Rozpomenout se na přítomný okamžik

Mindfulness má mnoho definicí, moje nejoblíbenější ji vysvětluje jako schopnost vnímat přítomný okamžik a s nadhledem i se zájmem si uvědomovat, co se v něm odehrává. Potenciál „být všímavý“ má v podstatě každý z nás, stačí se na rozvoj této kapacity zaměřit. K tomu nám slouží především meditace mindfulness, v jejímž rámci se soustředíme na uvědomování si přítomných událostí, hlavně svého těla, dechu, emocí a myšlenek. Jedná se tedy o ryze praktickou záležitost. Přesto je pro praxi velmi prospěšné hlouběji pochopit význam a původ slova mindfulness. 

Ačkoli dnes mnozí lidé považují všímavost za novinku, její praxe byla po tisíce let součástí náboženských a duchovních učení po celém světě, zejména buddhismu, hinduismu, taoismu, súfismu a křesťanství. Většina moderních sekulárních, tedy vědecky podložených a nenáboženských programů všímavosti – například Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR) či Mindfulness-Based Cognitive Therapy (MBCT) – se však odkazuje primárně na buddhistické kořeny. Stejně tak západní anglický výraz mindfulness má původ v pálijském slově sati. Pálijština je archaický jazyk, v němž byly sepsány původní buddhistické prameny. Volný překlad sati jako mindfulness se poprvé objevuje v knize Buddhist Suttas od Thomase Williama Rhyse Davidse vydané v roce 1881. Ačkoliv se tato interpretace stala mainstreamem, řada autorů a meditačních učitelů jako například Nyanaponika Thera a Rupert Gethin zdůrazňuje alternativní překlad sati jako remembrance (saranatā), recall (patissati), recollection (anussati) a podobně. Mindfulness tedy lze charakterizovat i jako upamatování se, vybavení si či vzpamatování se. 

Stačí si vzpomenout

Když jsem před lety objevil tyto informace poprvé, nějakou dobu jsem si lámal hlavu s tím, jak může schopnost „být v přítomnosti a uvědomovat si, co se v ní odehrává“ souviset s upamatováním se. Postupem času jsem přišel na to, že v momentě, kdy přestanu být přítomný a všímavý, je prvním krokem k navrácení se do přítomnosti právě ono „vzpomenutí si“ na přítomný okamžik. Ostatně ani v naší běžné mluvě tato praxe není ničím vzdáleným. Určitě už jste někdy někoho slyšeli říct „vzpamatuj se!“ Většinou takto mluvíme k člověku, který nevnímá realitu, je příliš zahlcený myšlenkami nebo emocemi, přes které nevidí danou situaci jasně, a panikaří. Zdá se tedy, že tuto praxi dobře známe. Pokud chceme svou všímavost více rozvinout, může být prospěšné si ono „vzpamatování se“ připomínat, kdykoliv na přítomný okamžik zapomeneme. Krásně to dokresluje lektorka všímavosti a laskavosti Sharon Salzberg svým slavným citátem „mindfulness není složitá, pouze je potřeba si na ni vzpomenout“.

Klidný a laskavý pozorovatel

Jakmile jednou vědomě ochutnáme možnost být více přítomní a zažijeme ono plné smíření s tím, co se aktuálně odehrává – ať jsme klidní, nebo ve stresu, ať je nám příjemně, nebo nás něco bolí, ať sedíme v krásné meditační chatě, nebo ve vydýchané rušné kanceláři, ať máme hlavu plnou myšlenek, nebo je prázdná a jasná –, nakonec se jádrem praxe stává připomínat si v každém dalším okamžiku možnost navrátit se do stavu oné uvědomělé jasnosti, kterou jsme již zažili. Postupně tak zjišťujeme, že kotva našeho vnímání není pouze uprostřed dramatu vnitřních a vnějších událostí, ale nachází se za nimi – v prostoru klidného, nezaujatého a laskavého pozorovatele. Mnozí učitelé uvádí, že právě tato rovina naší zkušenosti je blíže k našemu autentickému a radostnému já. 

Užít si pestrost života

Žijeme ve světě, v němž jsme si zvykli na pozorovatele zapomínat a příliš se identifikujeme se svými každodenními dramaty. Jako herci na jevišti zapomínáme na to, že jsme i diváky v hledišti, kteří dovedou danou scénu prožít, jakkoli radostná, smutná či děsivá může být. Jak praví Jon Kabat-Zinn ve své známé knize Život samá pohroma – cesta ke konstruktivnímu zvládání každodenního stresu je neutíkat před ním, ale jít mu vědomě naproti, tedy s respektem a s notnou dávkou nadhledu a zájmu ho přijmout. Možná vás někdy pobaví a povznese spíše thriller než komedie či romantický příběh. Život je pestrý, a proto má většina z nás ráda různé filmové žánry. Bavilo by vás sledovat rok bez přestání jen komedie? 

