Nesplňuji očekávání

Svatby, děti, kariérní posuny, tituly, navštívené světové destinace. Srovnáváme se, už odmalička. Vždyť nám tolikrát říkali, abychom se podívali na to, jak dobře to dělají ostatní děti. Jak zvládají školu, kroužky, jak jsou hodné, hezké, poslušné. A mnoha lidem tento způsob pohledu na sebe zůstal. Skrze druhé lidi. Skrze jejich názory, výroky, chování či vzhled.

Je s tím dítětem všechno v pořádku?

Mnoho maminek si vybaví pocity či myšlenky, které mají, když je jejich dítě v kolektivu vrstevníků. Po očku pozorují, zda jsou jejich ratolesti napřed, či nedejbože pozadu. Pokud děti lezou, chodí nebo odloží dudlík dřív než ostatní, jásají. Ovšem maminky, jejichž děti si dávají na čas nebo se ve svém chování odlišují, mnohdy znervózní. Je s mým dítětem všechno v pořádku? Jak to, že ještě nemluví, nesedí, nespí samo v pokoji? Nemá nějakou poruchu? Neměl by se na něj někdo podívat? A teď si představme, co se asi děje v tom nebohém děťátku, které třeba jen nemá všechny buňky připravené k tomu, aby učinilo nezbytný vývojový krok. Někdo po mně něco chce. Něco, k čemu já nevidím žádný důvod. Neumím to. Nevím, jak na to. Nepotřebuju to. Pustím se do toho, až bude ten správný čas. Nenuťte mě, prosím. Já na to přijdu. Až bude ta správná chvíle. A nebo nepřijdu. Mám to jinak. Jinak než všichni ostatní. I to je přece v pořádku, nebo ne?

Řada rodičů moc dobře ví, že mohou své dítě popohnat. Že jej mohou naučit v několika měsících na nočník. Aby spalo samo, nepotřebovalo maminku, aby se zvládlo nenosit, rychle chodit atd. Ale možná že si to dítě z takových období odnese tak trochu zvláštní pocit. Pocit, že jeho tempo, styl a potřeby vlastně jsou nedůležité. Že na nich nezáleží.

Slavná vývojová teorie

Pojďme se posunout o pár let dál, k dospělým lidem. K lidem v různých vývojových obdobích. Ve fázích, v nichž podle Erika Eriksona, jednoho z nejslavnějších a nejcitovanějších vývojových psychologů dvacátého století, máme splnit předem stanovené vývojové úkoly. Když tak neučiníme, zasekneme se. Onen úkol, přesněji vývojový konflikt, si v sobě neseme dále. Všichni bychom si měli vybudovat důvěru v sebe a svět, měli bychom být autonomní, iniciativní, výkonní, během puberty bychom si měli vyřešit svoji identitu. 

Jakožto mladí dospělí bychom se měli postavit čelem ke své intimitě a být schopni s někým sdílet svůj život, každodenní události, minulost i budoucnost. Ve středním věku se očekává, že už budeme mít jedno, dvě, tři či více dětí. A k tomu smysluplnou užitečnou práci, v níž budeme dobře vydělávat. Ke stáří již jen vyhodnocujeme, jak přínosný náš život byl. Předáváme moudrost a klid mladším generacím. 

Tak. Teď všichni víme, co máme dělat.

Citovali jsme přece jednu z nejslavnějších vývojových teorií. Pokud se něčí vývoj až příliš odlišuje, bude nejspíše něco špatně. My jsme nejspíš špatně. Vždyť bychom už měli být jinde. Žít jinak, říkat a dělat jiné věci. Mít lepší práci i vztahy. Je přece jasně dané, co je správně a co ne.

Jiná cesta ke štěstí

Doufám, že se teď v každém z vás něco kroutí a svírá. Že vás uvedené řádky možná i rozčílily: Každý to má přece jinak. Možná v životě potřebuju úplně jiný směr. Možná jsou i jiné cesty, priority, úkoly. Je správně netlačit, nepožadovat a občas nic neměnit. Když už jsme mluvili o Eriku Eriksonovi, připomeňme ještě jednu myšlenku. Onen konflikt si nemusíme prožít, vyřešit ho ani nad ním zvítězit. Možná – zdůrazňuji, možná! – si jej v sobě poneseme. Možná ho nikdy úplně nevyřešíme nebo ho vyřešíme jen zčásti. Možná nikdy nebudeme mít důvěru v ostatní lidi a svět, nebudeme umět žít v těsném intimním soužití. A v tom, co děláme, neuvidíme žádný velký smysl. I tak si myslím, že můžeme být šťastní. Je však někdy těžké tomu uvěřit. Můžu mít smysluplný život bez dětí? A co když nedostuduju vysokou školu? Co když skončím teď, ve čtvrtém ročníku? To bude celý můj život ztracený. Já a rozvod? To nejde. To bych zahodil všechny ty roky. Nemůžu žít sám. To je špatně. Každý by s někým měl být. Co když nechci žít tady, ale úplně jinde? Vůbec netuším kde, ale objevím to… časem. Vím, že je mi třicet – čtyřicet, padesát –, ale já prostě nevím, co teď potřebuju nebo chci. Teprve to hledám. Zatím nemám odpověď. 

