Hlubší podstata bytí

Co je to vlastně všímavost?

Nejdříve je třeba říci, že všímavost, anglicky mindfulness, není meditace všímavosti. To se často zaměňuje. Všímavost je schopnost, kterou můžeme rozvíjet různými způsoby, například meditací. Vede nás k tomu, abychom si okamžik za okamžikem uvědomovali, co se odehrává v naší mysli a těle. Kromě stále podrobnějšího uvědomování se při rozvíjení všímavosti mění také postoj, který ke všem registrovaným fenoménům zaujímáme. K myšlenkám, emocím a tak dále. Tyto vnitřní procesy se učíme akceptovat. Podle mých zkušeností se samotné uvědomování rozvíjí poměrně rychle. Mnohem větší výzvou je naučit se přijímat různé nepříjemné emoce a myšlenky a nechávat je plynout. Nemít k nim automaticky odpor, který v nás přirozeně vzniká. Akceptace je však nedílnou a důležitou součástí všímavosti.

V souvislosti s všímavostí se také často mluví o neposuzování.

Ano, slovo neposuzování však může být zavádějící. Jde spíš o ne-odmítání, ne-potlačování. Když rozvíjíme všímavost, učíme se věci přijímat. Uvědomujeme si například, že když se v mysli vyskytne nenávist, je to něco neprospěšného. Nicméně akceptujeme fakt, že se v nás objevila. Proto mluvím raději o přijímání než o neposuzování.

Existují přístupy, jež všímavost kombinují s psychologií. Který je vám nejbližší?

Já jsem velmi ovlivněn Mirkem Frýbou, který už v devadesátých letech vytvořil integrativní psychoterapeutický přístup, jenž je na všímavosti založený. Říkal mu satiterapie. Všímavost se v něm rozvíjí v rozhovoru s individuálním klientem v kombinaci s běžnými psychoterapeutickými technikami. Podobné přístupy, které se dnes označují jako „poučené všímavostí“ (mindfulness-informed), vytvořili ve světě i další kolegové jako třeba Mark Epstein nebo Maša a Gregor Žvelcovi. Z těchto metod léta čerpám a v budoucnu bych rád nabídl českým kolegům podobně pojatý dvouletý výcvik integrativní psychoterapie poučené všímavostí. Měl by pronikat trochu hlouběji než stávající osmitýdenní programy, jež se všímavosti věnují.

Mindfulness v těchto přístupech tedy pěstuje především terapeut? Nebo si ji má osvojit i klient?

Obojí. Terapeut si všímá, co se v něm na různých úrovních děje, a předává tuto metodu klientovi. Ale neučí ho meditovat. Vede ho k tomu, aby si stále detailněji uvědomoval, co se v něm odehrává tady a teď. To pak klient s terapeutem retrospektivně sdílí. Vypráví například, co prožíval a čemu věnoval pozornost v každodenním životě mezi sezeními. Také si všímá, co se v něm odehrává při aktuálním rozhovoru během terapie. Důležité je přitom především rozeznávání různých emocí.

Zájemce, který by se chtěl vydat touto cestou, se tedy neobejde bez terapeuta. Nemůže postupovat sám podle nějaké příručky.

Když někdo rozvíjí všímavost třeba za účelem psychohygieny, může si poměrně dlouhou dobu vystačit sám. V rámci terapie je to jinak. Postoj, který zaujímáme k vlastním pocitům nebo stavům mysli, je totiž velmi obtížné změnit bez zkušenosti z mezilidského vztahu. Naše problémy vznikají ve vztazích, projevují se ve vztazích a ve vztazích se také léčí. Vztah mezi klientem a terapeutem je tedy významným facilitátorem změny. Aby se klient mohl naučit soucítit se sebou nebo být vůči sobě laskavý, musí to nejprve zažít ve vztahu s terapeutem. Pak si teprve takový postoj dokáže zvnitřnit.

Pokud člověk nemá obtíže, které by vyžadovaly terapii, jak může všímavost začít praktikovat? Jaké principy musí dodržovat?

V takovém případě může postupovat i podle nějaké knihy. Když se učíme meditaci všímavosti, na úplném začátku obvykle rozvíjíme soustředění. Člověk třeba pozoruje vlastní dech – nádech a výdech. Učí se nemyslet a jenom vnímat, co se děje v přítomném okamžiku. To je dobrý základ. Všímavost ale začíná až ve chvíli, kdy jsme zklidnění a stále více a více otevíráme svou mysl. Na rozdíl od soustředěné pozornosti, kdy je vnímání zúženo, je všímavost otevřená. Zaznamenáváme při ní všechno, co se odehrává v mysli a v těle v přítomném okamžiku – celou šíři pocitů, stavů mysli, myšlenek a dalších fenoménů.

Když bude člověk praktikující všímavost vytrvalý, jaké pozitivní změny může u sebe očekávat a za jak dlouho?

