Partnerská komunikace

V čem nahrává partnerství dnešní doba?

Nechci, abychom podporovali obecné přemýšlení o partnerství a době. Pro mě partnerství dvou lidí je vždy jedinečné a vnímám ho teprve tehdy, když se napojím na ty dva konkrétní partnery. Párový terapeut by tu neměl být od toho, aby rozvíjel filozofické úvahy. Bylo by to velmi povrchní a zjednodušující. A to mi přijde vůči konkrétním vztahům nedůstojné, matoucí a nebezpečné. Nechci podporovat stereotyp obecných partnerství. Byl bych rád, kdybychom mohli vysílat spíše tuto zprávu: pojďme přemýšlet spíš o tom, jak se vyvíjí náš konkrétní koncept partnerství, jak si jej zvědomit, než o tom, jak se o partnerství píše na obecné rovině. Pojďme si svůj koncept nejdříve individualizovat, abychom ho pak mohli v dalších fázích zkvalitňovat.

Čím je partnerská komunikace specifická?

V partnerské komunikaci existuje spousta úrovní, na které se s nikým jiným nedostaneme. Žádná interakce není tak blízká a zároveň tak ohrožující, intimní i zničující, přinášející porozumění i zranění. Je tu velký prostor pro bolest a aktivaci hlubokých ran. V počátcích partnerství se jedná o symbiózu. Dva lidé se do sebe zamilují, což je velká věc. Máme zde biochemickou úroveň, ale též projektivní a obranné mechanismy, jejichž výsledkem je hluboce slastný prožitek intuitivního splynutí, konfluence. Aktivované hlubinné složky čtou toho druhého až neuvěřitelně přesně. Je to téměř mystická zkušenost, extatický zážitek z porozumění. Mezi partnery nastává „flow“, probouzejí se různé vrstvy psychiky, pozitivní projekce a přenosy, idealizace… Takové splynutí je však v dlouhodobém partnerství neudržitelné. A díkybohu nepotřebné a nežádoucí.

Pokud je splynutí dočasné, co následuje potom? 

Po splynutí nebo symbiotické fázi přichází fáze diferenciační. Jeden z páru začíná mít potřebu se oddělit, diferencovat. Ve splynutí už nelze setrvat, nedá se v něm žít a dýchat. Aktivují se jiné potřeby. Seberealizace v takovém případě znamená, že se potřebuji od druhého odpojit, takže vznikají konflikty. Spustí se různé mechanismy a začíná to být velmi zajímavé: vyjevuje se naše vztahovost. Se svým protějškem si postupně vytváříme citové pouto určité kvality, v němž se začnou spouštět neviditelné, mnohdy nevědomé procesy. Proto říkáme, že skutečná partnerská komunikace začíná teprve v okamžiku, kdy jsme schopni a ochotni odvážně vzájemně sdílet to, co ve vztahu zažíváme, co cítíme a potřebujeme, a zabývat se tím, jak tomu, co se nám děje, oba rozumíme. 

Často se mluví o tom, že v partnerství je důležitá důvěra. 

Ano, důvěra je základní stavební kámen. Souvisí s pocitem bezpečí a bez bezpečí nevytvoříte kvalitní napojení. A bez napojení není komunikace, porozumění, intimita, spolupráce ani perspektiva. Spíše pak tíhneme k uzavření, obraně, oddálení se. Může vzniknout pocit opuštěnosti, který zase aktivuje další věci. Proto se párová terapie zabývá především dynamikou vztahovosti a kvalitou napojení. A sleduje, co a kde se ve vztahu změnilo a dlouhodobě zhoršilo. Nebo co se děje v konkrétním přítomném momentu. Před chvílí byli partneři dobře napojení, ale něco se stalo, jeden druhého najednou necítí jako přítele, jako spojence, ale jako ohrožení, jako útočníka. Právě tyto okamžité a neuvědomované ztráty bezpečí dělají v partnerském vztahu velkou „paseku“. A pokud o tom nevíme, nerozumíme tomu a neumíme s tím pracovat, je obsah komunikace neprůchozí nebo nedoručitelný. Dva spolu mluví, ale není spojení. Jsou jen dva vysílače a žádný příjemce. To je velmi frustrující.

