Společně na cestě vývoje

Jak různé formy psychoterapie podporují rodinné vztahy? Co rodina potřebuje, aby v ní všichni jednotlivci prospívali a byla zázemím, které umožňuje růst?

V tomto článku se nad tématy zamýšlím z několika pohledů: jako psychoterapeut, spoluautor knihy o rodičovství a na základě zkušeností z poradenství rodičům v oblasti komunikace a výchovy. Zároveň bych rád objasnil, jak se zorientovat v tom, který typ psychoterapie je vhodné v různých situacích odehrávajících se v kontextu rodinného života využít. Všímám si totiž, že pro běžného člověka je často obtížné rozlišit, kdy je přínosná terapie individuální, kdy dětská, kdy párová a v jakých případech rodinná.

Nedříve se ale podívejme na základní potřeby, kterých se rodinný život dotýká u všech členů systému. V duchu teorie attachmentu (citové vazby) můžeme zjednodušeně říci, že vztah rodiče a dítěte v ideálním případě funguje jako přístav. Sem se dítě může vracet doplňovat své zdroje, hojit zranění z výprav do světa a čerpat novou inspiraci k dalšímu poznávání. V ideálním případě dospělí tento přístav nejen tvoří, ale mohou v něm sami také čerpat síly. Pro naše účely bych rád vyšel nejprve z attachmentové teorie, ale spíše jako z výchozího bodu. Ten zde rozšířím od vztahu dítěte a primárního pečovatele na témata širší rodiny a vývoje všech jejích členů – nejen dětí, ale i dospělých. Zaměřím se především na otázku, co jsou stavební kameny budování tohoto „přístavu“ a jak může psychoterapie a rodinná terapie pomoci v případech, kdy se to nedaří.

V naší knize Rodičovství jako cesta se zabýváme tím, jak vývoj dětí v rodině ovlivňuje nejen je samotné, ale tlačí i na růst rodičů a prověřuje jejich možnost konfrontovat se s vlastní historií a jednotlivými vývojovými obdobími, jimiž své děti provázejí. Jako první a základní jsme pojmenovali princip vzájemné důvěry, který zahrnuje i vývoj citové vazby. Ta následně ovlivňuje to, jak jedinec důvěřuje vztahům i své pozici ve světě. Samozřejmě vycházíme i z toho, že na formování této důvěry se nepodílejí jen velmi rané zážitky s primárními pečovateli, ale i další vztahy se sourozenci, prarodiči a celým rodinným prostředím.  


Základní stavební kameny bezpečného rodinného zázemí

Známý popularizátor attachmentové teorie, dětský psychiatr a myslitel Daniel Siegel, hovoří o čtyřech základních charakteristikách a potřebách bezpečného attachmentu, které nazývá 4S (podle počátečních písmen termínů v angličtině). Pro dítě jsou to prvky, které u něj vytvářejí bezpečnou citovou vazbu:

  • být v bezpečí po fyzické i emocionální stránce;
  • být viděno (a přijímáno ve svých potřebách a pocitech);
  • být utišeno či uklidněno v rozrušení – rodiče umí dítěti pomoci zvládnout těžké emoce a stres;
  • pociťovat jistotu – zejména v tom, že je dítě podporováno a milováno v rámci stabilního a srozumitelného prostředí.

Placená zóna

Jan Vávra

je lektor, autor a psychoterapeut. Založil a vede Gordon Institut, jehož hlavním smyslem je pořádat kurzy Výchovy bez poražených a Školy bez poražených v Česku a na Slovensku. Terapeuticky se věnuje komunikaci a vztahům v rodině, je spoluautorem knihy Rodičovství jako cesta a moderuje podcast Rodičovská posilovna, v němž mluví s odborníky o vztazích a přístupu k dětem.