Aby děti znaly své kořeny

Velký význam pro dítě mají většinou prarodiče. Babičky a dědové se na mnohé věci už dívají s nadhledem. Cítí, že vnouče je pokračováním jich samých a jejich rodů, a vidí v něm a ve svém prarodičovství naplnění a vyvrcholení svého života. Jsou svědky doby, kdy rodiče byli ještě dětmi, a asi všechna vnoučata milují vyprávění prarodičů o tom, co vyváděli máma nebo táta, když byli malí.

Prarodiče nejsou zodpovědní za výchovu dítěte, ta patří rodičům, a proto často mívají pro dítě tolik trpělivosti a jinak než rodiče chápou a prožívají dětské „úlety“. A upřímně řečeno, dovedete si představit, že by nějaká nudlová polévka, koláče či marmeláda mohly chutnat lépe než ty babiččiny?

Patříš k nám

Už od prvního roku života také dítěti prospívá, když cítí, že je součástí i širší rodiny, jakéhosi „klanu“. Že existují „jeho lidé“ – jak říkával dětský psycholog prof. Zdeněk Matějček –, ke kterým patří. Že má nejen mámu a tátu, sourozence, případně babičky a dědy, ale také tety, strýce, bratrance a sestřenice.

Naše „širší rodina“ je velice rozvětvená a soudržná. A tak čas od času pořádáme setkání rodu. Jak velký význam to má pro moje děti, jsem pochopila již před mnoha lety, kdy si moje starší dcera stěžovala, že – na rozdíl od kamarádek – nemá žádné „pravé“ tety a strejdy ani bratrance a sestřenice a že se cítí „vykořeněná“. Bylo jí tehdy asi dvanáct let – ta formulace z jejích úst mě hodně překvapila a bylo mi to strašně líto. Můj mladší bratr totiž zemřel velmi mladý, takže jsem se nemohla stát „pravou tetou“. Brzy nato se ale uskutečnilo naše první hromadné setkání rodu při příležitosti 85. narozenin jeho nejstarší členky, sestry mého zesnulého dědečka. Obě moje dcerky kulily oči na to množství lidí, neustále se ujišťovaly, že i „tahle paní“ je jejich příbuzná, a evidentně si užívaly ono kiplingovské: „Jsme jedné krve, ty i já“…