Jak získat co nejvíce ze supervize

Zejména v počátečním období výcviku je důležitější pracovat se supervizorem, který nevyvolává strach, spíš než trávit čas s někým, kdo je uznávaný v odborných kruzích jako vynikající, slavný nebo vlivný. I s velmi podpůrným učitelem může být otevřenost a upřímnost v supervizní hodině pro nové psychoterapeuty stejně obtížná jako volné asociace v terapeutické hodině pro nové klienty. Pokud se nový psychoterapeut nemůže cítit dobře při tom, když supervizorovi sděluje, co skutečně udělal a řekl, měl by s ním zkusit o své těžkosti ukazovat svou práci bez příkras mluvit. Pokud by tento problém přetrvával, měl by psychoterapeut uvažovat o změně supervizora. Studenti psychoterapie jsou většinou velmi sebekritičtí a zpětně zpochybňují své reakce. Tento sklon je někdy nutí zůstávat příliš dlouho v supervizním vztahu, který zkrátka nefunguje.

Supervizoři jsou stejně různorodí a osobití jako psychoterapeuti. Nejzkušenější učitelé psychoterapie si vypracovali styl, který dobře propojuje vlastní osobnost s jejich úkolem. Pro psychoterapeuty, kteří cítí, že jim přístup určitého odborníka dobře „sedne“, se supervize stává místem, kde je v plodné rovnováze podpora, podněcování a výzvy. Po mnoha letech, kdy jsem slýchala od studentů o jejich zkušenostech z výcviku, jsem dospěla k závěru, že nejčastěji dovede začínajícího psychoterapeuta v supervizi do slepé uličky způsob výuky, kdy se supervizorovi nepodaří odlišit supervizi od psychoterapie. V pokročilejší supervizi může být hlubší práce s protipřenosovými reakcemi velmi cennou zkušeností. Na začátku výcviku ale není přílišný tlak na osobní zkoumání a odhalování opodstatněný. Když supervizor opakovaně proniká do psychiky psychoterapeuta, zejména pokud se zároveň vyhýbá jasné roli učitele, spíše to ve studentovi posiluje nejistotu, než aby to poskytovalo základ pro sebedůvěru nutnou k provádění psychoterapeutické práce.