Moje koronavirová cesta

Všechno je věc očekávání. Jako komentátorka, která sleduje společenské, ekonomické a geopolitické trendy, mám Čínu už pár let v radaru nejdůležitějších témat. Když se odtamtud od začátku ledna začaly šířit zprávy o podivném viru z rodu SARS, dalo se odhadovat, že situace je výrazně horší, než Číňané přiznávají. Každý den cestou z domova centrem Prahy do práce jsem potkávala hlavně čínské turisty a podvědomě jsem si připouštěla, že to není problém jejich, ale velmi rychle to může být problém náš

Jedno promořování za druhým

Nesledovala jsem to jen akademicky. Prvního února jsem měla letět na konferenci do jihokorejského Soulu. Když se 23. ledna zavřel do tvrdé karantény jedenáctimilionový Wu-chan, bylo jasné, že je zle. Postupně začaly na mapách naskakovat počty nakažených v okolních asijských zemích. Jižní Korea měla jeden jediný případ. Už ten den jsem se rozhodla, že cestu do země, kam jsem se moc těšila, ruším. Neděsila mě ani tolik samotná nákaza. Riziko v Koreji bylo v té chvíli minimální. Děsila mě karanténa. Představa, že uvíznu zavřená někde v Koreji nebo v tranzitu v Kataru v karanténě, odkud se dva týdny nemusím dostat. Nebo že mě někdo hned na ruzyňském letišti jako navrátilce z podezřelé asijské země rovnou pošle do izolace na Bulovku. Žádný cestovatelský zážitek mi nestál za takové riziko.