Uprostřed dramatu běžných dnů si však často přejeme prožívat pouze radostné a romantické události a stavy. Obecně máme tendenci lpět na příjemných zážitcích (úspěchy, dobrá nálada, hezké počasí) a mít odpor k těm nepříjemným (neúspěchy, fyzická a emoční bolest, špatné počasí). Snažíme se hromadit příjemné a eliminovat nepříjemné. To je však předem prohraný boj, protože život není takto jednotvárný. Někdy jsme na prosluněné rozkvetlé louce, jindy se brodíme bažinou. U většiny z nás se to střídá a možná to pro nás vůbec není špatné. Pokud však zapomeneme na to, že jsme diváky, a identifikujeme se jen s hercem na jevišti, nebudeme mít k dispozici kapacitu, která by nám pomohla pestrost prožívání obejmout s respektem a laskavostí. Tradiční buddhistické prameny nám nabízejí jeden z klíčů, jak žít více naplno a vychutnat si život ve všech barvách. Stačí si vzpomenout. 

Mindfulness a rozpomenutí se v praxi

Pokud se na mindfulness a rozpomenutí v praxi podíváme o něco hlouběji, uvidíme takzvanou „kaskádu rozpomenutí se“. Jak vypadá? V meditaci se například zaměřuji na kultivaci všímavosti skrze dech. V rámci praxe všímavosti se nikdy nejedná o striktní koncentraci, ale spíše o uvolněné kotvení pozornosti u dechu doprovázeného volným vnímáním a přijímáním čehokoli dalšího, co se právě teď odehrává. Během takové praxe se však nezřídka stává, že najednou zjistím, že bezcílně a neuvědoměle přemýšlím nad tím, co se stalo včera v práci. Zapomněl jsem tedy na dech, zapomněl jsem na přítomnost, zapomněl jsem na to, že nejsem jen svými myšlenkami. Již v tento moment se rozpomínám. Na základě toho si opět mohu připomenout dech a vrátit se k němu. Připomínám si přítomný okamžik a uvědomuji si ho. Tím, že si uvědomuji, si zároveň mohu připomínat onu část sebe, která si uvědomuje. Začnu se rozpomínat, že nejsem pouze herec na jevišti (nejsem svými myšlenkami), ale i nezaujatý, laskavý pozorovatel. Myšlenky samy o sobě nejsou špatné, problém je, když se „v nich zapomenu“. Praxe tedy může vypadat i tak, že si své myšlenky uvědomím a postupně si začnu více a více uvědomovat i tu část sebe, která si je uvědomuje. Podobný princip mohu aplikovat i mimo formální meditaci. Pokud si v jakékoli situaci připomenu, že dýchám, tak se skrze dech vrátím do přítomnosti – vzpamatuji se – a mohu si začít celou situaci i sebe v ní se zájmem a s laskavostí uvědomovat. Díky tomu se mé vnímání sebe opět rozšíří o nezaujatého a klidného pozorovatele. V takovém okamžiku si mohu uvědomit i to, že žádné drama již není tak bolestivé, jak se ještě před chvíli zdálo.

Žijeme v době, v níž není nouze o nejistotu a nepředvídatelné změny. Ale možná je to dobře. Možná že nás stále dynamičtější svět může motivovat a někdy i přinutit, abychom se v každodenních situacích více vzpamatovávali a krok za krokem se rozpomínali na tu část v nás, které je dobře za každého počasí a která z našeho obvyklého stresu učiní naplňující a oživující učení i dobrodružství. 

Marek Vich

Autor je lektor mindfulness, výzkumník a terapeut. Tvoří podcasty a videa, pořádá workshopy a kurzy pro organizace, věnuje se osobním terapiím a koučingu. Spoluvytvořil vědecky ověřený program Relational Mindfulness Training (RMT) a organizaci Mindfulness Club. Na VŠE obdržel doktorát z manažerské psychologie a působí jako garant předmětů psychologie a manažerská psychologie na soukromé vysoké škole AMBIS a. s.

https://www.marekvich.com

Foto: Archiv Jana Spěváčka