Jak znovu budovat důvěru po zklamání?

Partnerství s sebou nese spoustu zklamání, zranění a frustrace. Nedokážu si představit dobrý, živý vztah, v němž bychom zklamání nezažívali. Výjimkou jsou samozřejmě symbiotické fáze nebo závislostní formy partnerství, v nichž si musíme vzájemně úzkostně plnit obraz, který o sobě máme, protože jinak by se stalo „něco hrozného“. Strach je v takovém případě silnější, bojíme se říct ne, bojíme se odlišností a s tím spojených nutných střetů a konfliktů. A tak si zajistíme dočasné bezpečí za cenu toho, že se vzdáme sami sebe. Vnější konflikt se stáhne do vnitřního intrapsychického světa a nevědomí.  

Musíme se tedy ptát: co se s námi děje, když zažíváme zklamání? Co se s námi děje, když druhého zklamáváme, když pro něj nemáme to, co očekává? Co to s námi dělá individuálně, co to dělá se vztahem? S napojením? Co to dělá s důvěrou, pocitem bezpečí, láskou? Povídání o tom je opět sestupování do jedinečnosti konkrétních partnerů. Někdo třeba zjistí, že by si přál vztah, v němž by druhý člověk plně sytil všechna jeho očekávání. Protože když to tak není, zažívá jakési zatím nepochopitelné zúzkostnění, vnímá, že něco není v pořádku, ale nemůže tuto úzkost příliš legitimizovat, a tak reaguje „naučeným“ uražením se, znejistěním, agresivním či manipulativním chováním. A to vše funguje bez účasti vůle a vědomí. Ovšem tím, že si tyto věci dokážeme postupně zvědomovat a pojmenovávat, pěstujeme si velmi intimní sílu a důvěru. Myslím, že to byla manželka Daniela Wileho, která tomu říkala, že „zabydlujeme náš vztah“.

Takže vidíme, že se nám ta původní otázka po budování důvěry přenáší spíše do schopnosti introspekce a sebeuvědomění. „Aha, tohle mě zraňuje, tohle mě ohrožuje. Můžeme o tom mluvit? Můžeme o tom přemýšlet? Můžeme si zvědomit, co se nám děje? Můžeme skutečně vést partnerskou komunikaci?“ Závisí to tedy na tom, jestli máme nějakou míru sebeuvědomění. Pokud nemáme, nemáme na výběr. Náš nervový systém a emoční centra nás v momentě, kdy ucítíme ohrožení, napětí či napadení, pošlou do nevědomé obrany. Buď se stáhneme, nebo zahájíme protiofenzivu. 

Přichází konflikt, tření nebo vylaďování.

Při diferenciační fázi vyjevujeme svoji odlišnost. Máme něco, co je společné, o co se staráme, co se nějak vyvíjí, ale zároveň jsme jiní, jinak věci vidíme, prožíváme, zpracováváme. A diferenciační fáze ukazuje, jestli o této odlišnosti můžeme mluvit. V tu chvíli na nás může útočit touha po symbióze: aha, tak my jsme nekompatibilní? Odlišnost přirozeně vytváří tření a střety, ale to nemá nic společného s nekompatibilitou. Právě neschopnost vyjevit odlišnosti, zacházet s nimi a následně pracovat s konflikty v dlouhodobých partnerstvích mnohdy vede k oddělení, ke krizi či do rozchodového pekla. 

Může následovat intervence nebo pomoc zvenčí. A pak máme šanci si uvědomit, co se v nás a v našem vztahu děje. 

Ano – a přichází velká úleva. Dochází nám, že bychom k sobě přece jen mohli patřit, jenom jsme odlišní a zatím s tím neumíme pracovat. Protože s odlišnostmi souvisí také smutek, někdy truchlení. Ale je tu prostor pro transformaci… 

Prožívání střetů ve společném bezpečném prostoru je tedy lepší než vyhýbání se konfliktům.

