Všechno je v pořádku. Anebo ne?

Když budete hledat pomocníky z řad rodičů k organizování školní olympiády, právě tihle odpovědní, pracovití a výkonní se pravděpodobně přihlásí. Patrně jsou ochotni ujmout se i těch nejméně atraktivních funkcí v radě rodičů. 

Možná jste takoví i vy – vedení školy ví, že budete svolní opakovaně suplovat za nepřítomného kolegu a hlasitě si nepostěžujete. Přiberete si funkci metodika prevence, když to bude nutné, a kývnete i na třídnictví v té nejproblémovější školní třídě. 

A možná jste si podobných charakteristik všimli i u některých žáků. Odpovědnost, pracovitost, preciznost, ochota pomoci – právě jsme popsali vlastnosti a chování, které považujeme za žádoucí, podporujeme je a oceňujeme. V čem je problém? 

Dokonalostí k sebezničení

Podle klinické psycholožky a psychoterapeutky Margaret Rutherfordové je hlavní problém v míře ochoty a nezištné obětavosti, která jde často nevědomě až za vlastní hranice. A také v motivaci k vysoké výkonnosti a perfekcionismu, poháněné potřebou uspět v očích druhých, opakovaně prokazovat svou hodnotu jiným, ale především sami sobě.

Přestože takový člověk může na kolegy, přátele i rodinu působit jako veselý společník, který má vždy po ruce povzbudivé optimistické hlášky, a možná mu i trochu závidějí zdánlivě nevyčerpatelnou energii, on sám se zdaleka tak dobře necítí. Je sám sobě neúprosným a vždy nespokojeným kritikem. 

Za energií, perfekcionismem a optimistickými projevy se skrývá únava a smutek. Únavu samozřejmě není vhodné dát najevo a je nutné ji co nejdříve překonat další usilovnou činností – vždyť spousta lidí je na tom mnohem hůř, nač si tedy stěžovat, racionálně argumentuje vnitřní soudce. A za optimismem bývá schovaný smutek. Souvisí nejen s nepřiznaným vyčerpáním, ale především s pocitem osamění. Ten je podle psycholožky daný tím, že perfekcionismus spojený s nízkým sebehodnocením člověku brání emocionálně se přiblížit k druhým včetně vlastního partnera, otevřít se jim a přiznat svoji nedostatečnost. 

Opakovaná setkání s navenek úspěšnými, výkonnými pacienty, kteří se potýkali s úzkostí, osamělostí nebo se nečekaně zhroutili, vedly Margaret Rutherfordovou k formulování syndromu perfektně skryté deprese (PSD). Nejedná se, jak upozorňuje v knize, již letos česky vydalo nakladatelství Portál, o klinicky definovanou depresi. 

Těmto výkonným perfekcionistům chybí typické příznaky deprese, jako je viditelná sklíčenost a skleslost, ztráta zájmu o nejrůznější aktivity, neschopnost se radovat a smát se. Jak upozorňuje autorka, perfektně skrytá deprese není ani duševní porucha, je to syndrom – souhrn příznaků, přičemž každý sám o sobě ještě nemusí znamenat problém, pokud se však sejdou pohromadě, člověk se po určité době cítí jako v pasti, z níž se sám nedokáže dostat ven. V terapii pak autorka potkává i pacienty se syndromem PSD, kteří mají za sebou pokus o sebevraždu.