškozují, třeba tak, že se pořežou nebo popálí, to tak ale právě takhle popisují. Pro lidi trpící hraniční poruchou osobnosti jsou typické velmi silné emoční projevy a zároveň snížená schopnost emoce regulovat. A právě u těchto lidí se často setkáváme se sebepoškozováním, které jim paradoxně pomáhá zmírňovat negativní emoční stavy. Vysvětlit tento jev se pokusil tým vědců pod vedením Ingy Niedtfeldové. Jako bolestivý stimul zvolili tepelný podnět, jehož intenzitu přizpůsobili individuální hranici vnímání bolesti. U zkoumaných lidí nejdřív navodili negativní, pozitivnínebo neutrální náladu a pak následoval tepelný podnět – buď bolestivě horký, nebo jen teplý. U pacientů s hraniční poruchou osobnosti se v reakci na pozitivní i negativní emoce vzbuzené při pokusu, prokázala zvýšená aktivace limbického systému. To odpovídá problémům s ovládáním emocí, které mají. S deficitem v oblasti regulace emocí korelovala i aktivace amygdaly, a to tak, že tepelný podnět inhiboval její aktivitu u pacientů i u kontrolní skupiny. Zdá se tedy, že bolestivé podněty některým pacientům s hraniční poruchou osobnosti opravdu pomáhají, protože inhibují oblasti mozku, které souvisejí s emocemi.

Jednomu sociálnímu psychologovi z holandské Radboud University se stalo, že si nemohl vzpomenout na svoji vlastní adresu, když se jej na ni ptala jistá hezká žena. To ho motivovalo k bližšímu prozkoumání tohoto jevu. Spolu se dvěma kolegy provedli experiment, při kterém zkoumali krátkodobou paměť, reakční časy a schopnost se rozhodovat. Při prvním rozhovoru byly zkoumány duševní schopnosti mužů. Tito muži pak strávili určitý čas v přítomnosti atraktivní ženy. Následně byli opět testováni. V druhém experimentu měli za úkol řešit úlohy společně se ženami. V obou případech se ukázalo, že výsledky byly vždy horší, když zkoumaní muži přišli do kontaktu se ženou, kterou považovali za přitažlivou, a na kterou chtěli udělat dojem. Důvodem pro to by mohla být skutečnost, že ucházení se o něčí přízeň a snaha dělat dobrý dojem zabírá tolik duševní kapacity, že pro ostatní duševní schopnosti zbývá méně energie. Podle vědců to může také vysvětlit, proč má tolik chlapců ve škole horší výsledky než dívky. Investují příliš času do snahy zaimponovat spolužačkám.

Se zájmem jsem si přečetl váš článek Transsexualita: život v cizím těle. Považuji za velmi žádoucí psát o tomto opomíjeném problému. Za svůj psychologický život jsem pomáhal pouze jednomu transsexuálovi v osmdesátých létech. Bylo mu pětapadesát let a patřil k úspěšným řidičům mezinárodního kamionu ČSAD. Přiznal, jak bylo pro něho těžké a zároveň ulehčením se s tím konečně svěřit. Byl ženatý a měl rodinu. Tajně chodíval na půdu převlékat se do ženských šatů. Dost duševně trpěl. Stal jsem se pro něho „zpovědnicí.“ Jen jsem naslouchal. Později jsem ho doporučil známému lékaři na psychiatrii. Dostal nějaké hormony a trochu mu narostla prsa. Cítil se lépe. Před rodinou svůj stav nadále tajil. O změnu pohlaví nepožádal.

/ Sloupek MAXE KAŠPARŮ /

Souhlasíme samozřejmě s tím, že dítě potřebuje oba rodiče: tato zásada je ale naplněna pouze ve funkční rodině, kde má dítě možnost vnímat každodenní interakci mezi rodiči, jejich kooperaci, řešení konfliktů apod. Její uplatnění v situaci rozvedeného manželství je vždy už sporné, čímž nemíníme „nemožné“. Přesto však připomínáme, že jádrem problému je samotný institut rozvodu, který bere dětem zásadní jistoty jejich života, vyžaduje státní zásahy do soukromého života. Střídavá výchova, kdy dítě tráví určitý čas v domácnosti otce a další čas v domácnosti matky, může být dobrým řešením pro rodiče, ale sotva už pro dítě samotné. To ztrácí stabilitu rodinného prostředí, chybí mu jedno určité místečko, jež je pouze jeho, tráví svůj život na cestě, musí se střídavě přizpůsobovat rytmu a stylu dvou domácností. V každé z domácností mívá různé sourozence, ti je často (kvůli stálým přesunům jinam) vnímají jako „dítě 2. třídy“ a mnohdy se tak vnímá i ono samo. Pokud jsou rodiče ve sporu (a to většinou bývají), štve je střídavě otec proti matce a matka proti otci. I když jsou vztahy zvládnuty a rodiče o sobě mluví slušně, dítě vycítí kritický odstup. Pokud se už střídavá výchova navrhuje, musí se na ní rodiče shodnout. Dítěti by měla zůstat škola, vrstevníci, místa pobytu by měla být blízko sebe. Období pobytu v jednotlivých domácnostech by měla být delší než několikadenní nebo týdenní, např. 1–2 měsíce. Je škoda, že právě v době, kdy se hodně hovoří o právech dítěte, uplatňují se v debatě o řešení porozvodové situace hlavně práva dospělých na výchovu dítěte, zatímco se pomíjí právo dětí na stálý, klidný domov.

