Vykročit z mlčení

Traumata, ať už pramení z osobních selhání, válek či útoků na tělesnou či duševní integritu, jsou v rodinách často zamlčována. Ať už ve snaze ochránit sebe, ostatní členy rodiny či potomky, odsouváme a zamykáme tyto zkušenosti do nepřístupných komnat.

Jakkoli je tento mechanismus psychice vlastní a je vlastně obranou proti brutální síle traumatu, pokud zůstane trauma skryté a nevyslovené, začne působit o to silněji, prodírat se na povrch v gestech, mimice – a především se může nést napříč generacemi.

Potomci těch, kteří svou bolest takto odsunuli a uzamkli, jsou pak nevědomě nuceni odehrávat scénáře podobné těm původním. Ovšem bez jakýchkoli vědomých souvislostí a porozumění, čímž se tyto scénáře stávají těžko zvladatelnými a pochopitelnými.

Genealogický přístup v psychoterapii a práci s genosociogramem, o němž Yvonne Poncet-Bonissol píše, navazuje na dnes již dlouholetou tradici zpracování těchto témat. Odkazuje především na práci Nicolase Abrahama a Marie Török a jejich teorie fantomu a krypty a jádra a skořápky. Také se odvolává na Anne Ancelin Schützenberger, která upozorňuje na „syndrom výročí“, tedy tendenci opakovat traumata napříč generacemi v podobném věku či za obdobných životních okolností.

Na začátku bylo znásilnění, incest, cizoložství, opuštění, zločin, potupná nemoc. Při prudkém vzplanutí pocitu zahanbení, strachu nebo viny nás však obestře ticho a zrodí se RODINNÉ TAJEMSTVÍ, kterým trpí jedna generace za druhou. Jak ukončit toto nevyřčené, přijmout ho a vystoupit z mlčení? Jak zabránit vzniku dalšího rodinného tajemství a zneškodnit ho dřív, než se zrodí?

Fantomy skrývající se v kryptě žijí vlastním životem. „Není-li utrpení verbalizováno, je to, jako kdyby se v nitru člověka pohybovala živá osoba,“ k níž zůstává člověk připoután. Odhalením, tedy verbalizací traumatického příběhu, má člověk možnost porozumět souvislostem ve vlastním životě, které mu dosud unikaly.

Je přitom třeba skryté obsahy odhalovat pozvolna a opatrně, aby trauma nezapůsobilo jako bomba a v jiné podobě se neopakovalo. Autorka proto nabízí doporučení, jak s odemykáním zamčených dveří postupovat v případě potomků.

„Pokud se jedná o dítě, je záhodno připravit je na to postupně, protože některé informace mohou mít účinek emocionální bomby, která by mohla ohrozit jeho sotva se rodící rovnováhu,“ píše autorka. „Na otázky ohledně smrti člena rodiny, zahalené rouškou tajemství, bude lepší opatrně odpovědět, že zemřel následkem osobních problémů, které ho oslabily, a tím trochu oddálit okamžik, kdy se bude mluvit o brutální realitě sebevraždy.“

Naštěstí pro současníky není již společenská morálka tak upjatá a rigidní, jak tvrdí autorka, abychom měli potřebu skrývat činy našich předků, kteří se něčeho odsouzeníhodného dopustili. Ukázal to například nedávno vysílaný seriál České televize o podsvětí devadesátých let, v němž vystupovaly děti mafiánů a otevřeně o sobě a svých rodičích hovořily. Totéž platí o obětech činů, jako je znásilnění, které bývalo jasnou potupou a hanbou pro celou rodinu, a tedy úrodnou půdou pro vytváření tajemství a tabu. 

Kniha je určena nejen těm, kteří taková tajemství v sobě nosí, ale především těm, kteří tuší, že by jejich současné potíže mohly nějak souviset s traumaty, která prožili jejich předci. Bohaté příklady z literatury, filmu, ale i osobní příběhy autorčiných klientů přibližují konkrétní situace v plné šíři a barvitosti.

Pavla Le Roch 

Autorka je překladatelka a redaktorka.