Svět vnitřních soudců

Když jsem byla malá, docela často jsem doma slýchala větu: „Však počkej, on tě za to pánbíček potrestá!“ A to jsme ani  nebyli věřící, praktikující rodina. Pocit viny a vědomí, že je tu „někdo“, kdo mě stále hlídá, kdo počítá a pamatuje si moje provinění, a také vyčkává na vhodnou chvíli, kdy nebudu čekat trest, a ten následně přijde, ve mě zakořenil. Na dlouho a hluboce. Jako určitý strach, strach z toho, že jsem sledována, že jsem vinna a že si zasloužím  potrestat. Byla a mnohdy ještě je praxe některých duchovních společenství Boha prezentovat na způsob „trestajícího policisty“, mravokárce, a ne jako milujícího a odpouštějícího Otce. Pamatuju se na rozhovor se ženou, která přestala chodit do kostela, protože každý týden při povinné zpovědi musela knězi vyjmenovávat své hříchy, občas už i smyšlené, jen aby dostála své, popravdě spíše  církevní, povinnosti, a odpověděla knězi na jeho stále se opakující požadavek. Trápilo ji, že kolikrát už  nevěděla, co by knězi řekla, takže raději změnila duchovní společenství, vlastně i proto, aby konečně někde pocítila ono bezpodmínečné přijetí, nepodmíněnou lásku a úlevu. Ani se nedivím, že spousta duchovně hledajících lidí, stejně jako těch, kteří mají třeba v důsledku výchovy psychiku pošramocenou neustálým obviňováním sebe sama a hledáním svých chyb, se v církvi nemůže najít, necítí se tam dobře. Duchovní společenství by přece jen mělo být místem, kde člověk může odložit, co ho vnitřně tíží, načerpat posilu, a ne ztratit i mnohdy ten poslední kousek naděje a sil, které ještě zbývají, či hůř –  odnést si ještě víc „naloženo“. Je v tom určitý paradox, který se mnohému kriticky přemýšlejícímu člověku staví do cesty na cestě duchovního rozvoje. Musím se nejdřív cítit vinen, vinna, abych mohl/a skutečně zažít lásku, přijetí a odpuštění? Tuto „trojici“ přece potřebujeme zažívat všichni bez rozdílu a bez podmínek. Pocit, že jsem milován/a, akceptován/a, a že dostanu další šanci, i když chybuji, i když se mi občas (či často) leccos nepovede. Vzbuzovat v sobě či ve druhém pocit viny znamená vytvářet bludný kruh závislosti, ze kterého nevede cesta ven. Nemluvím tady o chvílích, kdy člověk vědomě skutečně přestoupí hranici a ublíží, poruší zákon apod. Mluvím o pocitu viny, který nám podsouvají naši vnitřní „soudci“, případně naše okolí. Už odmalička jsme vychováváni k tomu, abychom „byli hodní“, jsme (či případně nejsme) chváleni za svou „šikovnost“. Když jsme seznáni nehodnými, nešikovnými – šup, a je tu provinění, případně i trest. Co to udělá s dětskou psychikou, co to s námi dělá v dospělosti? Jistě není nic špatného na tom, toužit po určité  formě dokonalosti, po růstu, zlepšování se, ale neměli bychom tuhle upřímnou snahu posouvat se na cestě rozvoje dál zaměňovat s perfekcionismem. Ani spojovat s vinou, a co hůř, s trestem ve chvílích, kdy se nám nedaří. Existují mezi námi lidé, kteří jsou sami sobě  těmi nejpřísnějšími žalobci a stále  dokola si předhazují svá selhání. Kolikrát zapomínáme na to, že bychom měli být laskaví, nejen k okolí, ale také sami k sobě. Až schopnost odpuštění nás mnohdy dokáže vysvobodit z pocitu vlastní viny. Tenhle proces ale rozhodně není tak jednoduchý. Člověk jím dokáže projít patrně jedině tehdy, když uvěří, že také zvenčí je mu už dávno odpuštěno. Odpuštění, odpouštění. Schopnost něco pustit a už se k tomu příliš nevracet. Uzavřít danou věc. Umět (si) odpustit znamená otevřít se možnosti prožít naplno přítomný okamžik a z něj těžit i pro chvíle budoucí. Bez odpuštění se nepohneme z místa. Náš vnitřní soudce, naše ego nás umí bez ustání pořád dokola obžalovávat. A proto máme v životě důležitý úkol – učit se přijmout – a to včetně svých chyb. Dovolit si chybovat a chyby brát jako součást cesty do hloubky. K podstatě. I skrze odpuštění v sobě můžeme najít svou hodnotu, uvědomit si svoje  dary, přednosti a učit se žít i s vlastními  nedostatky a chybami. Někdo moudrý  řekl, že je to jeden z nejtěžších životních  úkolů – naučit se žít sám se sebou v míru a lásce. A skutečně. Jsou tací lidé, kteří si své chyby nepřipouštějí a často pak bývají tvrdí a nemilosrdní  k chybám druhých. Šíří kolem sebe ovzduší, které neakceptuje jakékoliv selhání. Chyba je nepřípustná a je  posuzována skoro jako nějaký zločin. Myslím si, že kolikrát ty největší zločiny pácháme sami na sobě. Zkusme se rozloučit s vlastní iluzí o úspěšném životě bez chyb a o své schopnosti trvale perfektního jednání. Učme se být laskaví a odpouštějící. I k sobě samým. Přiznejme si, že nejsme schopni udělat vždycky všechno správně. Ono to uznání sice bolí, ale na druhou stranu nás polidšťuje. Jsme lidé chybující, ale tím naše cesta rozhodně nekončí.