Když se konfliktům vyhýbáme, jakákoli odlišnost nás znejistí, a tak všechno spíš polykáme a neprojevujeme se, abychom ve vztahu udrželi „pseudobezpečí“. Když se však na tuto enormní potřebu bezpečí podíváme hlouběji, zjistíme, že bezpečí vůbec nemusí být ústřední vztahovou potřebou. Možná je to jen ochrana, pod kterou zůstávají dřívější zranění a strach z další bolesti. Klidně to může být něco, co si naše chytrá duše nese v nevědomí dlouhá desetiletí z dětství. Třeba na základě toho, že nemám zahojené zranění nebo že pocházím z rodiny, kde bylo neustále velké napětí, křik, agrese, bolest, strach z mnoha konfliktů, si moje duše vytvořila nevědomé strategie, které mi umožňují zažívat klid a bezpečí. To se samozřejmě nevědomě propíše i do budoucího výběru partnera. Když se pak partner začne vyjevovat, najednou si nevím rady, a tak se zapojí moje maladaptivní mechanismy, které to bezpečí zkouší zajistit i tak. Několik dalších let se pak v tom vztahu stahuji, neprosazuji se, unikám či začnu tyto střety a své potřeby vytěsňovat. Znovu sebe potlačím a naplním si potřebu bezpečí, jen nevidím, že tento mechanismus je maladaptivní. Zajistím si pocit bezpečí, abych necítil zranění, které je nezahojené. Pokud se však rozhodnu s tímto zraněním pracovat, můžu se o sobě ve vztahu postupně spoustu věcí dozvídat a hojit je. Samozřejmě to není úplně jednoduché. 

Kolik toho vůbec dokážeme spolykat?

Evolučně a historicky vydrží člověk mnoho. Ale opět záleží na tom, kdo jsme. Čím více jsme odmala „trénovaní“ držet a polykat, nebo dokonce necítit či disociovat se, tím víc toho sneseme. Ale vše je dočasné. Někde se to nakonec musí projevit. Polknuté gramy se postupně sčítají v kila. Takže ve dvacetiletém vztahu najednou člověk už nechce nic jiného než klid. Protože roky vlastně nevěděl, co má dělat s pocity, respektive věděl, ale měl naučený způsob „já to vydržím, já to spolknu, protože se mi to v životě osvědčilo“. A tak to dělá dál. Jenže se tak napolyká, že má zánět přitažlivosti, zánět intimity, zánět zájmu či zánět laskavé komunikace. O blízkosti tu pak nemůže být řeč. Jen připomínám: toto není nekompatibilita. Je to symptomatický důsledek. Ale i s tím se dá pracovat.

Je to opravdu obtížné, ale nemusíme ztrácet naději… 

To, že vztah se svým nejbližším člověkem kvůli své nevědomosti přetížíme, zraníme, zahltíme a zablokujeme, je pravděpodobné. Vždyť jde o interakci dvou subjektivních světů, tolik odlišných. A naše vnitřní části se v nás stále aktivují a bez našeho vědomí a souhlasu si v nás dělají, co uznají za vhodné… A co teprve nevědomé obrany, které to myslí dobře s pohodlím a bezpečím našeho ega, ale rozhodně nedokážou budovat vztah! Když o tom tak nahlas přemýšlím, musím říct, že pokud partnerská komunikace dlouhodobě funguje, je to vlastně obrovský zázrak. Ale je to možné! Držím nám všem palce.

S Pavlem Ratajem hovořil Adam Táborský.

Pavel Rataj 

je párový psychoterapeut, vztahový psycholog, zakladatel Institutu párové terapie (kde se pořádá výcvik v párové terapii pro nové párové terapeuty). Specializuje se především na práci s páry a párovou terapii a jeho hlavními tématy jsou partnerské a manželské krize, poruchy vztahovosti, intimity a partnerské komunikace. Rád lektoruje zajímavá vztahová a seberozvojová témata.