Rodinné trable na stříbrném plátně

Těžký, téměř neřešitelný úkol. To si pravděpodobně řekne většina filmařů u myšlenky, že by se pustili do zpracování transgeneračního traumatu. Jako snad nejtypičtější případ kolektivního traumatu bývá uváděn holokaust, jenž byl sice na stříbrném plátně zpracován mnohokrát, ovšem i nejzákladnější vyobrazení hrůz druhé světové války odděluje filmařské zrno od plev; natož pak vyprávění příběhu napříč generacemi, poznamenanými nezapomenutelnými událostmi. Klasická narace v hollywoodském stylu pak téměř nemá šanci na ploše jednoho celovečerního filmu takové téma důstojně zpracovat.

Pokud však zadání rozšíříme a poohlédneme se po jizvách na duši, které se v menším než celospolečenském měřítku přenáší z rodičů na děti, filmaři rázem ožívají. Nějaké ty bolístky a komplexy si z dětství odnesl snad každý, takže není nemožné si představit začarovaný kruh, v němž se řada rodinných příslušníků točí. V nabídce kin z poslední doby najdeme hned několik podnětných případů, jež nám o rodinných traumatech říkají překvapivě hodně.

Ikarovská nestoudnost 

Už koncem ledna měla v našich kinech premiéru Ulička přízraků, která se jen o pár dnů později dostala i na streamovací služby – můžete se jí tedy projít, i pokud jste výlet do kina nestihli. Oscarový režisér Guillermo del Toro adaptoval noirovou povídku ze čtyřicátých let, která se už tehdy dočkala uznávaného, přestože psychologicky výrazně méně důsledného zpracování.