Pokud se nebudeme soustředit na filmové zpracování transgeneračního traumatu jen ve spojitosti s holokaustem, ale zaměříme se kromě celospolečenských otázek i na užší rodinné problémy a jejich mezigenerační dynamiku, najdeme v nejnovější nabídce kin pozoruhodné snímky.
Těžký, téměř neřešitelný úkol. To si pravděpodobně řekne většina filmařů u myšlenky, že by se pustili do zpracování transgeneračního traumatu. Jako snad nejtypičtější případ kolektivního traumatu bývá uváděn holokaust, jenž byl sice na stříbrném plátně zpracován mnohokrát, ovšem i nejzákladnější vyobrazení hrůz druhé světové války odděluje filmařské zrno od plev; natož pak vyprávění příběhu napříč generacemi, poznamenanými nezapomenutelnými událostmi. Klasická narace v hollywoodském stylu pak téměř nemá šanci na ploše jednoho celovečerního filmu takové téma důstojně zpracovat.
Pokud však zadání rozšíříme a poohlédneme se po jizvách na duši, které se v menším než celospolečenském měřítku přenáší z rodičů na děti, filmaři rázem ožívají. Nějaké ty bolístky a komplexy si z dětství odnesl snad každý, takže není nemožné si představit začarovaný kruh, v němž se řada rodinných příslušníků točí. V nabídce kin z poslední doby najdeme hned několik podnětných případů, jež nám o rodinných traumatech říkají překvapivě hodně.
Ikarovská nestoudnost
Už koncem ledna měla v našich kinech premiéru Ulička přízraků, která se jen o pár dnů později dostala i na streamovací služby – můžete se jí tedy projít, i pokud jste výlet do kina nestihli. Oscarový režisér Guillermo del Toro adaptoval noirovou povídku ze čtyřicátých let, která se už tehdy dočkala uznávaného, přestože psychologicky výrazně méně důsledného zpracování.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.