Důležitost vlastních potřeb

Naše životní cesta, náš vývoj je zkrátka občas klikatější, různorodější, pestřejší – a hlavně je individuální! Máme trochu jiné tempo, směr a potřeby, než mají všichni ostatní. To ale vůbec nemusí znamenat, že je něco špatně. Je škoda, že místo toho, abychom se v těžkých či náročných obdobích více ptali, co skutečně potřebujeme, ohlížíme se na teorie. Nebo ještě hůř: na to, co si myslí ostatní. Co považují za správné a dobré. A je pravda, že mnozí neváhají nám svá doporučení velmi jasně sdělovat. To přece musíš dokončit, když už jsi to začala. A proč bys měnila práci? Myslíš, že si najdeš lepší? Ty buď ráda, že o tebe vůbec někdo stojí. Nechápu, proč by ses měla rozvádět. Jak to, že nevíš, co v životě chceš? Co pořád hledáš za štěstí? Prostě se tady usaď a máš to. Možná lidé tyto rady dávají v dobré víře. Ale to nic nemění na tom, že cizí doporučení mohou hodně bolet. Asi bych opravdu měl vědět, co se svým životem. Měl bych to vyřešit. Zkuste to na moment pustit z hlavy. Ne, opravdu nic nemusíte. Můžete to mít jinak. Podle sebe. Jediné kritérium jste vy sami. Jediná otázka, na kterou byste si měli odpovědět, zní: co právě teď potřebuju?

Odpovědi si neseme v sobě

Vzpomínám si, že moje dcerka v batolecím věku dlouho nechodila. Byla hbitá, mrštná, lezla po kolínkách. Chodit nepotřebovala. Prostě jí na tom nezáleželo. Byla šťastná, zdravá, šikovná – a udělala si to po svém. Žádné pochybnosti, že by se měla chovat jinak, ji netrápily. A jsou to právě takové pochybnosti, které často zatěžkávají naši mysl v dospělosti: Ve svém věku už bych měla mít děti, práci, vlastní dům… Jenže mnohdy to není naše přání, ale jen cizí teorie našeho štěstí, která s námi nesouvisí. Možná existují věci, které ke štěstí potřebují druzí, ale my ne. Naše životní cesta vede úplně jinudy. 

Věřím, že nejdůležitější odpovědi nacházíme uvnitř sebe. Sami přijdeme na to, co je pro nás v našem vývoji správné. Můžeme se druhými inspirovat, porovnávat se, ale neměli bychom se trestat za to, že něco máme či potřebujeme jinak. Jediné kritérium je naše vnitřní spokojenost a štěstí. Prakticky mám na mysli například to, že pokud někdo zcela spokojeně žije sám, bez dětí, třeba prací, ve které vidí životní smysl, je to úžasné! 

Je na nás, kudy se vydáme

Jiné samozřejmě je, pokud sami cítíme, že tam, kde zrovna jsme, příliš spokojenosti nenacházíme. Že jsme uvízli v bodě, odkud se nemůžeme pohnout. Možná vnímáme prázdnotu, osamělost, nedůvěru nebo nedostatek smyslu. Snad ani nevíme, kdo vlastně jsme. Pak je čas začít pátrat, jak bychom se mohli posunout vpřed. Vyhledat odborníka, podpůrnou skupinu nebo někoho blízkého naší duši, kdo nám pomůže získat jiný náhled, perspektivu, kdo nám dodá energii k životním změnám, krokům či skokům, které potřebujeme.

V psychologii najdeme spoustu teorií o tom, co je správně. Ale zkusme je brát pouze jako dobrou inspiraci. Orientační mapu, kudy je možné jít, když ztratíme směr. Ale pokud uvnitř cítíme, že jdeme správně, že jsme spokojení a svým životním stylem nikomu neubližujeme, je jen na nás, kudy se vydáme. Tak pěknou životní cestu!

Aneta Langrová

Autorka pracuje jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Publikovala knihu Úžasní takoví, jací jsme. Věnuje se především tématům seberozvoje, sebepřijetí, životní spokojenosti a také mezilidským vztahům.

Repro: Archiv Patrika Hábla