Některé změny nastanou celkem rychle, třeba určité zklidnění a částečné vyčištění mysli. Když se člověk například večer chvíli usadí v meditaci, vlastně si zpracovává emoce, které během dne zůstaly nepovšimnuty. Jednak je teprve vnímá, jednak se učí s nimi zacházet dovedněji – nebojovat s nimi příliš a akceptovat je. To má transformační sílu. Jakákoli snaha, byť přirozená, emoce potlačit, vytěsnit nebo jim uniknout má totiž přesně opačný efekt. Vede k tomu, že emoce s námi ještě více cloumají a zesilují se. Všímavost nás tedy učí lépe zvládat a transformovat emoce.

Lze podle vás rozvíjet všímavost nad rámec klasických osmitýdenních programů, které se v literatuře typicky objevují?

Určitě je možné jít mnohem dále. Osmitýdenní programy jsou dobrý úvod. Myslím, že je prospěšné si zkusit, co to s člověkem udělá, když se rozhodne meditovat třeba týden nebo dva intenzivně. Existují takzvané retreaty neboli meditační pobyty, při kterých se člověk věnuje meditaci od rána do večera. Dostává se tak do mnohem hlubších a jemnějších úrovní. Dochází k velmi intenzivnímu sebepoznávání, při němž dotyčný zažívá takzvané vhledy – „prokoukne“, jak to v mysli funguje. Tyto vhledy mají dlouhodobý, někdy i trvalý pozitivní dopad na osobnost a prožívání.

Z vašich slov mám dojem, že se už dostáváme do oblasti, ve které se setkává psychologie se spiritualitou. Je pak praxe odlišná od všímavosti navozující zklidnění?

Ano. Sama představa, že meditace všímavosti by měla být příjemná, je ovšem mýtus. Cílem meditace všímavosti není dostat nás do nějakého příjemného stavu. K tomu slouží praxe soustředění nebo různé relaxační techniky. Všímavost vede spíše k poznávání a uvědomění. Zahrnuje i konfrontaci s různými nepříjemnými věcmi, které běžně vytěsňujeme a potlačujeme. Zvláště v té intenzivní meditaci nastávají někdy velmi náročné a bolavé fáze. Když člověk zklidní mysl a nepřemýšlí tolik, tak se v něm otevřou úrovně, kde se setká s bolestí, se smutkem nebo se samotou. V rámci meditace se učíme tato hluboká emoční zranění transformovat, vlastně je léčit. Když člověk touto fází projde, nahlíží na vlastní mysl a vědomí způsobem, který je z pohledu laika naprosto neobvyklý. Najednou vidí proud vědomí jako jakýsi film, který se skládá z jednotlivých okének. Vidí, že všechny věci, které prožívá, vznikají a zanikají. Začíná tak nahlížet hlubší podstatu našeho bytí. Začíná přehodnocovat pojetí toho, čím je jeho já. Tím se dostává do transpersonální neboli spirituální oblasti.

Existují při konfrontaci s emočními zraněními nějaká rizika?

Rizika tam určitě jsou. Setkávám se docela často s tím, že lidé, kteří se naučili meditovat podle knížky třeba hodinu denně, tím distanc od svých emocí ještě zvětšili. To není dobré. V intenzivní meditaci na retreatech je pak rizik ještě více. Při hluboké meditaci je vysloveně nutné mít nějakého průvodce. Když se nám do vědomí dostávají emoční zranění z dětství, může nás to zahltit a velmi vyděsit. Je třeba mít u sebe někoho, kdo nám může pomoci těmito fázemi projít. Teprve pak je možné se dostat do stavu, který je popisován jako nejjemnější štěstí nebo objímající prázdnota za všemi fenomény. To se ovšem týká intenzivní meditace.

Tuším, že zmíněné pojmy pocházejí z buddhismu. Opět se dotýkáme spirituality. Kdo by měl být meditujícímu průvodcem? Potřebuje podle vás takový průvodce psychologickou průpravu?

Je to určitě velká výhoda. Lidé, kteří učí meditaci, by v první řadě měli mít s touto praxí hlubší zkušenost. Měli by mít za sebou alespoň čtyřtýdenní retreat. Měli by znát hlubší psychické vrstvy, kterých se všímavost může dotknout. A samozřejmě člověk, který vede v meditaci lidi s duševními potížemi, ať už to jsou deprese, úzkosti nebo jiné poruchy, by měl být odborník. Nebo by měl alespoň znát své limity. V případě, že přijme na kurz někoho, kdo trpí třeba hraniční poruchou, psychózou nebo poruchou příjmu potravy, měl by vědět, že takový člověk potřebuje i podporu odborníka.

S Janem Bendou hovořil Dominik Čejka.

Jan Benda

provozuje soukromou terapeutickou praxi v Ústí nad Labem. Dlouhodobě se věnuje především využívání všímavosti a soucitu se sebou v psychoterapii a seberozvoji. Je autorem knihy Všímavost a soucit se sebou (Portál, 2019). V současné době připravuje dvouletý výcvik integrativní psychoterapie poučené všímavostí.

Foto: Dominik Čejka