Odkladem školní docházky dítě ztrácí kontakt se svými vrstevníky

Velké téma odkladů. Ačkoli se zavedly jako výjimečná možnost pro děti, které se potýkají s vážnějšími problémy, týkají se dnes téměř čtvrtiny dětské populace. Proč tomu tak je? A je to v pořádku? O tom jsem si povídala s klinickým psychologem Petrem Niliusem.

Jaký je smysl odkladu školní docházky?

Původně byl smysl odkladu školní docházky v tom, aby dítě bylo psychicky i fyzicky připraveno na školu a na své fungování v ní. Ovšem v současné době máme koncept inkluzivního vzdělávání a předpokládáme pravý opak, tedy že škola se přizpůsobí dítěti. Myšlenka, že bychom měli děti připravovat na školu, je s tím v přímém rozporu.

Pokud tvrdíme, že se některým dětem odklad školy pomůže, kolik takových dětí je? Určitě to není zhruba 23 % populačního ročníku, což odpovídá současné situaci.

Když se v šedesátých letech u nás institut odkladu školní docházky zaváděl, týkalo se to zhruba tří dětí ze sta. A to je přesně počet, který odpovídá výjimečným případům typu rekonvalescence po úraze nebo imunitního problému. Rok navíc dá prostor pro logopedickou intervenci, pro vyřešení nějakého závažného zdravotního problému, který dítě na rok vyřadí z kolektivu. Může jít i o problémy v rodině, což se týká zejména dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí.

Čtvrtina populačního ročníku, to je docela vysoké číslo. Nemá to medicínské, školské ani sociální opodstatnění.

Z jakého důvodu se odklad školy uskutečňuje? 

V ambulancích klinických psychologů je situace jiná než bývá v pedagogicko-psychologických poradnách a školních poradenských zařízeních. Mnohdy děti sledujeme dlouhodobě, a jsou to právě ty děti, které by spadly do tří až pěti procent ze zdravotních důvodů. U nás se neřeší „zištné“ důvody, kdy rodiče mluví o tom, že chtějí dát dítěti prostor, případně důvody praktické, kdy se rodině kvůli tomu, že mají ve školce i mladší dítě, hodí, že tam zůstane i starší.

U nás pracujeme obvykle s dětmi, které mají obvykle vážné neurovývojové obtíže, např. s dětmi s poruchou autistického spektra, vážnými poruchami pozornostmi, poruchami řeči a jazyku, popř. jinou neurologicky podmíněnou poruchou.  Když už dítěti odklad školní docházky doporučíme, dbáme i na to, aby probíhala další intervence.

Setkala jsem se třeba s dvojčaty, kde jedno mělo Aspergerův syndrom a druhé bylo v pořádku. Rodiče dali toho zdravého v řádném termínu do školy, aby si užil první třídu sám za sebe, a druhého nám nechali ve školce, protože bylo stále na čem pracovat.

To je jistě možné, a já ani nevylučuji, že někdy se rodiče rozhodují podobně, jak popisujete. U dětí s Aspergerovým syndromem se navíc setkáváme s různými dalšími problémy, jako jsou např. poruchy pozornosti a učení či obtíže v sociálním kontaktu s druhými. Za rok se dá leccos naučit, ale ten klíčový „deficit“ nezmizí.  Za rok se dá leccos naučit.

Musíme ovšem rozlišovat klinickou populaci, kam patří děti, které mají nějaké obtíže, a populaci běžnou. Zdá se mi, že někdy patologizujeme běžné životní milníky. Dítě k nám přijde, musí se vyšetřit, otestovat, a na základě výsledků vyšetření přichází rozhodnutí o odkladu školní docházky. Je to pro ně v podstatě zkoušková situace, což je myslím příliš nefrustruje, ale vlastně se tím zasahuje do rodinné integrity, zasahuje do ní někdo zvenčí. Rodiče se někdy i leknou, řeknou si, že s jejich dítětem není něco v pořádku.

Kdo může odklad doporučit? A co k tomu rodiče potřebují?

Doporučení se vystavuje na písemnou žádost rodičů v době zápisu do školy. Žádost je podložena doporučením příslušného poradenského zařízení a odborného lékaře, což je například pediatr, ale může to být i lékař jiné odbornosti, případně klinický psycholog.

Stává se, že odborník odklad nedoporučí a sdělí rodičům, že by jejich dítě mělo nastoupit na podzim do školy? Nebo děti dostávají odklad „automaticky“?

Není a v žádném případě by to nemělo být automatické. Vždy se to snažíme rodičům vysvětlit. V klinické praxi, tedy u dětí, které mají nějaké vývojové obtíže, to je ovšem jiné. Dají se u nich předpokládat nějaké problémy. Pokud u nějakého dítěte, se kterým pracujeme často od tří čtyř, zvažujeme odklad, je to zvažování dlouhodobé. Řešíme i, zda by dítě mělo nastoupit do běžné školy, nebo zda by byla vhodná škola speciální, vycházíme ze znalosti prostředí, kde dítě žije… Také už víme, jaké možnosti mají školy v našem okolí. Rozhodování je tedy komplexní. A pokud zvažujeme speciální školu, do níž je možné docházet 10 let, pro odklad se většinou nerozhodneme.

Když se ale podíváte do statistik, kolik rodičů o odklad školní docházky požádá a kolika žádostem se vyhoví, je to 84 %.

Co rodiče kromě zřejmých důvodů vede k tomu, že stojí o to, aby jejich dítě nastoupilo do školy o rok později? Nehraje roli nějaká „móda“ odkladů?

Hraje. Role rodiče v této záležitosti je klíčová. I když rodiče vystudovali podobné, dokonce stejné obory, řídí se jejich úsudek vždy subjektivně zabarvenými a osobními zkušenostmi a rozhodují se podle míry dostupných informací. Na druhou stranu jsou těmi, kdo zná jejich dítě nejlépe, a často i dobře znají prostředí, kam své dítě chtějí pustit. Málokterý rodič se ale dívá deset let dopředu. A už téměř nikdo z rodičů se nezamyslí nad tím, co s třídou udělá, když tam bude dětí s odkladem školní docházky pět. Proto my jako odborníci musíme rodičům vysvětlovat vše, co je s odkladem spojené, tedy i různá rizika.

PhDr. Petr Nilius, Ph.D., se narodil v roce 1982. Klinický psycholog, psychoterapeut, ve spolupráci s Mob. Ostrava – Poruba realizuje koncepci podpory školských poradenských pracovišť základních a mateřských škol. Zabývá se diagnostikou a léčbou neurokognitivních poruch, neuropsychologií a projektivními metodami u pacientů celého věkového spektra.

Placená zóna

Mgr. Marie Těthalová