Vážená redakce, jsem právnička s praktickou zkušeností v oblasti práva rodinného a chci reagovat na článek otištěný v březnovém čísle pod názvem Spor o terapii pevným objetím. Práva dětí jsou v naší republice chráněna hned několika zákony, z nichž lze uvést Úmluvu o právech dítěte, zákon o rodině, zákon o sociálně právní ochraně dětí. Ze všech těchto právních dokumentů vyplývá, že nezletilé děti je třeba chránit před všemi formami diskriminace, trestáním, veškerými zásahy, které by mohly mít negativní vliv na jejich fyzický a duševní vývoj. Veškerá činnost, ať prováděná veřejnými zařízeními (nemocnice), či soukromými zařízeními (i terapeuti) musí být uskutečňována v zájmu dětí. Terapie pevným objetím je kritizována jakožto neakreditovaný postup, nesoucí znaky týrání a omezování osobní svobody. Samotní zastánci TPO potvrzují, že TPO není akreditována, a to proto, že dosud se jedná o vyvíjející se terapii, kdy terapeuti sbírají podklady k tomu, aby akreditaci mohli odpovědně připravit. Z pohledu práva zkoumají terapeuti svou metodu na nezletilých dětech, které by měly požívat zvýšené ochrany. Tyto děti v naprosté většině podstupují TPO pod nátlakem, souhlas za ně uděluje rodič, přičemž udělení souhlasu při tak rozporuplném postupu je přinejmenším hodno právní pozornosti. Z žádného právního dokumentu nevyplývá, že rodič si s dítětem může dělat tzv. co chce, byť je veden dobře míněnou snahou dítěti pomoci. Omezování osobní svobody se může dopustit i učitel, lékař, terapeut atd. Trestní zákon vymezuje omezování osobní svobody jako jednání, při kterém je jinému bez oprávnění bráněno užívat osobní svobodu. Může se jednat o omezení i jen na krátkou dobu, je-li omezení nesnadno překonatelné. Patří sem např. uzamčení v místnosti, spoutání, zalehnutí a znehybnění, svírání v náručí. Odtud tedy plyne velmi oprávněná obava, že TPO tyto znaky naplňuje. O tento trestný čin se může jednat i ve vztahu k dítěti, pokud způsob a doba omezení osobní svobody hrubě překročí obecně uznávaná pravidla. Pomyslíme-li, že TPO dle popsaných terapeutických postupů, může trvat od 1 hodiny a déle, zdravý selský rozum napovídá, že zde jsou obecně uznávané hranice překročeny. Nelze souhlasit s názorem zastánců TPO, že se zde nejedná o trest, nýbrž o terapeutický postup, který některým dětem vylepšuje vztahy a kontakt s rodičem. Při hodnocení právní podstaty chování terapeutů a rodičů je nutno hodnotit způsob, kterým je tohoto přínosu dosahováno. Pokud se týká pohledu na TPO coby týrání svěřené osoby, i zde lze nalézt shodné znaky, tak jak je uvádí trestní zákon. Tento říká, že pachatel se tohoto trestného činu dopouští tělesným týráním, kdy následek pro zdraví nemusí dosahovat závažnosti trestného činu ublížení na zdraví, ale vyznačuje se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které osoba pociťuje jako těžké příkoří. Argument, že se děti po vynuceném objetí, přesněji řečeno znehybnění, tulí ke svým rodičům, je vysvětlitelné. I unesené a týrané osoby jsou schopny se ve vztahu závislosti sblížit s únosci, což bylo v minulosti mnohokrát popsáno. A na závěr, nelze nesouhlasit s mottem PhDr. Jiřiny Prekopové „Ať proudí láska mezi lidmi“ a dodat „Ať proudí láska, ale bez porušování dětských práv!“