O svůdnosti workoholismu

„V létě bývám hodně zaneprázdněný,“ odpovídám své terapeutce na otázku, jak se mi daří. To ji zaujme, a tak vyprávím o meditačních retreatech, desetidenním kurzu pro středoškoláky, putování se skupinou krajinou Rychlebských hor a dalších a dalších akcích, během nichž jsem provázel druhé – sotva něco skončilo, něco dalšího začalo a mě jako kdyby unášel mohutný proud. „Naplňuje mě to, ale zároveň také sním o tom, že nebudu dělat vůbec nic,“ uzavírám své vyprávění. „Proč se usmíváš, když mluvíš o nicnedělání?“ ptá se zvědavě. „Asi proto, že to tak říkám, ale je pro mě těžké si to dopřát,“ uvažuji. „Co je těžké?“ – „Těžké je, že mě to táhne něco dělat, je v tom živost, je v tom energie… Když doma ležím na gauči, tak je to těžké,“ snažím se udělat si v tom pro sebe pořádek. „Takže jsi workoholik. Když pracuješ, máš ze sebe dobrý pocit, když nic neděláš, nepřipadáš si ani trochu úžasně, a tak od toho, jak se cítíš, utíkáš.“ Trochu přehání, aby mě vyprovokovala. V mysli mi víří různé důvody, proč tolik pracuji: protože v tom vnímám smysl, protože je těžké říkat ne něčemu, co mám rád, a protože koneckonců jsem také na volné noze, takže to, že teď něco dělat můžu, neznamená, že to tak bude za pár měsíců, za rok…

Placená zóna