Spolupráce s prarodinou

Ve své praxi jsem se setkal s nespočtem prarodičů (a to pomíjím tety, strýce, další příbuzné, kamarády rodičů, kteří také s našimi dětmi přicházejí do styku), z nichž má samozřejmě každý nějaké ambice ohledně výchovy a vzdělávání vnoučat, které se ne vždy střetávají s výchovným stylem jejich dětí a zeťů a snach. „Prosím vás, jak se vám zdá náš Vašík?“ ptá se mě jednou jeden děda, za kterým stojí babi. Jsou to takoví milí nedůchodci (prarodiče mající ještě daleko do důchodu, jak je dnes naprosto běžným zvykem), jimž velmi záleží na jejich jediné dceři a jediném vnukovi. „Dobrý den, mně přijde hrozně chytrej, akorát se mi zdá, že z něj doma dělaj pokládek, vopečovávaj ho a tak,“ říkám na rovinu. „Mluvíte mi z duše,“ říká babi, „my to tý naší holce říkáme furt, ale vona si nenechá nic říct, protože už sme starý a ničemu nerozumíme.“ – „A zároveň by z něj chtěla mít takovýho toho frajera, ale von na to není, co?“ povídám. „Přesně,“ přikyvuje děda, „Vašík bude spíš do laboratoře nebo k počítači, ale ne, šup s ním na fotbal a šup s ním na házenou, i když je na to levej.“ Nemůžu než souhlasit. „No nic, promiňte, že votravujem, ale je očividný, že nejsme jediný, co to tak viděj,“ skoro se omlouvá babi, že konzultuje stav vnuka s třídním učitelem. Přitom to je tak, jak by to přesně mělo být. Na výchově a vzdělávání se nepodílí jen rodiče, ale široká škála lidí, mezi něž se prarodiče počítají na předních místech.

Propast generací

A pak se stane, že do školky přijde dokonce prababička. Každý den. Ve svých osmdesáti šesti letech. Protože otec má jen dovolené hodiny, babička žije sto kilometrů daleko, širší rodina z otcovy strany je úplně ze hry, dědeček není, a matka? Tam si to asi může každý domyslet, zvlášť když napíšu, že otec je bezva chlap. Tolik k reáliím. „Dobrý den, pane učiteli,“ uklání se pomalu ta šestaosmdesátiletá dáma na úrovni, na jaké si přeje být každý člověk, který se vůbec dostane na metu osmdesáti šesti let. „Dobrý den,“ usmívám se na ni, já, kterému ještě není ani třicet, což znamená, že máme mezi sebou nějakých šedesát let, a přitom se mnou jedná s takovou úctou! Holt se lidé dříve chovali k učitelům jako k absolutní autoritě, ostatně jak by to mělo být i dnes. Mělo. „Já se chci zeptat na naši Martinku. Prospívá dobře? Zvládne tu školu?“ – „Martina bude úplně bezvadná,“ odpovídám popravdě, „sice toho moc nenamluví, znáte ji, ale všechno zvládá, ví a nestává se, že by měla s něčím nějaký komplikace.“ – „Moc děkuju, pane učiteli, pro mě je vaše slovo jako zákon, Martinka furt vykládá, jaký je to tady skvělý, tak jsem moc ráda, že tu třeba nedělá problémy a tak.“ – „Problémy jsou to poslední, co by mě ve spojení s Martinou napadlo,“ loučím se s ní a taktak zamačkávám slzu. Generalizace samozřejmě nejsou obecně platné, ale tihle opravdu staří lidé, to je teprve grácie, to si může dnes nechat 99 % lidí zdát, včetně mě samozřejmě.

Moderní prarodiče

Každý z nás to zažil. Věk matek se obecně prodlužuje, a tak se někdy stane, že vlastně ani nevíme, jestli si pro dítě přišla matka nebo babička (otec nebo dědeček). Ne že by rodiče vypadali tak špatně, právě naopak. Prarodiče vypadají moc dobře. Nehledě na to, že když se sejdou okolnosti, že jedna matka porodila ve čtyřiceti (dnes už nic extrémně výjimečného) a druhá ve dvaceti, přičemž její matka na tom byla stejně, máme tu dvojici matka / babička, které jsou stejně staré. A v tom aby se pak čert vyznal! Byl začátek září, nové děti, neokoukaní rodiče. „Dobrý den, já si jdu pro Péťu,“ říká mi velmi pohledná žena středního věku. „Dobrý den, hned ho zavolám, jo a potřebuju zaplatit to divadlo.“ – „Ééé, jo, dobře, o divadlu nic nevím, ale to je jedno. Kolik to bude?“ – „55, včera sem to říkal vašemu manželovi, dušoval se, že to prej vyřídí,“ usmívám se. „Tak to je zvláštní,“ usměje se i ona, „protože můj manžel, jestli se tomu tak dá říkat, žije už pár let v Německu s takovou moc milou sekretářkou.“ – „Cože?“ zaplavuje mi mozek příval nesourodých myšlenek, protože někde se očividně stala strašlivá chyba. Péťu máme ve třídě jenom jednoho. Fakt tu včera byl Péťův táta a sliboval, že dneska bude divadlo zaplacené. Tak co jsem přehlédl? Úsměv přede mnou se stále rozšiřuje a já tuším nějakou zradu. „Asi myslíte mého zetě, že jo?“ – „Hm, aha, takhle,“ cítím, jak rudnu. „To je v pohodě, nás si s dcerou pletou pořád, nic se neděje,“ směje se netušená babička. „Aspoň máme příhodu na vyprávění, ne?“

Prarodiče vyzvedávači

Vždy mě mrzelo, když jsem se setkal (naštěstí výjimečně) s někým, kdo nejevil vůbec žádné známky snahy o kontakt s námi učiteli. Prostě si přišel vyzvednout dítě a hotovo. Zkoušeli to i nějací rodiče, ale ti samozřejmě neuspěli, protože věcí k řešení je prostě moc na to, abychom se mohli vzájemně ignorovat. U dědečka nebo babičky, kteří se objeví jednou za čtvrt roku a přijdou si prostě jenom pro dítě, je to jiné. I vztah a kontakt s prarodiči ukazuje vhled do fungování rodiny a nám může pomoci odhalit spoustu skrytého, co samozřejmě ve třídě nemůžeme postihnout. Bez interakce se logicky pracuje velmi komplikovaně.