Moudrost traumatu

Za největší přínosy Gabora Matého lze považovat jeho schopnost vnímat člověka v souvislostech, pronikat pod povrch symptomů nemocí a projevovat hluboký soucit s lidským utrpením. Ačkoli snímek ukazuje i jiné aspekty Matého působení, zastavme se alespoň u těchto tří.

Všechno je jednota

Maté zdůrazňuje, že v naší existenci je všechno propojeno, lidé jsou bio-psycho-socio-spirituální bytosti. Nemoc je projevem života člověka v kontextu – žádný orgán ani systém nelze oddělit od zbytku těla, fyzické faktory nelze oddělit od psychických a jednotlivce nelze oddělit od jeho sociálních vazeb a od kultury, v níž přebývá. Člověk má též duchovní dimenzi a je začleněn do „inteligence“ přírody a celého stvoření. „Západní svět je bohužel vyhroceně individualistický a konkurenční a tyto sklony se oceňují,“ podotýká Maté. Věří však, že v budoucnu lidé výdobytky moderní civilizace propojí s obnoveným důrazem na vzájemné vztahy.

Traumatické zážitky vedou velmi často k ohrožení psychického zdraví: k depresím, úzkostem nebo posttraumatickému stresu. Ale co když může trauma vést i k opačnému výsledku? K růstu a obohacení? Přesné tím se zabývá britský psycholog a psychoterapeut Stephen Joseph v knize CO NÁS NEZABIJE...

Trauma jako ztráta kontaktu s pravým já 

V lékařské praxi se Gabor Maté zabývá například spojením stresu a nemoci či povahou závislosti. Studuje i trauma, které vnímá jako ztrátu vztahu s pravým já. K tomuto „odpojení“ dochází nejčastěji již v raném věku, kdy se dítě automaticky adaptuje na prostředí, které neuspokojuje jeho základní potřeby, především potřebu spolehlivé citové vazby a bezpodmínečného přijetí. „Téměř vše, co nazýváme nemocí – ať už fyzickou, či psychickou – má kořen v adaptačních mechanismech, které jsme si jako děti vytvořili, abychom se přizpůsobili stresu a zajistili si vazby na pečovatele, bez nichž jsme nemohli přežít,“ připomíná lékař. Pokud se tento mechanismus stane trvalým osobnostním rysem (což se děje, protože rané prostředí přímo ovlivňuje vývoj mozku), v dospělosti nám může škodit a uvrhnout nás do nemoci. Řešením je vynést nevědomé mechanismy do vědomí, aby neovládaly naše jednání. Nemoc není problém, kterého bychom se měli zbavit, ale učitel, jenž nás má přivést k uzdravení a celistvosti. Ani závislost (na heroinu, práci, sexu nebo čemkoli jiném) není podle Matého vědomá destruktivní volba či dědičná vada mozku, nýbrž přirozená snaha uniknout bolesti a vnitřní prázdnotě. Pokud nebudeme pouze léčit symptomy a korigovat „nevhodné“ chování, ale rozhodneme se odhalovat hlubší příčiny dysfunkce, získáme možnost proniknout osobnostní strukturou, která je vlastně obranným mechanismem, a znovu se propojit se svou podstatou. „Pod traumatizovanou osobností je autentické já, které nelze zničit,“ říká Maté a dodává, že léčba traumatu spočívá právě v obnovení tohoto propojení. 

Dětský psychiatr Bruce Perry měl v terapii děti, které zažily nepředstavitelné hrůzy: přežily genocidu, byly svědky násilných činů, dospělí je zavírali do skříní či klecí, byly oběťmi násilí v rodině. V knize CHLAPEC, KTERÉHO CHOVALI JAKO PSA vypráví jejich příběhy a mluví o traumatech, která utrpěly, i o tom, jak se z nich dokázaly zotavit.

Vznik traumatu přitom nemusí způsobit žádná tragédie, stačí neuzdravení rodiče, kteří nejsou v kontaktu se sebou samými kvůli vlastním nevyřešeným traumatům, a nedokážou se proto správně propojit ani se svým dítětem. V tomto smyslu bývá trauma multigenerační a nevědomě se přenáší dál. Navíc podle Matého nikdy není jen otázkou jednotlivce a jeho předků, ale souvisí s širší společností. Černošské ženy v Severní Americe tak například častěji trpí určitými chorobami nikoli kvůli dědičným vlohám, ale kvůli stresujícímu rasismu. Každý má však možnost provést vnitřní práci, vymanit se z pozice oběti a převzít odpovědnost za svůj další život. 

Léčivý soucit

Nezbytným předpokladem této jemné „vnitřní archeologie“ je soucit k sobě samým. To je také postoj, který Maté uplatňuje vůči svým pacientům. Nikdy nikoho „nenálepkuje“, nesoudí ani neobviňuje, ale spatřuje v každém člověku trpící bytost toužící po rovnováze. „V lidských tvářích vidím krásu, utrpení a obrovský potenciál transcendence,“ říká Gabor Maté ve filmu Moudrost traumatu. „Trauma znamená celoživotní potlačování energie, abychom necítili bolest. Jak se uzdravujeme, stejná energie se uvolňuje pro život a pro bytí v přítomnosti.“

Markéta Stinglová

Gabor Maté je kanadský lékař a spisovatel maďarského původu. Zabývá se například vývojem dítěte, propojením těla a mysli ve vztahu k nemoci a zdraví nebo léčbou závislosti. Pracoval v paliativní péči a čtrnáct let působil mezi závislými na drogách v chudinské čtvrti ve Vancouveru. Dosud vydal čtyři knihy, které byly přeloženy do dvaceti jazyků. V Česku vyšly jeho tituly Když tělo řekne ne, V říši hladových duchů, Držte si své děti a Roztěkaná mysl v nakladatelství Peoplecomm. 

Gabor Maté se narodil v roce 1944 v židovské rodině v Maďarsku okupovaném nacisty a v prvních měsících života prožil řadu traumatizujících momentů, o nichž se dočetl v denících své matky. Po padesátce mu byla diagnostikována porucha ADHD, kterou vztáhl ke svým raným zážitkům. Teprve tato diagnóza mu plně otevřela cestu k sebepoznání a vlastnímu léčení, díky němuž se osvobodil od nutkavých vzorců chování, například od zničujícího workoholismu, a uvolnil v sobě tvůrčí energii pro psaní, po němž odedávna toužil. 

Dokumentární film Moudrost traumatu měl premiéru online v červnu 2021, za jeho vznikem stojí nezisková organizace Science and Nonduality z Kalifornie. Propagace dokumentu v českém prostředí se ujala nadace Plné vědomí. Nyní je snímek s českými titulky ke zhlédnutí na www.thewisdomoftrauma.com.